česká hudba | czech music


osobnosti

stránky: [1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 ... 23]

270 záznamů

výročí 2020


  • Beno BLACHUT

    (* 14.6.1913 Ostrava - † 10.1.1985 Praha)

    český operní pěvec - tenor


  • Antonín REJCHA

    (* 26.2.1770 Praha - † 28.5.1836 Paříž)

    český skladatel a teoretik, působící v cizině

    český skladatel a teoretik působící v zahraničí.

    V 11 letech byl adoptován svým strýcem Josefem R., violoncellistou kapely ve Švábsku. Zde se naučil hře na flétnu, housle a klavír. V letech 1785-94 působil se strýcem jako flétnista a houslista v knížecí kapele v Bonnu, kde se seznámil s Beethovenem. Měl zájem o vyšší vzdělání, navštěvoval univerzitní přednášky a seznámil se hudební teorií své doby. Pobýval v Hamburku (1794-99), pak v Paříži (1799-1802) a ve Vídni (1802-08). Zde se stýkal s řadou významných hudebníků a získal přízeň dvora a napsal více než 50 skladeb. Po krátkém pobytu v Lipsku žil od r. 1808 opět v Paříži, od r. 1818 jako učitel na konzervatoři, a zcela splynul s francouzským prostředím. Jeho žáky byli mj. Hector Berlioz, Caesar Franck, Charles Gounod, soukromě Franz Liszt. Napsal mnoho klavírních děl (významná sbírka 36 fug) a komorních skladeb pro různá obsazení (zvl. známé dechové kvintety), několik symfonií a koncertantních skladeb (též pro skleněnou harmoniku), písně, zpěvy s orchestrem a asi 15 scénických děl, z nichž jen některá byla provedena (L'Ouragan, asi 1801 Vídeň, něm., Argine, regina di Granata, po 1802 Vídeň, Cagliostro, Paříž 1810, Natalie, ou La Famille russe, Paříž 1816, Sapho, Paříž 1822). Velký vliv měla jeho teoretická díla napsaná mezi 1814–1833 (pojednání o melodii, učebnice harmonie, skladby, dramatické skladby ad.), která vyšla francouzsky i v německých překladech a měla vliv na celou generaci skladatelů. Četla se i v českých zemích.


  • František Antonín RÖSSLER-ROSETTI

    (* 1.1.1850 Litoměřice - † 30.6.1792 Ludwigslust)

    český skladatel, žijící v cizině

    český skladatel žijící v zahraničí.

    Začátek jeho života není přesně znám (uvádí se i křest 26. 10. 1745 v Mimoni) a bývá zaměňován s jinými osobami tohoto jména. Měl studovat teologii, v r. 1765 být vysvěcen na kněze, ale obrátil se k umělecké dráze. Jistě působil od září 1773 jako kontrabasista a později kapelník ve dvorní kapele ve Wallersteinu (Bavorsko), kde žila větší skupina českých hudebníků. Na konci 70. let byl již v Německu známým hudebníkem a jeho skladby se prodávaly v opisech i v tiscích (vyd. v Amsterdamu, Paříži, Praze, Frankfurtu n. M., Mainzu, Offenbachu, ve Vídni ad.). V letech 1781-2 podnikl studijní cestu do Paříže, 1786 navštívil Mnichov, 1788/89 několikrát Augsburg. V r. 1789 přijal dobře honorované místo dvorního kapelníka vévody meklenbursko-zvěřinského (Mecklenburg-Schwerin), kde byl též velký sbor. Komponoval na objednávku symfonie a oratoria, byl zván k nastudování svých děl (v únoru 1792 na dvůr do Berlína k provedení oratoria Jesus in Gasemathe a kantáty Halleluja). V Praze bylo 14. 12. 1791 hráno jeho rekviem na paměť zemřelého W. A. Mozarta. Napsal asi 35 symfonií, 50 koncertů pro různé nástroje (zvl. lesní roh, jimiž přispěl k rozvoji techniky nástroje), mše, kantáty a oratoria, mnoho komorních skladeb, hudby pro klávesové nástroje a písní. Patřil k nejvýznamnějším skladatelům symfonické hudby v poslední třetině 18. století, jeho bohatá melodika s názvuky českých lidových písní předznamenala romantismus.


  • Jan Ladislav DUSÍK (DUSSEK)

    (* 12.2.1760 Čáslav - † 20.3.1812 Saint-Germain-en-Laye)

    český skladatel a klavírista


  • Boleslav VOMÁČKA

    (* 28.6.1887 Mladá Boleslav - † 1.3.1965 Praha)

    český skladatel

    český skladatel

    Studoval práva na pražské univerzitě (abs. 1913), zároveň skladbu na konzervatoři u Vítězslava Nováka. Zprvu úředník, současně hudební kritik, později skladatel v Praze. Napsal skladby v expresionistickém stylu blízkém Schönbergovi (písňový cyklus Zavátá cesta, 1912, sborové cykly Výkřiky, 1918, 1914, 1920, Cesta z bojiště, 1923, klavírní cyklus Hledání 1913, Sonáta 1917). Tradičnější charakter mají opery Vodník (podle Erbena, 1937 Praha) a Boleslav I. (1957 Praha).


  • Ema DESTINNOVÁ

    (* 26.2.1878 Praha - † 28.1.1930 České Budějovice)

    česká operní pěvkyně - dramatický soprán

    Vlastním jménem Emilie Paulina Věnceslava Kittlová.


  • Jakobus GALLUS (HANDL)

    (* 3.7.1550 Ribnica - † 18.7.1951 Praha)

    slovinský skladatel


    slovinský skladatel.

    Byl vychován ve slovinském cisterciáckém klášteře Stična (něm. Sittich), asi od r.1568 žil v dolnorakouských klášterech. Od r. 1574 byl členem dvorní kapely ve Vídni, asi od r.1578 se pohyboval v českých zemích (Znojmo, Brno, Zábrdovice, Olomouc, Kroměříž, Praha, Rakovník) a také ve Slezsku (Wroclaw- Breslau ad.). Od června r. 1579 do července r.1585 působil u olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, kde v r. 1581 vstoupil do jezuitského řádu. V r. 1585 přesídlil do Prahy a do své smrti byl ředitelem kůru v kostele na Starém Městě (St. Johannes in Vado – Sv. Jan Na zábradlí). Měl dobré společenské postavení a stýkal se s pražskými dvorskými úředníky. Patřil k nejvýznamnějším skladatelům vokální polyfonie. Napsal 4 knihy mší (věnovaných jeho církevním představeným), 4 knihy motet Opus musicum, pašije, madrigaly, ódy a drobnější církevní i světské skladby. Jeho hudba navazuje na benátskou tradici, má bohatý zvuk, odvážnou harmonii a výstižnou vazbu mezi hudební deklamací latinského textu a jeho liturgickým obsahem. Skladby vycházely tiskem v Praze u tiskaře Nigrina od 1579 do konce G. života a posmrtně, zčásti zůstaly v rukopise a byly vydány v novodobých edicích.


  • Jiří JORAN

    (* 20.6.1920 Praha - † 5.8.2011 Praha)

    český operní pěvec - baryton


  • Karel BURIAN (Carl BURIAN)

    (* 12.1.1870 Rousínov u Rakovníka - † 25.9.1924 Senomaty)

    český operní pěvec - heroický tenor

    Bratr Emila Buriana. Studoval v Praze práva, zpěv u Moritze Wallersteina a Moritze Angera, krátce v Mnichově. V r. 1891 debutoval v Brně v tenorových rolích (Jeník v Prodané nevěstě, Dalibor ve Smetanově Daliborovi); poté byl angažován postupně v Revalu (Tallinu), Cáchách, Kolíně nad Rýnem, Hannoveru a Hamburku (1898-1900), současně hostoval v dvorní opeře v Berlíně, Brémách, Drážďanech. 1900/01 byl angažován v Národním divadle v Praze, ze souboru však odešel a později pouze hostoval (1903, 1909, 1911 a 1922, role ve Smetanových operách, dále mj. Kozina v Kovařovicových Psohlavcích, Don José v Bizetově Carmen, Florestan v Beethovenově Fideliovi, Werther v Massenetově Wertherovi, Otello ve Verdiho Otellovi, Lohengrin a Tannhäuser ve Wagnerovi, Cania v Leoncavallových Komediantech). Po jedné sezóně v Budapešti (zde mj. Tristan v maď. premiéře Wagnerovy opery) prožil vrchol své kariéry 1902-10 v Drážďanech (v r. 1905 zpíval Herodese ve světové premiéře Straussovy opery Salome). Hostoval v Mnichově, Berlíně, Lipsku, Curychu, Stuttgartu, Covent Garden v Londýně (v r. 1904 zpíval Tristana a další wagnerovské role), v Bruselu, Vídni, Paříži (v r. 1907 zpíval Herodese s Emou Destinnovou v pařížské premiéře Salome, v r. 1910 Tristana), 1908 v Bayreuthu Parsifala, v Metropolitan Opera v New Yorku v letech 1906-13, wagnerovské role. V letech 1912-1913 byl angažován ve dvorní opeře ve Vídni. Měl hrdinný tenor mimořádné síly, byl vynikajícím hercem. Ovládal repertoár širokého stylového rozpětí, proslavil se však především jako přední wagnerovský interpret své doby. Pořádal písňové koncerty, často se svým bratrem Emilem. Věnoval se literární činnosti (básně, fejetony), překládal české písně do němčiny, do přeložil češtiny operní libreta (Tristan a Isolda, Salome). Napsal Z mých pamětí (1913).


  • Zdeněk FIBICH

    (* 21.12.1850 Všebořice - † 5.10.1900 Praha)

    český skladatel


    český skladatel.

    Vzdělaná rodina mu dala pečlivou výchovu. Studoval v Praze u Zdeňka Kolešovského a Bedřicha Smetany, 1865–67 v Lipsku na konzervatoři, též u Ignaze Moschelese. V r. 1868 žil v Paříži, kde vyučoval a koncertoval, 1869–70 v Mannheimu (studoval u Vincence Lachnera). Od r. 1871 žil jako učitel a skladatel v Praze, s přestávkou 1873-74, kdy působil ve Vilniusu. V letech 1876–1878 byl kapelníkem a sbormistrem českého Prozatímního divadla, 1878–81 sbormistrem pravoslavného chrámu v Praze (napsal řadu chrámových skladeb). Pak osmnáct let soukromě vyučoval (vydával v sešitech učebnici klavírní hry, 30 sv., 1883/99). V letech 1899–1900 byl dramaturgem opery Národního divadla. V české hudbě je F. nejtypičtějším romantikem. Inspiroval se Lisztem, Schumannem a Wagnerem a romantickou literaturou. Napsal symfonické básně (Othello, Záboj, Slavoj a Luděk, obě 1873, Toman a lesní panna, 1875), balady pro zpěv a klavír a četné romantické klavírní kusy, zvl. Nálady, dojmy a upomínky (4 sv. 1892-98), inspirované soukromými zážitky. Po Jiřím Antonínu Bendovi obnovil v české hudbě koncertní melodram (balady Štědrý den, 1874 a Vodník, 1883, Pomsta květin, 1877, ad.) a vytvořil scénický melodram v unikátní trilogii Hippodamie, text Vrchlický, 1889–91 cyklus proveden v Národním divadle 1893). Pro divadlo psal dále scénickou hudbu a opery, vesměs provedené v pražském Národním divadle: Bukovín (úprava O. Hostinský, 1874), Blaník (1881), Nevěsta messinská (libreto Hostinský podle Schillera, 1884), Bouře (libreto Vrchlický podle Shakespeara, 1895), Hedy (libreto A. Schulzová podle epizody z Byronova Dona Juana, 1896), Šárka (libreto A. Schulzová, 1897), Pád Arkuna (I–II, libreto A. Schulzová, 1900).


  • Záviš ze ZAP

    (* 1.1.1350 Praha - † 1.1.1411 Praha)

    český skladatel

    český skladatel

    Studoval na pražské univerzitě, kde byl od 1381 mistrem svobodných umění. Pobýval v Římě. 1394–96 byl kanovníkem v Olomouci, 1397–1402 u sv. Jiljí v Praze, pak znovu v Olomouci. Původně byl příznivcem Jana Husa, od 1410 odpůrcem. V r. 1411 jmenován doktorem teologie. Jeho další osud není znám. Byly vysloveny pochybnosti o jeho identitě. Pod jménem Záviš se dochovalo pět cenných skladeb v notových zápisech (4 církevní ve Vyšehradském rukopise, milostná píseň Jižť mne vše radost ostává v rkp. třeboňském A4 ad.) a název další světské písně.


  • Zbyněk VOSTŘÁK

    (* 10.6.1920 Praha - † 4.8.1985 Strakonice)

    český dirigent a skladatel

    český skladatel a dirigent

    Studoval dirigování na konzervatoři v Praze u Pavla Dědečka, skladbu soukromě u Rudolfa Karla (po jeho smrti dokončil 1948 jeho pohádkovou operu Tři zlaté vlasy děda Vševěda). V letech 1943–45 byl členem Pražského rozhlasového orchestru, 1945–48 pedagogem Pražské konzervatoře, 1959–60 dirigentem a dramaturgem opery v Ústí n. L., 1963–73 uměleckým vedoucím souboru Musica viva pragensis, který se specializoval na soudobou hudbu. Napsal 4 balety a úspěšné opery Rohovín Čtverrohý (podle Václava Klimenta Klicpery, 1949 Olomouc), Kutnohorští havíři (podle Tyla, 1955 Praha), Pražské nokturno (1960 Ústí/L.) a Rozbitý džbán podle Kleista pro rozhlas (1963, cena UNESCO). V 60. letech se inspiroval Novou hudbou (Boulez, Stockhausen, Cage) a stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů české hudební avantgardy s originální metodou a filozofickými inspiracemi. Komponoval hudbu dodekafonickou, seriální, elektronickou, pro mg. pás, pro živé interprety apod. (Kantáta na texty Franze Kafky pro sbor, dechový orchestr a bicí, 1964; Zrození měsíce, kom. orchestr, 1966; Affetti, Improvisazione per sette strumenti, 1967; Něžné pásky, které zavazují pro trubku a mg pás, 1977; Katedrála pro orch., 1979; Sinfonia per orchestra e coro, 1983).


  • Luboš FIŠER

    (* 30.9.1935 Praha - † 23.6.1999 Praha)

    český skladatel


    český skladatel.

    Studoval na pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění u Emila Hlobila. Po romantických začátcích experimentálně zaměřený hudebník s mimořádnou invencí. Působil jako skladatel ve svobodném povolání. Debutoval operou Lancelot podle vlámské legendy (1961). Pro vynalézavé použití moderních technik byly velmi byly ceněny jeho práce z konce 60. let (Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy, 1965, cyklus Caprichos podle Francisca Goyi, 1966, Nářek nad zkázou města Ur, 1970, přeprac. 1978). Napsal 9 orchestrálních děl, 9 koncertů (též pro kytaru a varhany), komorní a sólové skladby, 2 melodramy, asi 250 titulů hudby pro televizi a 75 filmových hudeb, z nichž některé získaly zvláštní ocenění (Golet v údolí, 1995, Král Ubu, 1996).


  • Karel KOVAŘOVIC

    (* 9.12.1862 Praha - † 6.12.1920 Praha)

    český dirigent a skladatel


    český dirigent a skladatel

    Studoval na pražské konzervatoři hru na klarinet, harfu a klavír, soukromě zpěv, 1879–82 skladbu u Zdeňka Fibicha. V letech 1879–85 byl harfenistou v orchestru Prozatímního (poté Národního) divadla v Praze; jako operní dirigent působil 1885–86 v Brně a 1886-87 v Plzni. 1890 se stal korepetitorem na Pivodově pěvecké škole, 1898–1900 ředitelem školy. 1895 založil a řídil orchestr Národopisné výstavy v Praze, čímž upozornil na své dirigentské kvality. 1900–20 byl šéfem opery Národního divadla v Praze, kde prosadil řadu moderních interpretačních zásad a vytvořil soubor vynikajících kvalit. Jako dirigent i skladatel se orientoval spíše na francouzskou a italskou tvorbu. Hojně pěstoval českou hudbu (Smetana, Dvořák, Fibich, Foerster, Ostrčil, Novák, Křička ad.). 1916 nastudoval ve vlastní úpravě s instrumentačními retušemi (se souhlasem skladatele) Janáčkovu operu Její pastorkyně, čímž pomohl Janáčkovi ke skladatelskému prosazení. Řídil české premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda, Parsifal, Zlato rýna, Valkýra, Straussovu Elektru a Růžového kavalíra, Charpentierovou Louisu a Juliena, Musorgského operu Boris Godunov ad. 1919 podnikl velký zájezd orchestru Národního divadla do Londýna a Paříže. Vedle orchestrálních skladeb, scénických hudeb, baletů a dalších kompozic napsal několik úspěšných oper, provedených vesměs v Praze (Ženichové, 1884), Cesta oknem (1886), Noc Šimona a Judy (1892), Psohlavci (1898), Na Starém bělidle (1901) aj. Jeho operní parodie Edip král (1894) se hrála v mnoha ochotnických souborech.


  • František VAJNAR

    (* 15.9.1930 Strašice - † 9.12.2012 Praha)

    český dirigent


    český dirigent.

    Studoval na pražské konzervatoři, hru na housle, později dirigování u Aloise Klímy. Od 1951 byl houslistou orchestru Národního divadla v Praze, 1953–55 dirigentem Armádní opery, 1955–60 Hudebního divadla v Karlíně, 1960–62 působil v ostravské opeře, 1962–73 byl dirigentem a šéfem opery v Ústí/L. (zde mj. dirigoval v r. 1964 Vostřákův Rozbitý džbán, 1969 premiéroval Leoncavallovy Cikány, českou premiéru v r. 1972 Wagnerova Tristana a Isolda, první české provedení po 1945). V letech 1974–80 a 1985–92 působil v Národním divadle v Praze. V letech 1979–85 vedl orchestr českého rozhlasu, 1992/93 byl šéfdirigentem Státní opery Praha. Věnoval se též koncertní činnosti jako umělecký vedoucí souboru Collegium musicum Pragense (1968–94) a šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové (1991–2001). Je všestranným operním a symfonickým dirigentem s rozsáhlým repertoárem. Hostoval u orchestru České filharmonie a u operních divadel v Německu, Rakousku, Itálii, Švýcarsku, Irsku, Austrálii. Od r. 1974 vyučuje na pražské Akademii múzických umění.


  • Eduard HAKEN

    (* 22.3.1910 Šklíň - † 21.1.1996 Praha)

    český operní pěvec - bas

    Maturoval v Lucku (Ukrajina), kde zpíval v pěveckých sborech. Současně se studiem medicíny v Praze (1929–1932) se od r. 1930 školil ve zpěvu (učitelé Dimitr Levytský a Friedrich Plaschke, od r. 1957 A. Granforte). Od r. 1936 praktikoval v basovém oboru v Národním divadle v Praze. Od r. 1938 působil v opeře v Olomouci (debut Žalářník Beneš, Smetana: Dalibor), v letech 1941–1991 byl předním basistou Národního divadla v Praze.

    Měl temný bas jedinečné barvy (basso profondo), s velkým rozsahem a širokou škálou výrazových schopností. Své herectví přizpůsobil své velmi vysoké, štíhlé postavě, omezil pohyb na jevišti a využíval velkých, nápadných gest. V Národním divadle v Praze ztvárnil asi 70 rolí. Vynikl nejprve v komických úlohách (již v r. 1943 jako Kecal ve Smetanově Prodané nevěstě, dále Mumlal ve Dvou vdovách, Van Bett v Lortzingově Carovi a tesařovi, Basilio v Rossiniho Lazebníku sevillském, Osmin v Mozartově Únosu ze serailu ad.), později v seriózních postavách, jimž jeho hlas dával charakteristické rysy (tragický Vodník v Dvořákově Rusalce, Grigoris v Martinů Řeckých pašijích, rozšafný Paloucký ve Smetanově Hubičce, majestátní Svätopluk v Suchoňově Svätoplukovi, Ivan Susanin v Glinkově Ivanu Susaninovi, důstojný Don Quijote v Massenetově Donu Quijotovi a Gremin v Čajkovského Eugenu Oněginovi, ironický Mefistofeles v Gounodově Faustovi) ad. Po čtyři desetiletí k patřil nejvýraznějším osobnostem opery pražského Národního divadla.


  • Zdeněk KOŠLER

    (* 25.3.1928 Praha - † 2.7.1995 Praha)

    český dirigent


    český dirigent.

    Pocházel z hudebnické rodiny. Jako gymnazista byl vězněn 1944–45 v ghettu Terezín. Od r. 1947 studoval hudební teorii a kompozici u Otakara Jeremiáše, klavír u Erny Grünfeldové, kompozici u Jaroslava Řídkého, dirigování u P. Dědečka a 1948–52 na Akademii múzických umění u Metoda Doležila, Karla Ančerla a Roberta Brocka. V letech 1948–58 byl angažován v Národním divadle, nejprve jako korepetitor, od r. 1951 dirigent. V této době řídil první koncerty v Praze (s Pražským symfonickým orchestrem FOK). V r. 1956 se stal vítězem dirigentské soutěže v Besançonu. V letech 1958–62 působil jako šéf opery v Olomouci a 1962–66 v Ostravě. Po vítězství v mezinárodní soutěži o cenu Dimitri Mitropoulose v New Yorku (1963) byl jednu sezonu asistentem Leonarda Bernsteina v Newyorské filharmonii. Od r. 1965 hostoval v Komische Oper v Berlíně a 1967–68 byl zde angažován jako šéfdirigent. V letech 1971–76 pracoval jako šéfdirigent Slovenského národního divadla v Bratislavě. Od r. 1976 byl dirigentem České filharmonie, 1980–85 šéfem opery Národního divadla, 1987–92 šéfidirigentem, poté hostujícím dirigentem. Vystupoval ve většině velkých evropských hudebních center, v Severní Americe a zvl. v Japonsku. Proslul detailní prací s orchestrem a pečlivým vedením zpěváků k věrohodnému hereckému projevu. Studoval velmi rychle nová díla (uvedl řadu premiér soudobé české hudby) a měl mimořádnou hudební paměť, která mu pomohla udržovat široký repertoár (téměř kompletní operní dílo Smetanovo, Dvořákovo, Fibichovo, Janáčkovo). Patřil k největším dirigentským osobnostem své generace.


  • Jana BOUŠKOVÁ

    (* 27.9.1970 Praha)

    česká harfistka

    česká harfistka 

    Absolvovala konzervatoř v Praze, Ostravskou univerzitu ve třídě prof. L. Váchalové. Studovala na Indiana University u pro. S. McConald na základě stipendia Fullbrightovy nadace. Získala ceny v prestižních mezinárodních soutěžích v USA, Izraeli, Francii, Itálii, Švýcarsku. V Čechách získala cenu Talent roku 96 a byla oceněna za propagaci české hudby a reprezentaci českého interpretačního umění v zahraničí cenou České hudební rady v roce 2002. Jako první interpretka na hudební nástroj z klasické hudby byla vyznamenána cenou „Lady Pro“ v r. 2004. Jana Boušková koncertuje sólově i komorně: recitály v Lincoln Center v New Yorku, v Chatelet v Paříži, na festivalu Pražské jaro a Berliner Festtage; turné po Izraeli  a Evropě společně s houslistou Maximem Vengerovem;  spoluúčinkování s flétnisty Emmanuelem Pahudem a Mathieu Defourem a harfistkou Marie- Pierre Langlamet, německá tourné s flétnistou Patrickem Gallois.  Pravidelně spolupracuje s ČF, PKF, zahraničními orchestry např. v Holandsku, Německu, Izraeli, USA, Japonsku. Je uznávanou pedagožkou, vede mistrovské kurzy po celém světě. V roce 2004 byla členkou poroty Mezinárodní harfové soutěže v USA , v r. 2005 mezinarodni harfové soutěže Lily Laskine ve Francii, v r. 2006 v Izraeli. Od roku 1993 je profesorkou pražské konzervatoře, v roce 1999 byla uměleckou ředitelkou VII. světového harfového kongresu v Praze. Od roku 2000 je členem Umělecké rady AMU, od r. 2005 je profesorkou Kralovské konzervatoře v Bruselu a od r. 2006 profesorkou AMU v Praze. Nahrála přes dvě desítky CD pro domácí i zahraniční firmy, spolupracuje s českou nahrávací společností Supraphon.   Repertoár J. Bouškové je rozsáhlý a rozmanitý. Iniciuje světové premiéry a vznik děl přímo pro ni (Sonata pro cello a harfu od R. Shankara uvedena na festivalu Rencontres Musicales d´Evian ve Francii spolu s Mstislavem Rostropovitchem; Koncert pro flétnu, housle, violu, harfu a orchestr Benjamina Yusupova s houslistou Maximem Vengerovem, Koncert pro dvě harfy Jana F.Fischera  s Isabelle Moretti premiérovaného na Sedmém světovém harfovem kongresu v Praze v roce 1999, ad.) J. Boušková hraje na nástroj americké firmy Lyon & Healy, který získala za vítězství v USA International Harp Competition v  roce 1992. Výběr z rozsáhlé diskografie: Harfové koncerty (Haendel, Krumpholz, Boieldieu), Československý komorní orchestr (Panton 81 1228 – 2031); Jan Ladislav Dusík (výběr z díla) spolu s J. Hálou-piano, J. a T. Seckými – horn. (Panton 81 1289-2131); J. Chr. Bach: Šest koncertů pro harfu a smyčcové trio, spolu s Virtuosi Trio (Lupulus, LUP020-2 131); Jan Křtitel Krumpholz: Concerty pro harfu a orchestr (č. 1. op. 4, č. 2 op.4, č. 5 op. 7) s Pražským komorní orchestr, dir. J. Bělohlávek (Clarton CQ 0018-2-031); Sóla pro harfu – Debussy, Ravel (s L. Peterkovou-Cl., V. Kuntem-fl., Pražákovým kvartetem) SU 3430-2131, Harfenkonzerte-Dittersdorf, Albrechtsberger, Wagenseil (s Sudwestdeutsches Kammerorchester, V. Czarnecki-dir.), EBS 6085.

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Marta KRÁSOVÁ

    (* 6.3.1901 Protivín - † 20.2.1970 Vráž u Berouna)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká zpěvačka

    Studovala v Českých Budějovicích na učitelském ústavu a na hudební škole zpěv u Bohuslava Jeremiáše. Zdokonalovala se u Olgy Valouškové, Růženy Maturové, Ludmily Neumannové, Konrada Wallersteina a ve Vídni M. Ullanowského. Od r. 1922 mezzosopranistka Slovenského národního divadla v Bratislavě (Anežka ve Smetanových Dvou vdovách, Cizí kněžna v Dvořákově Rusalce, Dalila v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile, Oktavian v Straussově Růžovém kavalírovi). V letech 1928–66 byla členkou Národního divadla v Praze, kde vyrostla v prvořadou pěveckou a hereckou osobnost. Její hlas měl mimořádné rozpětí od kontraaltu po dramatický soprán, dokonalou hlasovou techniku a herecké dispozice pro tragické postavy. Vystupovala ve Vídni, Berlíně, Hamburku, Drážďanech, Madridu, Paříži, Moskvě, Varšavě, v USA a v Kanadě. Byla ideální interpretkou mezzosopránových úloh v českém repertoáru (Panna Róza ve Smetanově Tajemství, Ježibaba v Dvořákově Rusalce, Donna Isabela ve Fibichově Nevěstě messinské, Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni, Kabanicha v Janáčekově Kátě Kabanové) a vynikla i v dalších rolích (Orfeus v Gluckově Orfeovi a Eurydice, Amneris ve Verdiho Aidě, Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi, Carmen v Bizetově Carmen, Ortruda ve Wagnerově Lohengrinovi, Ariadna ve Straussově Ariadně na Naxu, ad.).


  • Zdenka KARENINOVÁ

    (* 1.3.1930 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Studovala zpěv na konzervatoři v Praze u Konstantina Karenina, svého pozdějšího manžela. Po absolutoriu působila jako sólistka Armádního uměleckého souboru, potom se zdokonalovala ve zpěvu na Akademii múzických umění v Praze. První umělecké angažmá Zdenky Kareninové byla opera v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde nastudovala četné role českého i světového repertoáru.

    V r. 1967 přešla do brněnské opery, kde již dříve úspěšně hostovala např. v roli Senty (Bludný Holanďan) nebo jako Ortruda (Lohengrin). Z českého operního repertoáru připomeňme titulní roli v Libuši, Vendulku v Hubičce, Miladu v Daliborovi či Anežku ve Dvou vdovách, Kněžnu v Čertovi a Káče, titulní roli v Šárce Z. Fibicha a Maryšu ve stejnojmenné opeře E. F. Buriana.

    Byla znamenitou představitelkou postav v operách L. Janáčka, vynikla zejména jako Jenůfa a Kostelnička v Její pastorkyni, Emilia Marty ve Věci Makropulos nebo Káťa Kabanová. V operách B. Martinů se uplatnila jako Kateřina v Řeckých pašijích a Stará dáma v Juliettě.

    Připomeňme i role světového repertoáru, jako byla Dona Anna v Mozartově Donu Giovannim, Leonora v Beethovenově Fideliovi, Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi a z Verdiho oper zejména Aida ve stejnojmenné opeře a Alžběta z Valois v Donu Carlosovi.

    Věnovala se také písňovému a oratornímu repertoáru a pedagogické práci na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, později na DAMU v Praze. V sedmdesátých až devadesátých letech patřila k předním brněnským operním umělcům, kteří se podíleli na formování operního umění.

    Odkazy: Národní divadlo Brno


  • Miroslav VENHODA

    (* 14.8.1915 Moravské Budějovice - † 10.5.1987 Praha)

    český sbormistr


    český sbormistr.

    Studoval hudební vědu v Praze na Karlově univerzitě, hudbu soukromě (mj. skladbu u Josefa Bohuslava Foerstra). 1938/39 pobýval v Itálii. V Praze působil jako varhaník, ředitel kůru a učitel. 1939-50 vedl chlapecký (později smíšený) sbor Schola cantorum, s nímž prováděl díla z období vokální polyfonie a lidové hry. Působil jako sbormistr dětských sborů Hlaholu a redaktor hudebních časopisů. V r. 1956 založil soubor Noví pěvci madrigalů (od 1965 Pražští madrigalisté), specializovaný na starou hudbu; řada soudobých evropských skladatelům věnovala souboru své skladby. Napsal Úvod do studia gregoriánského chorálů (1946), vydal několik sbírek staré hudby (Monteverdi, Hand-Gallus, Harant) a s Pražskými madrigalisty pořídil mnoho gramofonových a rozhlasových nahrávek.


  • Milan MALÝ

    (* 14.5.1930 Praha - † 28.11.2004 Praha)

    český sbormistr


    český sbormistr.

    Vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a dirigování na Akademii múzických umění, kde byl žákem Metoda Doležila, Václava Smetáčka a Aloise Klímy. V letech 1953–55 byl asistentem sbormistra Jana Kühna v Českém pěveckém sboru. Od r. 1956 až do posledních měsíců života působil jako sbormistr a hostující sbormistr v Národním divadle, v letech 1963–85 byl současně uměleckým šéfem Pěveckého sboru Čs. rozhlasu. 1968-99 pravidelně spolupracoval s Bayreuther Festspiele jako zástupce hlavního sbormistra. V Národním divadle připravil ve své funkci více než 200 operních premiér, vystoupení sboru v činohrách a koncertních vystoupení. Studoval díla všech stylových epoch se zvláštních důrazem na českou hudbu.


  • Vlastimil LEJSEK

    (* 21.7.1927 Brno - † 12.10.2010 Brno)

    český klavírista, skladatel a pedagog


    klavírista, skladatel a pedagog

    Klavírní oddělení brněnské konzervatoře ukončil u F. Schäfera v roce 1950, dále studoval u F. Maxiána na AMU v Praze a u J. Ermla na JAMU v Brně. Získal ceny na mezinárodních soutěžích - Bedřicha Smetany v roce 1951 v Praze a Franze Liszta v roce 1956 v Budapešti. Bohatá je jeho koncertní činnost jak sólistická, tak zejména v klavírním duu s jeho ženou, Věrou. Účinkovali na koncertních pódiích i v nahrávacích studiích téměř všech zemí Evropy, spolupracovali s četnými orchestry, měli osobní kontakty se světovými skladateli, např. B. Brittenem, D. Milhaudem, W. Lutoslawskim a dalšími. Vlastimil Lejsek rovněž komponoval převážně pro klavír či klavírní duo - mnohé skladby byly vydány tiskem, pedagogicky působil na JAMU v Brně. Byl zakladatelem Mezinárodní Schubertovy soutěže pro klavírní dua a členem mezinárodních porot. Věnuval se publicistické činnosti, je členem Klubu moravských skladatelů. V r. 2002 byla vydána monografie o Věře a Vlastimilu Lejskových Rozmluvy bez klavíru, kterou uspořádal dr. Jan Trojan.

    Odkazy:
    http://www.jaroska.cz


  • Tomáš NETOPIL

    (* 18.7.1975 Kroměříž)

    český dirigent


    český dirigent

    Absolvoval Konzervatoř v Kroměříži – obor housle, dirigentské kurzy v Olomouci, pražskou Hudební akademii múzických umění obor dirigování. Další školení získal na Královské akademii ve Stockholmu. V r. 2002 obsadil prestižní druhé místo (první nebylo uvedeno) v mezinárodní soutěži George Soltiho ve Frankfurtu, které mu přineslo angažmá ve vídeňské Volksoper. Dirigoval Komorní orchestr pražských symfoniků, s nimiž absolvoval řadu zahraničních koncertů. Po mistrovských kurzech v Aspenu získal prioritní příležitost získat další ročník absolutoria zdarma a dirigovat Clevelandský orchestr.


  • Ivana MIXOVÁ

    (* 2.12.1930 Vídeň - † 5.9.2002 Praha)

    česká operní pěvkyně - mezzosoprán


    česká mezzosopranistka.

    Studovala v Brně soukromě u Marie Fialové a na konzervatoři u Bohumila Soběského, v Olomouci u Konstantina Karenina, později v Praze u Renaty Židové. Od 1950 byla angažována v Olomouci, v r. 1953 v Ostravě, 1956–88 v ND Praha. Nastudovala asi 50 rolí rozsáhlého, stylově rozmanitého repertoáru v nižším sopránovém a mezzosopránovém oboru, v nichž mohla využít i atraktivní zjev (Orfeua v Gluckově Orfeovi a Eurydice, Dorabellu v Mozartově Cos? fan tutte, Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi, Ježibabu v Dvořákově Rusalce, Káču v Dvořákově Čertovi a Káče), dále zpívala Kabanichu v Janáčkově Kátě Kabanové, Hraběnka v Čajkovského Pikové dámě; Straussova Oktaviána v Růžovém kavalírovi, Herodias v Salome, Klytaimnestru v Elektře. Účinkovala jako Volumnia v premiéře opery Coriolan od Jána Cikkera (1974). Její životní rolí byla Bizetova Carmen (1966 Národní divadlo, režie Václav Kašlík). Hostovala v Státní opeře Berlín (1964–73), v Hannoveru (1965–70), na festivalu ve Wexfordu (1965), v Moskvě, Frankfurtu n. M. ad.


  • Zdeněk ŠESTÁK

    (* 10.12.1925 Cítoliby)

    český skladatel a muzikolog


    český skladatel a muzikolog

    Od doby svých studií se zajímal o hudební tradici místa svého narození, kde se od počátku 18. století pěstoval hudební život soustředěný kolem citolibského zámku. Šestákova matka zpívala v chrámovém sboru Citolibského kostela, otec hrál na violoncello v kdysi významné amatérské Železničářské filharmonii v Praze. Skladatel v dětském věku navštěvoval hudební školu ve Slaném, kde jej vyučoval Pavel Čada, žák K. B. Jiráka. V průběhu gymnasijních studií hrával jako varhaník v citolibském chrámu, hrál ovšem také na flétnu, violu a věnoval se činnosti sbormistrovské. Na Pražské konzervatoři studoval v letech 1945-50 skladbu u E. Hlobila, hudební teorii u M. Krejčího. Vystudoval také hudební vědu na FF UK u prof. J. Huttera. Jako muzikolog se celoživotně věnoval především studiu a realizaci hudebních pramenů Citolibských autorů ( V.J. Kopřiva, J. J. Kopřiva (1754-1792), K. B. Kopřiva (1756-1785), J. A. Gallina (1724-1792), J. Lokaj (1752 - ?), J. Vent (1745 - 1801), Anonymus Citolibensis (1717 - 1750). Jeho hudební styl je poznamenán klasickým ideálem jasných proporcí, potřeby smyslu a motivované tvorby. Jeho tvorba je poměrně rozsáhlá. Obsahuje symfonickou, koncertní, vokální i komorní tvorbu. Úcta k muzikantské a amatérské tradici jej inspirovala také k tvorbě instruktní pro mládež a amatéry. Navrhl také koncepci tzv. hudební rezervací – přirozených hudebních center s tradicí /podobně jako Citoliby/, které by napomohli udržet a rozvinout hudebnost veřejnosti. Pracoval Svazu českých skladatelů, OSA, v um. Porotách Festivalu vokální hudby v Jihlavě. Mnoho pro něj znamenal Stravinský, inspiruje se poezií. Výběr ze skladeb: Symfonická fantazie (1966), Symfonie č. 2-6 (1970-79), Hommage a Apollinaire (sbor, 1972), Čtyři dramatické fragmenty. Komorní kantáta podle Manon Lescaut Vítězslava Nezvala pro soprán, tenor, smíšený sbor, violu a klavír (1975), In Deo speravit cor meum (duchovní kantáta à capella, 1976), Sonata sinfonica pro orchestr dechových nástrojů, zvony a tympány (1976), Symfonické variace "Zpřítomnění okamžiku" (1980), Fatum (Symfonický fragment podle Sofokla) pro sóla, sbor, orchestr a varhany (1983), Královna Dagmar (oratorium na libreto D. Ledečové, 1989), Euripides (Dramatická variační freska, 2001), Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 "Cesta poznání", 2005; Smyčcové kvartety č. 1-9 (1975-2000).

    Bibliografie:

    • K.Mlejnek: Hudební svět Zdeňka Šestáka, Hudební rozhledy roč . 28 (1975), s. 559 - 561
    • J.Havlík: Česká symfonie 1954-80, Praha 1989
    • J.Smolka: Stínová česká hudba 1968 - 1989, Hudební věda roč. 28 (1991), s. 166-7, 179-80

  • Miloslav IŠTVAN

    (* 2.9.1928 Olomouc - † 26.1.1990 Brno)

    český skladatel a pedagog

    český skladatel, pedagog

    Vystudoval gymnasium, JAMU v Brně u J. Kvapila. Patří ke skupině brněnské Nové hudby. Užíval různé kompoziční metody, vlastní charakterizoval jako „metodu montáže izolovaných prvků“. Zajímal se foklór včetně etnické africké hudby, inspiroval se také tvorbou B. Bartóka a L. Janáčka. Od r. 1957 též pedagogem na JAMU. Výběr z díla: pro klavír: Miniatury (1952), Sonáty č. 1., 2. (1954, 59), komorní: Partita pro dechové nástroje (1957) , smyčcový kvartet (1951). Orchestrální: Symfonie (1952), Dodekameron, 12 skladeb pro 12 hráčů (1964), Zaklínání času (1967), oratorium Já Jákob (1968), Smuténka. Pět písní pro lat, klavír a mg. pás (1970), In memoriam J. Berg (1972), Hry. 7 obrazů pro symfonický orchestr (1977), Modravá země. Hudba pro mg. pás s recitací básně S. Jesenina (1982), Tempus Irae (1983), Láska, vzdor a smrt. Skladba pro mzS a komorní soubor (1984), Variace na renesanční téma. Skladba pro ženský a mužský hlas a komorní orchestr (1988). Konkrétní hudba: Ostrov hraček (1968), Avete morituri(1970). Teoretické spisy

    • Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě, ed. Panton (1973)
    • Struktura a tvar hudebního objektu (1973), JAMU Brno (učební text)
    • Poznámky k soudobé hudební formě a rytmu (1976), ed. JAMU (učební text)
    • Jednohlas v soudobé hudbě (1988), JAMU (učební text)



    Odkazy:
    www.musica.cz
    wikipedia.org

    Černušák, Gracián (ed.); Štědroň, Bohumír; Nováček, Zdenko (ed.) (1963). Československý hudební slovník I. A-L. Prague: Státní hudební vydavatelství.

     


  • Jiří Antonín BENDA

    (* 30.6.1722 Staré Benátky - † 6.11.1795 Bad Köstritz)

    skladatel a dirigent českého původu

    Studoval na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V r. 1742 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Postupimi ke svým bratrům Františkovi a Janu Jiřímu, kteří hráli v dvorní královské kapele. V r. 1750 se stal kapelníkem Friedricha III., vévody v Gotě, kde bylo uměnímilovné prostředí. Zde komponoval duchovní kantáty, instrumentální skladby a hudbu pro divadlo. Od r. 1774, kdy ke dvoru přijela Seylerova divadelní společnost, začal komponovat scénické melodramy, jež ho proslavily a jichž si cenil i W. A. Mozart (Ariadne auf Naxos, Medea, Der Dorfjahrmarkt, Walder, vše 1775, Romeo a Julie 1776 a Der Holzhauer 1777). Pro vnitřní spory u dvora Benda v roce 1778 na svoji funkci rezignoval, v roce 1779 se však do Gothy vrátil, dostal od vévody doživotní penzi a věnoval se svým dílům. Poslední léta trávil v malých německých městech. Jeho dílo zahrnuje asi 30 symfonií, nástrojové koncerty, komorní skladby, italské jevištní skladby. Jeho melodramy přinesly (po Rouseauových pokusech, kde hudba střídala slovo) zásadní pokrok, protože využívají hudbu dramaticky, k vyjádření vývoje v ději a v psychologii postav.


  • Bohumír LIŠKA

    (* 2.10.1914 Čejetičky - † 8.9.1990 Karlovy Vary)

    český dirigent


    český dirigent

    Studoval na pražské konzervatoři u P. Dědečka, skladbu u O. Šína. Do r. 1940 pracoval jako korepetitor a dirigent v několika operních, pěveckých a orchestrálních sdruženích, jako korepetitor mimo jiné také v Národním divadle. V roce 1940 přesídlil do Brna, kde se stal dirigentem tamní opery, dirigentem brněnského Orchestrálního sdružení, zakladatelem a dirigentem komorního orchestru. Byl rovněž činný v rozhlase, v letech 1942-57 učil dirigování na brněnské konzervatoři, v letech 1951-57 také na JAMU. V roce 1955 se stal šéfem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. V plzeňské opeře zůstal až do roku 1967 a významně ovlivnil její vývoj. V r. 1967 byl jmenován dirigentem Smetanova divadla, poté stálým hostujícím dirigentem Karlovarského symfonického orchestru.


  • Vítězslav NOVÁK

    (* 5.12.1870 Kamenice nad Lipou - † 18.7.1949 Skuteč)

    český skladatel a pedagog

    český skladatel, pedagog, klavírista

    Pocházel z rodiny, která se hudbě věnovala. Jeho otec lékař, zpíval ve sboru v Počátkách, matka hrála na klavír. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde vystudoval gymnázium. Novákovy hudební začátky jsou spjaty se jménem Viléma Pojmana, místního dirigenta požárního sboru, který jako první rozeznal Novákův talent a dodával chlapci odvahu věnovat se kompozici a také rozvíjel jeho pianistické schopnosti. Novák tady poprvé vystupuje na veřejnosti jako klavírista a skládá první písně a drobné skladby pro klavír. V roce 1889 začíná studovat na universitě v Praze (studia práva) a současně na konzervatoři, kterou absolvoval roku 1893 orchestrální ouverturou Korzár (1892) jako jeden z prvních žáků Antonína Dvořáka. Klavír zde studoval u Josefa Jiránka. V té době se mu podařilo přesvědčit matku vzdát se studií práv a plně se věnovat hudbě. Brahms představuje jeho díla berlínskému vydavateli Simrockovi a tak je Novák alespoň na čas finančně zajištěn. O prázdninách roku 1896 poznává při návštěvě Moravy, Slovácka, Lašska, Valašska a později i Slovenska lidový folklór v jeho domácím prostředí a to se stává východiskem k jeho tvorbě dalších let. Setkává se tu i s celoživotní láskou Josefínou Javůrkovou. Důkladně studuje české a moravské sbírky lidových písní ( Erben, Sušil, Bartoš) a pátrá po základech národního hudebního projevu. Navazuje na moravskou melodičnost i modální cítění a včleňuje do své tvorby ozvuky erotiky a přírody, jimiž se přibližuje impresionismu. Ve věku 40 let se žení s Marií Práškovou, jeho žačkou, která mu poskytne dokonalé rodinné zázemí. Jejich syn Jaroslav Novák se stal malířem. V prvním desetiletí 20.století se stává Novák vedoucím představitelem české hudby a svůj vliv zaměřuje i na mladou generaci. Vyučuje pozdější významné české a slovenské hudební skladatele na Pražské Konzervatoři v mistrovské třídě (1909-19) i na mistrovské škole (1919-39) a později i soukromě. Mezi jeho žáky patří Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička, Jaroslav Novotný, Boleslav Vomáčka, Václav Štěpán, bratři Jeremiášové, K.B.Jirák, Alois Hába nebo Ilja Hurník. Byl třikrát zvolen rektorem konzervatoře, dostalo se mu nejvyšších oficiálních uznání, byl předsedou hudebního odboru České akademie věd a umění. Jeho díla slavila úspěchy jak v domácím prostředí, tak v zahraničí, první provedení bývaly vždy velkou společenskou událostí. Tvorbou byl silně spjat s Brnem, kde jeho díla prováděl s Besedou Brněnskou jeho přítel, sbormistr Rudolf Reissig. Novák procestoval téměř celou Evropu, Rusko nevyjímaje a jeho výjimečné postavení v české kulturní společnosti utvrzovala jeho znalost cizích jazyků - hovořil německy, anglicky, francouzsky, španělsky a rusky, měl široké znalosti literatury, filosofie a výtvarného umění. Raná díla vycházejí z novoromantismu a jsou ovlivněna Dvořákem, Brahmsem a Griegem. Na začátku 20.století slučuje novoromantismus s novým impresionistickým slohem, tvoří i pod vlivem soudobé symbolistické poesie. Pod vlivem Janáčkovým se věnuje lidovému folklóru, zvláště oblasti Slovácka. K vrcholům tvorby patří komorní a orchestrální díla z třicátých a čtyřicátých let. Orchestrální díla: ouvertura Maryša k dramatu bratří Mrštíků (1899), symfonické básně V Tatrách (1902,rev.1905,1907), O věčné touze (1904), Toman a lesní panna (1907), kantáta Bouře (1908-10) na slova Svatopluka Čecha, Slovácká suita (1903), vrcholem je Podzimní symfonie (1934), třívětá vokálně instrumentální skladba s autobiografickými prvky a Jihočeská suita (1937), kde vyjádřil svou lásku k rodnému kraji. Stejně jako Smyčcový kvartet č. 3 reagovala na hrdinství v době protektorátu. Na protest proti ustavení protektorátu se Novák na tři roky odmlčel, a další díla vytvořil až ve roce 1941, symfonickou báseň De profundis, Svatováclavský triptich pro varhany a orchestr (1941-42) a jednovětou Sonátu pro violoncello a klavír (1941). Během německé okupace Československa prokázal Novák výrazné národní cítění a osobní odvahu. Většinu času strávil ve Skutči, kde také napsal memoáry Vítězslav Novák o sobě a jiných a Májovou symfonii (1943). Zemřel náhle ve Skutči 18.7. 1949. Mezi orchestrální kompozice patří ještě Lady Godiva (1907) a kantáta Svatební košile (1912-13). V operách klade důraz spíše na orchestrální než dramatickou složku, a proto se dnes příliš neprovádí. Nejznámější operou je Lucerna podle Aloise Jiráska (1922), dále Zvíkovský rarášek (1913-14), Karlštejn podle Vrchlického (1914-15) a Dědův odkaz (1922-5), balety Signorina Gioventu (1926-28) a Nikotina (1929). Z klavírní tvorby to jsou Variace na Schumannovo téma (1893), Za soumraku (1896), Písně zimních nocí (1903), Exotikon (1911), Sonáta Eroica (1900) a Pan (1910), který má verzi také orchestrální (1912). Písňové tvorbě se věnoval celý život. Jarní nálady (1900), Melancholie (1901), Údolí nového království (1903), Melancholické písně o lásce (1906), Erotikon (1912), Síla a vzdor (1916-17), 12 ukolébavek na slova lidové poesie moravské (1931-2), Domov (1941), 2 legendy na slova lidové poesie moravské (1944), Jihočeské motivy (1947).
    Biblografie:
    M. Schnierer, L. Peřinová: Vítěslav Novák. Tématický a bibliografický katalog (Praha, 1999)


  • Jaroslav DOUBRAVA

    (* 25.4.1909 Chrudim - † 2.10.1960 Praha)

    český skladatel

    Po vystudování učitelského ústavu (mj. housle, klavír a zpěv) vyučoval fyziku, matematiku, kreslení a zpěv. Vedle hudební tvorby pro děti se též věnoval malbě (vystavoval 1934-35). V letech 1936-40 soukromě studoval skladbu u O. Jeremiáše, v letech 1945-55 pracoval v hudební redakci Čs. rozhlasu v Praze, poté se soustředil plně na hudební tvorbu. Během 2. světové války se zúčastnil partyzánského boje, zkomponoval 1. symfonii "Chorální" (1940); 2. symfonii "Stalingradskou" (1944). V poválečné euforii vstoupil do KSČ, otřesen politikou po "vítězném únoru" však z ní již r. 1951 vystoupil. Jeho tvorba (zejména Sonáta pro klavír, 1949; balet Král Lávra, 1951, 3. symfonie "Tragická", 1958) byla poté oficiálně ignorována.

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Otakar OSTRČIL

    (* 25.2.1879 Praha - † 20.8.1935 Praha)

    český skladatel, dirigent a pedagog

    český skladatel, dirigent a pedagog

    Vystudoval moderní filologii na Karlově univerzitě (1897-1901), kde byli jeho profesory například Jan Gebauer, Otakar Hostinský a Tomáš Garigue Masaryk. Od roku 1903 do roku 1919 působil jako profesor češtiny a němčiny na pražské Česko-slovanské obchodní akademii. Hudbu studoval soukromě, klavír u A. Mikeše a později u Z. Fibicha, u něhož studoval rovněž skladbu. Jako pokračovatel tradice velkých českých romantiků 19. století se Ostrčil stal, zejména svou pedagogickou činností, vedle Nováka, Foerstera a Suka nejvlivnější osobností českého hudebního života své doby. Působil jako dirigent Akademického pěveckého sboru a Orchestrálního sdružení (1908-22) v Praze, později se stal hostujícím dirigentem v Národním divadle. Z místa šéfa opery Vinohradského divadla (1914-18) odešel do Národního divadla jako dramaturg. V roce 1920 byl zde jmenován šéfem opery a v této funkci zůstal až do své smrti v roce 1935. Jeho pokroková dramaturgická koncepce a vysoká úroveň, které dosáhly za jeho působení všechny divadelní profese, představují v historii Národního divadla jedno z jeho nejúspěšnějších období. Skladatelsky vyšel Ostrčil z Fibicha, byl obdivovatelem Smetany a Mahlera. Uměl použít všechny výrazové prostředky romantických skladatelů, nebránil se však ani experimentům, typické je pro něj porušování tradiční tonality a tonálně nevázaná polyfonie. Z jeho významných orchestrálních skladeb jmenujme symfonickou báseň podle J. Vrchlického Pohádka o Šemíku (1899), Symfonii A dur (1905), Impromptu (1911), Svitu c moll (1912), Symfoniettu (1921), symfonickou báseň Léto (1925-6) a programní variace na vlastní téma Křížová cesta (1928), které se řadí k nejlepším dílům české hudby 20. století. Ostrčil je také autorem několika oper: Kunálovy oči (1908), jednoaktové Poupě (1910), psychologické hudební drama Legenda z Erinu (1913-19) podle Julia Zeyera či Honzovo království (1933) napsané na motivy povídky L. N. Tolstoje. Napsal dva melodramy - Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici (1904) a Balada česká (1905) na slova Jana Nerudy, dále např. baladu na text lidové písně pro mezzosoprán a orchestr Osiřelo dítě (1906). Z jeho vokálních kompozic vyniká mužský sbor podle J. Vrchlického Česká legenda vánoční (1912), kantáta Legenda o svaté Zitě (1913) pro tenor, smíšený sbor, orchestr a varhany a Prosté motivy (1922) na slova Jana Nerudy. Sonatina pro violu, housle a klavír (1925) a Smyčcový kvartet H dur (1899) reprezentují jeho komorní tvorbu.
    Biblografie:
    J. Bartoš: Otakar Ostrčil (Praha, 1936)
    F. Pala, V. Pospíšil: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila (Praha, 1962-89)
    J. Tyrrell: Czech Opera (Cambridge, 1988)

    Odkazy: www.musica.cz www.klassika.info


  • Jan Dismas ZELENKA

    (* 16.10.1679 Louňovice pod Blaníkem - † 23.12.1745 Drážďany)

    český barokní skladatel

    český skladatel a kontrabasista

    K hudbě ho poprvé přivedl jeho otec. Místní učitel a varhaník, a ve studiích pak Zelenka pokračoval na pražské jezuitské koleji v Klementinu. Klementinum se právě v této době stalo opět centrem podporujícím hudbu a Zelenka s ním udržoval styky celý život. Od roku 1709 bydlel v Praze, v domě který patřil rodině von Hartig. V roce 1710 nebo 1711 přijímá místo prvního kontrabasisty v drážďanské dvorní kapele. Drážďany byly v první polovině 18. století jedním z nejvýznamnějších hudebních center své doby. Náboženské smýšlení obyvatelstva bylo převážně luteránské, a tak bylo potřeba po tom, co se saský kurfiřt Friedrich August I. stal polským králem a přijal katolické zásady, posílit počet zpěváků a instrumentalistů znalých potřeby katolické církve v zemi, kde katolická církev neměla v poslední době takovou tradici. Tito hudebníci přicházeli stejně jako Zelenka většinou z Čech. Léta 1716-19 představují v Zelenkově životě období studií a cestování. Přestože podrobnosti přesně neznáme, víme, že krátce studoval v Itálii u Lottiho a doprovázel kurfiřtského prince do Vídně. Mnoho rad také načerpal od císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe. Od pobytu ve Vídni Zelenka neočekával pouze zdokonalení vlastních kompozičních dovedností. Chtěl tu vstřebat způsob kompozice předešlých hudebních období, a hlavně získat kopie duchovních skladeb, kterými by obohatil repertoár nově etablované drážďanské katolické církve. Podařilo se mu vytvořit poměrně rozsáhlou sbírku kopií a transkripcí děl, napsaných v přísně kontrapunktickém stylu a mnoho takových skladeb také zkomponovat. Po příjezdu do Drážďan vytvořil sbírku vokálních skladeb a capella pro 5 hlasů "18 Cantiones sacrae" inspirovaných studiem Palestrinova díla. Po celý rok 1720 působil Zelenka jako pomocník J. D. Heinichena na drážďanském dvoře ve službách katolické církve. J. D. Heinichen, původně drážďanský kapelník, se po uzavření Drážďanské opery roku 1720 soustředil na komponování duchovní hudby, a spolu se Zelenkou komponoval a upravoval hudbu pro místní potřeby. V této činnosti byli podporováni kurfiřtským princem a princeznou. V letech 1721-22 zavítal Zelenka do Prahy a v roce 1723 byl pověřen jezuitským řádem, aby zkomponoval a řídil hudební produkci určenou k příležitosti pražské korunovace císaře Karla VI. českým králem. Představení "Melodrama de Sancto Venceslao" s podtitulem "Sub olea pacis et palma virtutis" slavilo v Praze velký úspěch. Zelenka dále působil po boku J. D. Heinichena v Drážďanech a po jeho smrti r. 1729 se chystal převzít zodpovědnost za hudební produkce, na kterých se podílel i skladatelsky a stát se dvorním kapelníkem. Heinichenovým nástupcem byl však Augustem Velikým jmenován J. A. Hasse. Zjištění, že dosažené úspěchy nevedou ke všeobecnému uznání vedlo Zelenku roku 1733 k napsání dopisu adresovaného králi, ve kterém vysvětluje své hluboké zklamání a hořkost. Žádal v něm také o finanční obnos, kterým by pokryl existenční náklady i vydávání svých děl a poukazoval na velikost svého platu ve srovnání s ostatními drážďanskými skladateli. Roku 1733 umírá král Friedrich August I. a Zelenka při této přípežitosti jako krátké upozornění uvádí Requiem a 7 Responsorie pro omnibus tribus nocturnis. Dva roky nato, roku 1735 se stává dvorním skladatelem duchovní hudby v Drážďanech. Nejznámější Zelenkova tvorba je tvorba duchovní. Je autorem více než 20ti mší - mezi nimi první skladba určená pro drážďanský dvůr Missa Sanctae Caeciliae (1711, rev. Okolo 1712-28), dále jmenujme například Missa Judica me (1714, rev. Okolo 1720-23), nebo Missa sanctissimae trinitatis ( 1736). Z roku 1739 je děkovná mše Missa votiva, kterou zkomponoval u příležitosti zotavení se z těžké nemoci. Mezi známá díla dále patří Lamentationes Jeremiae prophetae pro hebdomara sancta (1722) tři Requiem, dvě Te Deum, tři oratoria I renitenti al sepolcro (1736), Il serpente di bronzo (1730), Giesu al Calvario, (1735), tři kantáty Immisit Dominus (1709), Deus Dux (1716), Attendite at videte (1712), melodram "Svatý Václav", žalmy, moteta. Významnou skladbou je jeho Miserere (1722/38). Zelenkova světská tvorba zahrnuje soubor 5ti Capricií zkomponovaných ve Vídni a jeho slavné sonáty - 6 triových sonát pro dva hoboje, fagot a basso continuo. (1721-2), Hypochondrie á 7 (1723) nebo Concerto á 8 concertanti (1723). Za života získal Zelenka obdiv svých současníků (J. S. Bach, G. P. Telemann) i žáků ( J. J. Quantz, J. G. Barter, J. G. Rollig). Zemřel na vodnatelnost v noci z 22. na 23. prosince 1745. Zelenkova hudba je charakteristická kontrapunktickou zběhlostí a harmonickou představivostí. Často používá harmonické změny a chromatiku. Instrumentální hudba je vždy tvůrčí a plna originality. V některých dílech je patrna snaha o užití prvků českého folkloru. Duchovní hudba vykazuje Zelenkovu snahu co nejvíce se přiblížit významu textu, jeho pozdní mše a litanie jsou mocně prodchnuty duchovnem. Jeho kompoziční invence, kontrapunktické mistrovství, jedinečný rytmus a nápaditá orchestrace jsou pravým bohatstvím barokní hudby.


  • Eva SCHÄFFEROVÁ

    (* 6.8.1995 Liberec)

    česká houslistka

    Články, recenze a pod.: "Její jistota byla zřejmá. Ale nebyla to jen sázka na jistotu, nechyběla výborná intonace a kvalita tónu…" Doc. František Novotný, předseda poroty Kocianovy soutěže (prgkons.cz/renderDocument ID=58, 2011).


  • Oskar NEDBAL

    (* 26.3.1874 Tábor - † 24.12.1930 Záhřeb)

    zakladatel české baletní pantomimy a české operety, první český dirigent světového významu


    český skladatel, violista, dirigent

    Nejprve studoval hru na housle v Táboře u Endlera, v letech 1885-92 pokračoval na pražské konzervatoři u Bennewitze. V Praze studoval dále hru na trubku a bicí nástroje a u Antonína Dvořáka též skladbu. V letech 1891-1906 byl violistou slavného Českého kvarteta. Oskar Nedbal byl velmi úspěšným dirigentem. V roce 1896 se stal dirigentem nově založené České filharmonie, kde zůstal až do roku 1906, jako hostující dirigent se však objevoval po celé Evropě. V roce 1907 založil ve Vídni Tonkünstlerorchester, jehož dirigentem zůstal až do roku 1918. Po vzniku samostatného Československa se vrátil do Prahy. V letech 1920-21 řídil Šakovu filharmonii. Nacionalistická, k jeho osobě nepřátelská, atmosféra jej však přinutila Prahu opustit a uchýlit se do Bratislavy. Tam se stal vůdčí osobností slovenského hudebního života. Působil jako šéf opery v nově vzniklém Slovenském národním divadle, jako ředitel bratislavského rozhlasu, přednášel na univerzitě a na hudební akademii. 24. prosince 1930 spáchal sebevraždu skokem z okna operního divadla v Záhřebu. Oskar Nedbal byl jedním z nejtalentovanějších žáků Antonína Dvořáka, jako skladatel se však orientoval na "lehčí žánr". Komponování chápal spíše jako zábavu a oddech od intenzivní dirigentské činnosti. Složil mnoho slavných baletů a operet, většinou na vídeňská libreta a ve vídeňském či berlínském stylu. Jsou to díla svěží melodiky, hudební invence a barevné instrumentace, využíval také rytmiku českých, polských a jugoslávských lidových tanců. Mezi Nedbalovy nejznámější balety patří Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908), Princezna Hyacinta (1911) či Čertova babička (1912). Z jeho operet jmenujme Cudnou Barboru (1911), Polskou krev (1913), Vinobraní (1916), Krásnou Saskii (1917), Eriwan (1918) nebo Donnu Glorii (1925). Nedbal napsal dále jednu operu Sedlák Jakub (1922), Scherzo caprice (1892) pro orchestru a několik klavírních děl - Lettres intimes, Čtyři kusy či Pohádku o smutku a štěstí (1906).
    Biblografie:
    V. Reittererová: O. Nedbal a Vídeň (Praha, 2005)
    M. Šulc: Česká operetní kronika (Divadelní ústav Praha, 2002)


  • Josef SUK starší

    (* 4.1.1874 Křečovice - † 29.5.1935 Benešov)

    český hudební skladatel a pedagog, člen Českého kvarteta

    Pocházel z hudebnické rodiny. V letech 1885-1892 studoval hru na housle u A. Benewitze a skladbu u A. Dvořáka na pražské konzervatoři. Byl oblíbeným Dvořákovým žákem a v roce 1898 se oženil s jeho dcerou Otilií. Jeho životní dráhu formovalo členství v Českém kvartetu založeném r. 1892. V původním sdružení čtyř studentů (K. Hoffmann první housle, O. Nedbal viola a O. Berger violoncello) působil Suk do r. 1933, po celou dobu jeho aktivity (od r. 1906 ve složení K. Hoffmann, J. Herold, J. Suk, L. Zelenka). České kvarteto získalo již roku 1893 ve Vídni mezinárodní proslulost a vystoupilo na téměř čtyřech tisících koncertů. V roce 1922 se Suk stal profesorem kompozice na pražské konzervatoři. Mezi jeho žáky byli P. Bořkovec, J. Ježek a krátce i B. Martinů. V letech 1924-1926 a 1933-1935 byl zvolen rektorem školy. Spolu s V. Novákem a generačně starším J. B. Foersterem reprezentoval českou hudbu své doby.

    Jeho skladatelské dílo mohlo vznikat jen mimo koncertní sezonu, je však rozsáhlé a druhově bohaté. Suk šel v Dvořákových stopách a první práce, jimiž se stal známým, měly dvořákovskou melodiku a líbezný secesní zvuk (Smyčcová serenáda Es dur, 1892, hudba k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, 1898). Vedle cyklů drobnějších komorních a klavírních prací a sborů napsal Suk během dvou desetiletí symfonickou tetralogii (Asrael 1906, Pohádka léta 1909, Zrání 1917, Epilog 1929), v níž se po ztrátě choti vyrovnával s problémy osamění v moderním světě. Vytvořil v nich osobitou variantu impresionismu se složitou polyfonní stavbou. V meziválečných letech se jeho hudba stala kmenovou součástí repertoáru České filharmonie vedené jeho přítelem dirigentem Václavem Talichem.


  • Rudolf PISKÁČEK

    (* 15.3.1884 Praha - † 24.10.1940 Praha)

    zakladatel české lidové operety

    český skladatel operetního žánru

    Již při studiích na gymnáziu vzbudil pozornost psaním hudebních frašek, na konzervatoři studoval varhany (1903-1906) a kompozici jako jeden z posledních žáků Antonína Dvořáka. Absolventskými skladbami byla symfonická báseň Sardanapal a houslová sonáta. Operetě se pak věnoval profesionálně, byl kapelníkem Pištěkova divadla (1907), působil jako sbormistr, korepetitor a kapelník ve Vinohradském divadle (1908-18). Roku 1924 odjel do Ameriky, která ho inspirovala, stejně jako jeho nástupce Rudolfa Frimla, autora operety Rosemary. Inspiraci čerpal i z tvorby současníků F. Lehára a E. Kálmána, jejichž operety byly velmi populární především ve Vídni. Z domácích mu byl nejblíže O. Nedbal. Piskáček napsal kolem 40 operet, frašek a zpěvoher, z nichž nejúspěšnější a nejlepší byly Osudný manévr (1912), Slovácká princezka (1918), Tulák (1924), Perly panny Serafínky (1929, z ní známá árie Serafínky "Kéž jedenkrát").


  • Jan Václav TOMÁŠEK

    (* 17.4.1774 Skuteč - † 3.4.1850 Praha)

    český skladatel, klavírista a pedagog

    český skladatel a pedagog

    Vystudoval práva na pražské univerzitě, v hudbě byl samouk. V letech 1806-24 působil ve službách hraběte Jiřího Buquoye. 1824 si založil vlastní hudební ústav, k jeho žákům patřili např. J. B. Kittl, L. Měchura, J. H. Voříšek, A. Dreyschock či E. Hanslick. Tomášek hojně cestoval, ve Vídni se setkal s Haydnem a Beethovenem. Z jeho tvorby vynikají především drobné klavírní skladby (eklogy, rapsodie, dithyramby) a písně, které psal z velké části na německé texty. Tomáškových zhudebnění svých básní si velmi cenil sám J.W. Goethe. Ve 30. a 40. letech byl Tomášek jednou z hlavních postav hudebního života v Praze, své vzpomínky do r. 1823 zachytil ve vlastním životopise.


  • Vlastimil HÁLA

    (* 7.7.1924 Souš (Most) - † 29.7.1985 Vysoký Újezd)

    český skladatel a aranžér, autor taneční, filmové a scénické hudby

    Vystudoval obchodní akademii, skladbu studoval soukromě u J. Rychlíka a J. Felda, absolvoval jazzové kursy při Unii hudebníků, skladbu a aranžování populární hudby studoval krátce v Londýně. Po 2. světové válce byl členem skupiny Swing Stars, v roce 1947 se stal jako trumpetista členem Orchestru Karla Vlacha. Pro orchestr pracoval i jako aranžér a zůstal jeho členem až do roku 1964. V letech 1964-84 působil jako hudební režisér v rozhlase. V 70. letech byl členem ústředního výboru Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (SČSKU), až do své smrti stál v čele jeho komise pro jazzovou hudbu.

    Vlastimil Hála psal divadelní a scénickou hudbu zejména pro divadlo ABC (Helenka je ráda, My chceme gól, Šeherezáda, Tři pomeranče, Charleyova teta a další) a také pro filmy. Těmito kompozicemi se stal průkopníkem československého filmového a televizního muzikálu - Starci na chmelu, Hvězda jede na jih s J. Baurem a M. Ducháčem, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Happy end, Prázdniny s Minkou, Šest medvědů s Cibulkou, Zabil jsem Einsteina, pánové, s J. Rychlíkem složil hudbu k filmům Limonádový Joe a Cirkus bude, s J. Bažantem a J. Maláskem hudbu k filmu Dáma na kolejích a k televiznímu seriálu Pan Tau. S M. Štědroněm vytvořil hudbu k filmu Balada pro banditu, pro snímek Blues pro EFB nově zaranžoval písně E. F. Buriana.

    Hálovy populární písně se do dnešní době těší velké oblibě a ve své době získaly řadu ocenění - Píseň o čase, Páni rodičové, Dáme si do bytu, Dobrý den, pane Maupassant a další. Nejčastěji spolupracoval s textaři Z. Borovcem, V. Dvořákem, J. Fikejzovou, I. Fischerem, V. Blažkem a J. Kainarem.

    Z Hálovy orchestrální jazzové tvorby jsou to skladby napsané pro Orchestr K. Vlacha (Páteční boogie, Pozdrav orchestru, Pepř a sůl a další), skladby pro JOČR (Jazzový orchestr Československého rozhlasu) a také skladby přestavené v rámci Týdne nové tvorby SČSKU (Den a noc v Havaně, Rapsódie in memoriam Jaroslava Ježka, Rudolfovo číslo, Ohňostroj a další). Hála je autorem knihy Základy aranžování moderní populární hudby (1980).

     


  • Bohuslav MARTINŮ

    (* 8.12.1890 Polička - † 28.8.1959 Liestal)

    český skladatel


    český skladatel

    1906-10 studoval hru na housle na pražské konzervatoři. Studium však nedokončil a vrátil se do Poličky jako učitel hudby. Od mládí komponoval; jeho první hodnotnou je klavírní cyklus Loutky (1912). 1920 se stal houslistou České filharmonie. V říjnu 1923 získal tříměsíční stipendium na studium kompozice u Alberta Roussella a zůstal v Paříži jako skladatel ve svobodném povolání až do vpádu německých vojsk v červnu 1940. Utíkal přes jižní Francii, Španělsko a Portugalsko do New Yorku, kde se v březnu 1941 usadil. Komponoval, učil a 1952 získal americké občanství, již od roku 1948 však žil střídavě mezi Amerikou a Evropou. 1958 se natrvalo přestěhoval do švýcarského Schönenbergu nedaleko Basileje, kde byl též pohřben. 1979 byly jeho ostatky převezny do rodné Poličky. Paříž měla zásadní význam pro jeho skladatelský profil. V blízkosti Pařížské šestky a Igora Stravinského rozvinul Martinů svůj neoklasický styl s jazzovými prvky (komorní skladby, symfonická věta La Bagarre, 1926, jazzový balet Kuchyňská revue, 1927, komická opera Voják a tanečnice, 1927 ad.). Ve třicátých letech se obrátil k české lidové poezii (zpívaný balet Špalíček, 1931) a ke starému lidovému divadlu (operní cyklus Hry o Marii, 1933-34, opery pro pražský rozhlas Hlas lesa podle Nezvala a Veselohra na mostě podle Klicpery, 1935). V opeře Julietta aneb snář na francouzský surrealistický námět (1936-37) a ve velkých symfonických skladbách z roku 1938 (Tre Riccercari, Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány) pak otevřel další etapu své tvorby, v níž neoklasická strohost a jednoduchost lidové poezie začaly ustupovat bohatému zvuku a dramatičtějšímu cítění. Z americké tvorby vynikly jeho velké orchestrální fantazie (6. symfonie, 1953, Fresky Pierra della Prancesca, 1953), nástrojové koncerty a opera Řecké pašije (1954-59, provedena v upravené verzi 1961, česká premiéra původní rekonstruované verze 16.1.2005 v Brně). Svými nejcennějšími díly ze všech stylových období Martinů trvale obohatil hudbu 20. století.
    Odkazy:
    http://www.martinu.cz


  • Karel REINER

    (* 27.6.1910 Žatec - † 17.10.1979 Praha)

    český skladatel

    český skladatel, klavírista, hudební publicista a organizátor

    Prvním učitelem klavíru a harmonie mu byl otec Josef Reiner. Po maturitě na německém gymnáziu v Žatci studoval Karel Reiner práva a hudební vědu v Praze. V letech 1929-30 byl soukromým žákem Aloise Háby, ke kterému měl později velmi blízko nejen jako skladatel, ale i jako interpret jeho skladeb pro čtvrttónový klavír. Mistrovskou školu skladby absolvoval u J. Suka orchestrální Suitou (1931), Hábovo oddělení čtvrttónové a šestinotónové hudby Fantazií pro čtvrttónový klavír (1935). Po škole spolupracoval s Divadlem E. F. Buriana (1934-38), je autorem čtvrttónové hudby k voicebandové úpravě Máchova Máje E. F. Buriana (1936). Byl redaktorem časopisu Rytmus (1935-38) a členem sdružení Přítomnost. Tři poslední roky okupace strávil v terezínském ghettu (Klavírní sonáta č.2, Romantikové - scénická hudba k Rollandově hře, jejíž materiál byl v ghettu ztracen). Po válce spolupracoval s A. Hábou v Divadle 5.května, nastudoval tu Hábovu čtvrttónovou operu Matka (1945-7), zastával řadu funkcí v různých hudebních a kulturních organizacích. Jako hudební publicista přispíval do časopisů Rytmus, Hudební rozhledy, psal odborné články o české moderně, o A. Hábovi, čtvrttónovém systému ad. České i světové moderně sloužil i jako klavírista, podnikal zahraniční turné, v cizině i nahrával. Po roce 1961 se věnoval skladbě jako svobodnému povolání a koncem 60. let, po období jednodušších vyjadřovacích prostředků, se vrátil k podnětům předválečné avantgardy. V tvorbě Karla Reinera převládá instrumentální hudba. Mezi klavírní skladby, které nezůstaly bez povšimnutí patří 9 veselých improvizací (1929), Pět jazzových studií (1930), tři klavírní sonáty (1931, 1942, 1961) a Suita a Fantazie pro čtvrttónový klavír (1932). Z komorní hudby jmenujme tři smyčcové kvartety (1931, 1947, 1951), Koncert pro nonet (1933), 7 miniatur pro dechový kvintet (1931). Reiner je autorem Koncertu pro klavír (1932), Houslového koncertu (1937), Koncertantní suity pro dechové a bicí nástroje (1947), Symfonie pro velký orchestr (1960), suity Motýli tady nežijí z hudby ke stejnojmennému filmu (1960). Společně s Hábou a J. Seidlem upravoval lidové písně, Špalíček národních písní I. a II. (1939, nově 1956), skládal populární a masové písně. Na námět Čapkovy pohádky vznikla opera Pohádka pro kočku (1960), je skladatelem rozhlasové hudby a hudby k řadě filmů.


  • Jan HUDEČEK

    (* 13.8.1990 České Budějovice)

    český fagotista

    Životopis: Pochází z hudební rodiny. V listopadu roku 2009 natočil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu Koncert pro fagot J. N. Hummela. Od roku 2011 je sólofagotistou orchestru Národního divadla v Praze. Vystupoval mj. s Jihočeskou komorní filharmonií. Na AMU obhájil ve školním roce 2012-2013 bakalářskou práci na téma Fagot v cyklu Šesti sonát Jana Dismase Zelenky. Hraje na nástroj zn. Heckel, zapůjčený z Národního divadla.

    Studium: ZUŠ B. Jeremiáše, České Budějovice; Konzervatoř České Budějovice; Akademie múzických umění v Praze (absolvoval 2014).

    Soutěže: Soutěž Konzervatoře Plzeň (2005); soutěžní přehlídka konzervatoří ČR (2006); 15. Concorso Internazionale Citta di Barletta v Itálii (1. místo a titul absolutního vítěze (2005); soutěž Vídeňské vysoké školy (1. cena, 2009); Národní soutěž Concertino Praga (1. cena a titul laureáta (2008); Mezinárodní soutěž Concertino Praga; (2. cena, 2008); interpretační soutěž Pražského jara (1. cena, 2014); Cena společnosti Mercedes-Benz pro nejúspěšnějšího účastníka soutěže Pražského jara; Cena Nadace Gideona Kleina; Cena Českých center za interpretaci Concertina Jiřího Temla.

    Repertoár: J. S. Bach, J. N. Hummel, F. Mendelssohn-Bartholdy, C. M. von Weber, J. Françaix, Y. Ysang, M. Bitch, Z. Šesták, Z. Lukáš, J. Teml, I. Kurz, J. Pelikán.

    Recenze, články atd.: "Výkon to byl nádherný, poslouchal jsem to v rádiu, je to báječné…" (Zdeněk Haloun).

    YouTube: Finalisté hrají Grand Concerto pro fagot a orchestr F dur J. N. Hummela a Variace pro fagot a smyčce A. Rejchy.

    Facebook: https://www.facebook.com/jan.hudecek.12


  • Jakub FIŠER

    (* 1.1.1980 Praha)

    český houslista

    Životopis: V době studií vystoupil několikrát v rámci cyklu Josef Suk uvádí mladé talenty; jako sólista vystupoval v programu koncertů Pražské komorní filharmonie (2001 - Romance f moll, op. 11 A. Dvořáka, 2004 – Koncert a moll op. 36 A. Glazunova, 2006 - Koncert d moll J. Sibelia). Komorní hře se věnoval mj. s M. Šedivým, s Panochovým kvartetem ad. S J. Bártou a R. Patočkou provedl v roce 2009 v rámci Chopinovského festivalu Goldbergovské variace J. S. Bacha.  V letech 2008-2010 byl členem Orchestrální akademie Pražské komorní filharmonie, v letech 2010-2012 byl koncertním mistrem PKF. Nyní je primáriem Bennewitzova kvarteta. V roce 2009 vystoupil jako člen YouTube Symphony Orchestra na koncertě v Carnegie Hall v New Yorku. Pravidelně vystupuje s orchestrem Bruno Walter Chamber Orchestra (ved. M. Händler). Od září 2008 je členem Orchestrální akademie PKF - Prague Philharmonia.

    Studium: Hudební škola hl. m. Prahy (Gymnázium J. Nerudy – Eva Bublová), Pražské konzervatoř (Jaroslav Foltýn, abs. 2008), AMU (L. Čepický). Absolvoval rovněž mistrovské kurzy Shlomo Mintze, Semyona Jaroshewiche, Stephena Shippse, kurz IMAP v Plzni a kurz V. Steudeho Musikforum Trenta.

    Repertoár: J. S. Bach, A. Dvořák, A. Glazunov, J. Sibelius, F. Schubert, B. Martinů ad. Soutěže: Čírenie talentov (1. cena - 1999), Kocianova houslová soutěž (1. cena – 2000), Beethovenův Hradec (3. cena).

    http://www.bennewitzquartet.com

    http://www.domovemceskehudby.cz/fiser.htm

    Facebook: cs-cz.facebook.com/pages/Bennewitz-Quartet/542338239123283?fref


  • Karel BERMAN

    (* 14.4.1919 Jindřichův Hradec - † 11.8.1995 Praha)

    český operní pěvec - bas, ředitel opery, pedagog, překladatel libret

    Český pěvec, operní režisér, pěvecký pedagog, překladatel libret a libretista. Od r. 1938 studoval na pražské konzervatoři zpěv u Egona Fuchse a Hilberta Vávry, režii u Ferdinanda Pujmana, dirigování u Pavla Dědečka. Ve skladbě se školil u Rudolfa Karla a Viktora Ullmanna. V letech 1943-1944 byl z rasovým důvodů deportován do ghetta Theresienstadt, kde se účastnil kulturního dění. Přežil koncentrační tábory Osvětim, Kaufering a Allach u Dachau (1944–1945). V r. 1946 absolvoval konzervatoř a stal se sólistou a režisérem opery v Opavě, od 1948 v Plzni, 1953–1991 v Národním divadle v Praze. V letech 1961–71 vyučoval na konzervatoři, 1964–1987 na Akademii múzických umění v Praze. Měl zvučný a pohyblivý bas a mimořádné herecké nadání. Jádrem jeho repertoáru byly postavy z českých oper Bedřicha Smetany (Kecal v Prodané nevěstě, Bonifác v Tajemství, Paloucký v Hubičce), Antonína Dvořáka (Vodník v Rusalce, Purkrabí v Jakobínovi), Leoše Janáčka (Revírník v Příhodách Lišky Bystroušky, Dikoj v Kátě Kabanové) a Bohuslava Martinů (Řecké pašije). Jeho nejznámější rolí ze světového repertoáru byl Leporello v Mozartově Donu Giovannim, kterého studoval pro několik inscenací. Další významné role: Filip II. ve Verdiho Donu Carlosovi, Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském, Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétě, Rocco v Beethovenově Fideliovi, Boris Godunov v Musorgského Borisi Godunovi a v operách Wagerových (Alberich v Prstenu Nibelungově, Beckmesser Mistrech pěvcích norimberských, Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi). Absolvoval asi 3500 představení. Vynikal také jako koncertní pěvec. Upravil několik operetních libert a napsal libreto Medvěd (podle Čechova) k opeře Ivo Jiráska (1978).


  • František Vincenc KRAMÁŘ-KROMMER

    (* 27.11.1795 Kamenice - † 8.1.1831 Vídeň)

    český skladatel, dirigent, představitel českého hudebního klasicismu


    český hudební skladatel a houslista

    Hudební vzdělání získal u svého strýce Antonína Matyáše Krommera v Tuřanech. Kolem roku 1785 odešel do Vídně a posléze do Maďarska, kde působil jako koncertní mistr a kapelník. Z této doby pochází první vydání jeho komorních skladeb. Roku 1795 se vrátil zpět do Vídně, kde získal místo houslisty ve dvorní kapele a roku 1815 se po smrti Leopolda Koželuha stal dvorním skladatelem a kapelníkem dvorní komorní hudby. Za života byl mnohokrát oceněn, na návrh Antonína Rejchy se stal čestným členem pařížské konzervatoře roku 1818, následovala čestná členství milánské konzervatoře a Filharmonického spolku v Benátkách, byl členem spolků přátel hudby v mnoha rakouských městech. Cestoval do Francie a Itálie, udržoval styky i s českým hudebním prostředím. Jeho skladby vycházejí z J. Haydna, W. A. Mozarta a L. van Beethovena, výrazná je bohatá melodika často využívající české prvky a prvky romantismu. Je autorem zhruba 300 většinou instrumentálních děl. Složil přes 100 smyčcových kvartetů, několik kvintetů a trií, 5 symfonií a koncertů (2 hobojové koncerty, Koncert pro klarinet, houslové koncerty, Partitu pro dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty.)

    Biblografie:
    Z. Zouhar: F. V. Kramář-Francois Krommer Výběrová bibliografie 1759-1959 (Brno 1959)
    K. Padrta: František Vincenc Kramář Krommer Studie k životopisným a slohovým otázkám (Brno 1966)


  • Leo Marian VODIČKA

    (* 8.4.1950 Brno)

    český operní pěvec - tenor


    český tenorista.

    Studoval v Brně na Janáčkově akademii múzických umění. V letech 1971-72 byl angažován v Českých Budějovicích (debutoval jako Lukáš ve Smetanově Hubičce),v letech 1972–79 v Olomouci, 1979–82 opět v Brně, od r. 1982 v Národním divadle v Praze, kde hostoval již od 1973, 1987–92 potřetí v Brně. Od r. 1992 bez stálého angažmá, hostuje na českých i zahraničních scénách. Vystupoval ve Státní opeře ve Vídni (v r. 1990 zpíval Prince v Dvořákově Rusalce), v Curychu, Sofii, na festivalu v Edinburghu (v r. 1998 Dalibora ve Smetanově Daliborovi) aj. Tenorista s tmavší barvou hlasu, s širokým repertoárem lyrických i dramatických rolí. Další role: Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, Šťáhlava v Libuši; Manrica ve Veriho Trubadúrovi, Radamese v Aidě, Otella, Dona Carlose; Rudolfa v Pucciniho Bohémě, Dicka Johnsona v Děvčeti ze zlatého západu, Kalafa v Turandot; Dimitrije v Dvořákově Dimitrijovi, Laca v Janáčkově Jenůfě, Mánka ve Foersterově Evě, Dona José v Bizetově Carmen, Turiddu v Mascagniho Cavalleria rusticana, Waltera Stolzinga ve Wagnerových  Mistrech pěvcích norimberských. Vystupuje jako koncertní pěvec (Janáček: Zápisník zmizelého).


  • Václav NEUMANN

    (* 29.9.1920 Praha - † 2.9.1995 Vídeň)

    český dirigent


    český dirigent.

    Studoval na pražské konzervatoři hru na housle u Josefa Micky, dirigování u Pavla Dědečka a Metoda Doležila. Byl spoluzakladatelem a violistou Smetanova kvarteta. Od r. 1945 byl violistou, 1948–50 dirigentem České filharmonie. Poté působil mj. jako umělecký ředitel Karlovarského symfonického orchestru a Symfonického orchestru Brněnského kraje. V letech 1955–60 byl šéfdirigentem (později hostujícím dirigentem) Komische Oper v Berlíně, kde mj. nastudoval v režii Waltera Felsensteina Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky, inscenace měla evropský ohlas. S berlínskou scénou se zúčastnil četných zájezdů po Evropě. V letech 1964–68 byl Generalmusikdirektor opery v Lipsku a šéfdirigent Gewandhausorchester. V r. 1968, po emigraci Karla Ančerla, nastoupil na místo šéfdirigenta České filharmonie; V letech 1970–73 byl současně hlavním hudebním ředitelem ve Stuttgartu, kde v opeře nastudoval řadu českých skladeb (Janáček: Věc Makropulos, Káťa Kabanová, Smetana: Prodaná nevěsta). Věnoval se především koncertní činnosti s Českou filharmonií. Pořídil s orchestrem řadu nahrávek (Miloslav Kabeláč, komplet Mahlerových symfonií, ceněny jsou snímky hudby Bohuslava Martinů). S Českou filharmonií absolvoval několik zámořských zájezdů (Japonsko). Na operních scénách spíše hostoval (Státní opera ve Vídni, Deutsche Oper v Berlíně, Státní opera v Mnichově, Metropolitan Opera v New Yorku, v r. 1985 s Janáčkovou Jenůfou). V pražském Národním divadle nastudoval v r. 1987 operu Bohuslava Martinů Ariadna a Stravinského scénické oratorium Oedipus Rex.


  • Jan HANUŠ

    (* 2.5.1915 Praha - † 30.7.2004 Praha)

    český skladatel


  • Marek ŠTILEC

    (* 1.1.1985 Praha)

    český houslista a dirigent

    Životopis: Pochází z hudební rodiny (otec je muzikolog a hudební podnikatel, matka hudební skladatelka). Spolupracoval s většinou českých orchestrů a sborových těles a dále s London Classical Soloists, Berlin Camerata, Kammerphilharmonie Graz, National Orchestra of Moldova, Parnu City Orchestra (Estonsko) ad. V roce 2002 založil komorní orchestr Quattro. Nastudoval opery Lakmé (L. Delibes) v Ústí nad Labem a Poprask v opeře (G. Donizetti) v Liberci. Spolupracoval mj. se Štefanem Margitou, Kateřinou Englichovou, Martinem Kasíkem, Jiřím Bártou, Ivanem Kusnjerem, Marií Isabel Siewersovou, Irvinem Venyšem a dalšími.

    Studium: Pražská konzervatoř (housle, Dana Vlachová); AMU (dirigování, Leoš Svárovský). Absolvoval masterclass na International Järvi Academy (Leonid Grin); dále u Vladimira Kiradjeva (Reichenau), u Gerda Albrechta (Ahrenshoop), u Achima Holuba (Graz, Londýn) a u Jorma Panuly (Výmar); dále absolvoval studijní pobyt u San Francisco Symphony.

    Festivaly: Smetanova Litomyšl; Janáčkův máj; Pražský festival melodramů; Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha; Mahler-Hudba tisíců Jihlava ad.

    Repertoár: G. Machaut, J. Haydn, W. A. Mozart, J. Lanner, F. Kreisler, C. Franck, O. Respighi, J. Suk, A. Schönberg, S. Bodorová, V. Shuklina, O. Mácha, M. Wengler, R. Mertzig a další.

    Recenze, články apod.: "Výklad Marka Štilce byl moderní, promyšlený, velmi muzikální a celkově silný. Bez přítěže falešného sentimentu a příliš pomalého tempa vystavěl větu jako jednolitý oblouk…" (Klára Santlová, Hudební rozhledy 3/2012).

    Agentura, kontakt: ARCODIVA, tel.: +420 224 238 673, +420 777 687 797, e-mail: arcodiva@arcodiva.cz


  • Václav VONÁŠEK

    (* 1.1.1985 Blatná)

    český fagotista

    Životopis: Od roku 2006 působí v České filharmonii. Je členem souborů Trio Arundo, Prague Basoon Band a Philharmonia Octet.

    Studium: Konzervatoř v Plzni (Ladislav Šmidl, Matouš Křiváček); Akademie múzických umění v Praze (František Herman, Jiří Seidl, absolvoval 2005); Royal College of Music v Londýně (Andrea de Flammineis, Martin Gatt, 2002). V roce 2011 obhájil doktorskou disertační práci na AMU v Praze.

    Soutěže: Pražské jaro (2. cena, 2002, 1. cena, 2009); International Double Reed Society v Melbourne (1. cena, 2004); soutěž v Lodži (1. cena, 2005); soutěž v Markneukirchen (3. cena, 2006); soutěž ARD v Mnichově (3. cena, 2008).

    Repertoár: A. Vivaldi, G. Ph. Telemann, W. A. Mozart, K. Stockhausen, I. Kurz, S. Bodorová a další.

    Festivaly: Pražské jaro, Janáčkův máj, Concentus Moraviae, Mitte Europa, Stredoeurópsky festival koncertního umenia Žilina a další.

    Recenze, články atp.: "Václav Vonášek předvedl nepřeberné možnosti způsobů hry na fagot; nádherný sametový zvuk, technická virtuozita i osobnost interpreta si zcela podmanily publikum." (Alice Ondrejková: Ambiciózní doteky soudobé hudby, Opus Musicum 3/2012).

    YouTube: A. Vivaldi, J. S. Bach, G. F. Händel (V. Vonášek představuje album).

    Diskografie: CD Vivaldi–Bach–Händel (Supraphon, 2013).

    Agentura: Vítová-Dušková Hudební management a produkce kulturních projektů, tel. +420 271 737 359, +420 606 618 396, e-mail: info@vitova-duskova.cz; v.vonasek@email.cz

    web: http://www.muzikus.cz/vonasek-vaclav/


  • Miron ŠMIDÁK

    (* 1.1.1980 Ostrov)

    český klavírista

    Životopis: Koncertoval mj. v Itálii, v Německu, ve Francii, v Holandsku, Švýcarsku. Založil a vede kvartet pianistů Fortyfingers; je majitelem půjčovny. Napsal diplomovou práci o fenoménu absolutního sluchu; vede hudební kurzy pod.

    Studium: Pražská konzervatoř (J. Novotný); Akademie múzických umění (E. Leichner). Mistrovské kurzy a stáže u Pierra Jasmina, Waltera Groppenbergera ad. Soutěže: Mezinárodní soutěž Concertino Praga (1. cena, (1996); Smetanovská klavírní soutěž (1. cena, (1996); Holzknechtova klavírní soutěž (1. cena, 1998); Evropská hudební cena mladých, Německo (2. cena, 1999); Greta Erikson´s European Piano Competition, Švédsko (4. cena, 2000); soutěž Nadace B. Martinů (1. cena, 2002).

    Festivaly: Mladé pódium (1998); Dny soudobé hudby (1999);  Mladá Praha (2000); Daniel Muziek Dagen (2003); Mladá Smetanova Litomyšl (2005) ad.

    Repertoár: W. A. Mozart, L. van Beethoven, J. L. Dusík, R. Schumann, F. Chopin, B. Smetana, C. Debussy, A. N. Skrjabin a další.

    Články, recenze: "V české hudbě byl jedinečný: jeho provedení děl Slavického a Martinů uváděla v úžas." (J. B. Young, USA).

    Diskografie: CD Encore, Přídavky z recitálů, dále snímky skladeb W. A. Mozarta, F. Chopina, F. Mendelssohna-Bartholdyho, B. Smetany, R. Schumanna ad.

    YouTube: R. Schumann: Carnaval, 18. 3. 2008

    e-mail: miron@smidak.cz; hudebka@hudebka.cz

    http://www.smidak.cz

    tel. +420 777 157 332


  • Roman HOZA

    (* 4.4.1990 Zlín)

    český operní pěvec - baryton

    Životopis:
    Působí - Düsseldorf/Duisburg, Opernstudio Deutsche Oper am Rhein.
    Spolupráce - Le Studio de L’opéra national de Lyon, Národní divadlo Brno, Slezské divadlo Opava, Opera na cestách, Ensemble Inégal, Collegium 1704, Musica Florea, Capella Mariana, Výzkumné Centrum Hudebního a Operního Divadla (VCHOD) ad.

    Studium:
    Janáčkova akademie múzických umění v Brně (Zdeněk Šmukař); Universität für Musik und darstellende Kunst Wien (Margit Klaushofer); mistrovské kurzy u: Helmut Deutsch, Jean-Paul Fouchecourt, Tom Krause, Christa Ludwig, Adam Plachetka, Evelyn Tubb ad.

    Repertoár:
    J. S. Bach, G. Donizetti, A. Dvořák, G. F. Händel, B. Martinů, W. A. Mozart, G. Rossini, F. Schubert, R. Schumann, B. Smetana ad.

    Soutěže:
    Ad honorem Mozart (2013, 1. cena); Mezinárodní soutěž komorní a duchovní hudby (2011, 1. cena).

    Festivaly:
    Pražské jaro (2015), Festival hudebního divadla Opera (2015, 2014), Salzburger Festspiele (2014), De Bijloke Gent (2014), Festival Contrepoints 62 (2014) ad.

    Agentura:
    Camerata s.r.o. (Martina Straková) - pro ČR, Theateragentur Kühnly (Michael Kühnly) - pro zahraničí.

    Kontakt:
    e-mail: hoza.roman@gmail.com


  • Jiří PŘIBYL

    (* 1.1.1975 Tábor)

    český operní pěvec - bas

    Životopis: Působí v Olomouci - Moravské divadlo Olomouc.
    Hostování - Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Divadlo J. K Tyla v Plzni.

    Studium: Soukromé studium u Václava Zítka.

    Repertoár: W. A. Mozart, G. Rossini, G. Donizetti, C. M. von Weber, B. Smetana, A. Dvořák, G. Verdi, G. Bizet, J. Massenet, P. I. Čajkovskij, G. Puccini,  A. P. Borodin, V. Ullmann, P. Haas, Z. Pololáník ad.

    Festivaly: 59th Wexford Opera Festival, Irsko (2010).

    Ceny: Cena Thálie 2013 za titulní roli v opeře Falstaff.

    Recenze, články apod.:
    "Způsob, jakým zvládl tak rozsáhlou roli po pěvecké i herecké stránce, je hodný obdivu." (Opera plus - Operní panorama Heleny Havlíkové 135).
    "Obsazení mladého sólisty Jiřího Přibyla, který se dosud uplatňoval spíše v basových partech, do rozsáhlé barytonové role Falstaffa bylo hodně odvážné. Postavu stárnoucího bonvivána vytvořil ovšem pěvecky a herecky výstižně jako tlustého chvástavého tlučhubu, kterému není cizí žádná špatnost, jako nenapravitelného poživačného pijana, ale i svérázného filozofa, který sám sebe nebere příliš vážně." (Magazín Ceny Thálie 2013).

    YouTube:
    G. Verdi: Falstaff - sestřih z inscenace Moravského divadla Olomouc (2014).

    Kontakt: 
    e-mail: jirka.pribyl@centrum.cz


  • Barbora PERNÁ

    (* 1.1.1990 Hradec Králové)

    česká operní pěvkyně - soprán

    YouTube: G. Verdi- Pace, pace / Leonora, Síla osudu (2011); Pražský pěvec Barbora Perná (2009).

    Agentura: Monika Boušková, Bohemian Artists concert agency

    Kontakt:
    e-mail: pernabaseznam.cz


  • Adam PLACHETKA

    (* 4.5.1985 Praha)

    český operní pěvec - basbaryton

    Životopis: Působení - Wiener Staatsoper.
    Hostování - Národní divadlo Praha, Seoul Arts Center, Bayerische Staatsoper Mnichov, Théâtre Royal de la Monnaie Brusel, Royal Opera House Covent Garden Londýn, Opéra de Nice, Opéra Comédie Montpellier, Deutsche Oper Berlín, Deutsche Staatsoper Berlín, Teatro alla Scala Milán, Metropolian Opera New York.
    Spolupráce - Wiener Philharmoniker, Chicago Symphony Orchestra, Scottish Chambre Orchestra, Orchestre Philharmonique de Radio France, Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Státní filharmonie Brno, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Collegium Marianum, Ensemble Baroque, Dětská opera Praha.

    Studium: Pražská konzervatoř (Luděk Lȍbl); Akademie múzických umění v Praze (Martin Bárta).

    Repertoár: W. A. Mozart, G. Donizetti, G. Rossini, A. Dvořák, B. Smetana, G. Verdi, G. F. Händel, G. Puccini, R. Strauss, J. S. Bach, J. Brahms, J. J. Ryba ad.

    Soutěže: Mezinárodní pěvecká soutěž A. Dvořáka v Karlových Varech (2004, 1. cena Junior, Cena Eiditio Bärenreiter, Cena Viléma Zítka).

    Festivaly: Hudební festival Znojmo (2005, 2006, 2012), Salzburger Festspiele (2007-2011), Pražské jaro (2009, 2010, 2012, 2014), Festpielhaus Baden Baden (2012), Glyndebourne Festival (2013), Dvořákova Praha (2013).

    Diskografie: H. Berlioz- Benvenuto Cellini (Naxos, 2009); A. Dvořák- Rusalka (Orfeo, 2011); G. F. Händel- Alcina (Arthaus Musik, 2011); Händel Oratorio Arias (Supraphon, 2012); W. A. Mozart- Così fan tutte (Deutsche Grammophon 2013); Adam Plachetka Live (Radioservis, 2014); Adam Plachetka Songs (Radioservis, 2014).

    Recenze, články apod.: "The biggest cheers were saved for Adam Plachetka and Michele Pertusi who were magnificent in their respective roles...Plachetka's Guglielmo possessed a burnished voice which was balanced from top to bottom. Also impressive was the baritone's recitative, which displayed emotive intensity through razor-sharp Italian." (Bachtrack, 23 June 2014).
    "Adam Plachetka and Laura Tatulescu are excellently matched as Figaro and Susannah, technically assured and confidently acted – and with such consistent performances across the cast, Mozart’s glorious ensemble arias are a real highlight of the evening." (Financial Times, 10 June 2013).
    "The original Don Giovanni, Bo Skovhus, has had to withdraw, but at the Vienna State Opera they have the very young Adam Plachetka in the ensemble, who was able to take over. Adam’s house debut was last season as Masetto, and now he is making his successful and promising role debut in a title role. He convinced with his well-run, dark bass-baritone timbre which will only get more sparkling over time, the champagne aria and his squeaky clean yet mastered serenade also enchanted. Visually and dramatically, he is certainly now an ideal Giovanni." (Die Presse, September 2011).

    YouTube: W. A. Mozart- Arie des Grafen / Hochzeit des Figaro, 2013; Recitál Adama Plachetky - Hudební festival Znojmo, 2012.

    Informační zdroje:  
    www.adamplachetka.com, www.camerata.cz, www.askonasholt.co.uk

    Agentura: Agentura Camerata s.r.o., zastoupení pro ČR a SR Askonas Holt Ltd, zastoupení pro svět mimo ČR a SR

    Kontakt:
    e-mail: adam@adamplachetka.com


  • Hana BLAŽÍKOVÁ

    (* 2.12.1980 Praha)

    česká pěvkyně - soprán

    Životopis: Spolupráce - Collegium Vocale Gent, Bach Collegium Japan, Amsterdam Baroque Orchestra, L'Arpeggiata, Tafelmusik, Gli Angeli Geneve, La Fenice, Collegium 1704, Nederlandse Bachvereniging, Boston Symphony Orchestra, Collegium Marianum, Sette Voci, Tiburtina Ensemble, Ensemble Masques, Orchestr Berg, L'Armonia Sonora, Ensemble Inégal, Ensemble Tourbillon, Schola Gregoriana Pragensis, CordArte, Gesualdo Consort, Capella Regia Praha, Ritornello, Musica Florea.

    Studium: Gymnázium Jana Nerudy (Jarina Smoláková-Svolinská), Pražská konzervatoř (Jiří Kotouč); mistrovské kurzy: Peter Kooij, Monika Mauch, Poppy Holden, Howard Crook.

    Repertoár: časové rozmezí od středověku: chorál, anonymní skladby, trubadúři, truvéři, minnesang, španělský okruh (Cantigas de Santa Maria), české země, G. de Machaut, H. von Bingen ad.) přes renesanci (P. de Monte, G. Dufay, J. Regnart, K. Harant, T. Tallis, O. Lassus, C. Gesualdo da Venosa, N. Gombert, G. P. da Palestrina ad.) po baroko (G. Bononcini, J. J. Fux, A. Ariosti, B. Strozzi, G. Carissimi, J. S. Bach, G. F. Händel, A. Caldara, A. Stradella, H. Purcell, W. Byrd, C. Monteverdi, H. Schütz, J. H. Schein, J. D. Zelenka, F. Cavalli, A. Scarlatti, F. I. A. Tůma, M.-A. Charpentier, F. Couperin, A. Vivaldi, J. Rosenmüller, F. B. Conti, J. A. Sehling, A. V. Michna ad.) a dále W. A. Mozart, F. Chopin, R. Schumann, F. Mendelssohn, V. J. K. Tomášek, A. Dvořák, G. Fauré, M. Nejtek ad.

    Festivaly: Pražské Jaro (2005, 2008), Edinburgh International Festival (2014), Oude Muziek Utrecht (2005, 2010, 2013, 2014), Resonanzen (2006), Tage Alter Musik Regensburg (2005, 2014), Festival de Sablé (2007), Festival de la Chaise - Dieu (2010, 2012), Festival de Saintes (2008, 2009, 2011), Bach Accademie Brugge (2013, 2014), Arts festival Hong Kong (2011), Chopin i jego Europa (2012, 2014), Concentus Moraviae (2012, 2013, 2014), Akademia Bachowska (2014), Lípa Musica (2012), Letní slavnosti staré hudby (2012, 2013), Bachfest Leipzig (2012, 2013), Accademia delle Crete Senesi (2010, 2011, 2013) ad.

    Diskografie: Vienna 1709- Opera Arias, Ariosti, Bononcini, Fux (Accent, 2014); J. S. Bach- Mass in B minor BWV232(Accent, 2013); J. S. Bach- Ach süßer Trost! Leipzig cantatas (PHI, 2012); J.D. Zelenka- Il Serpente di bronzo (Adam Viktora, 2005); J. D. Zelenka- Officium defunctorum & Requiem (Accent 2011); Laudate Pueri Dominum, Piarists Music in Baroque Bohemia (Supraphon, 2008); Rorate Coeli, works of V. K. H. Rovenský, A. Reichenauer, J. D. Zelenka, J. F. Fasch, A. Caldara (Supraphon, 2009); Bach, Buxtehude, Telemann, German Baroque Cantatas vol. 2, (Sony Vivarte, 2009); Heinrich Schütz- Italienische Madrigale op. 1 (CPO, 2013); J. S. Bach- Jesu, meine Freude - Die Motetten (Ramée, 2009); Jan Josef Ignác Brentner- Concertos & Arias (Supraphon, 2009); Harmoniae Sacrae, works of Tunder, Meder, Weckmann, H. I. F. Biber, Christoph Bernhard, Buns, with Peter Kooy (Ramée, 2010); J. S. Bach- Complete Cantatas Vol. 42-55 (BIS Recordings, 2006-2014); German Baroque Cantatas- Schop, Förtsch, Pachelbel, Krieger, Biber, Capricornus, Ebart, Buxtehude (Pan Classics,  2013); Praga Magna, The Music in Prague during the Reign of Rudolf II (Supraphon, 2013); J. S. Bach- Missa in h moll BWV 232 (PHI, 2011); V. G. Jacob- Missa Dei Filii (Supraphon, 2009); K. V. H. Rovenský- Čas jako hlas (Arta, 2004); J. A. Sehling- Christmas in Prague Cathedral (Supraphon, 2014); Flos inter spinas (Supraphon, 2011); J. I. F. Vojta- Musicius salutaris (Arta, 2006); A. Vivaldi- Dixit Dominus RV 595 ad. (Nibiru Records, 2009); Václav II., Schola Benedicta (Arta, 2008), J. D. Zelenka- Il diamante ZWV 177 (Nibiru Records, 2009); J. D. Zelenka- Musica ad Sepulchrum Domini: Immisit Dominus pestilentiam ZWV 58, 1709 ad. (Supraphon, 2011); J. D. Zelenka- Missa Sancti Josephi ZWW 14, Litaniae Xaverianae ZWV 155 (Nibiru Records 2011).

    Recenze, články apod.: Collegium 1704, Václav Luks - J. S. Bach- Mass in B minor BWV 232: "Blažíková is one of the brightest stars in the early music scene right now, and it is easy to understand why that is the case. She has a very beautiful voice, with a bright timbre and great flexibility. Her articulation and phrasing and her treatment of dynamics are outstanding and very appropriate for this kind of music. She is the main asset of this recording." (MusicWeb International, 11th December 2013);
    Collegium Vocale Gent, Philippe Herreweghe: J. S. Bach- Ach süsser Trost, Leipzig Cantatas: "...Perfect balance is found here and Hana Blažiková's sparkling singing contributes to a memorable account... I defy anyone to find a more deploring and anguished reading of 'Wie zittern', with oboist Marcelle Ponseele performing the obbligato oboe even more exquisitely than before ... a reading of experience and great beauty: quite simply a 'must-have' for Bach lovers." (Gramophone Magazine, February 2013).

    YouTube:
    A. Caldara: Maddalena ai piedi di Cristo (2011) https://www.youtube.com/watch?v=mA6bCPPNYFU
    J. S. Bach: Blute nur, du liebes Herz /Matthäus-Passion BWV 244 (2011) https://www.youtube.com/watch?v=he95Y0WkGQU
    Beatriz de Dia: A chantar m'èr de çò (2012) https://www.youtube.com/watch?v=A1JAPAjd3V0
    G. F. Händel: Disserratevi porte d'averno / La Resurrezione HWV 47 (2010) https://www.youtube.com/watch?v=NDd57KOxGfc&list=PLIZ_cyfYqlLRLV__E-3Y0qSH5Nr7OC7de
    J. S. Bach: Cantata for 9th Sunday after Trinity Philippe BWV 105 (2013) https://www.youtube.com/watch?v=daSc5x4rtAc https://www.youtube.com/watch?v=DUWGCNF8NY0

    Informační zdroje:
    http://www.sonus-alte-musik.de/musiker/saenger/hana.html https://www.facebook.com/HanaBlazikovaFanpage http://en.wikipedia.org/wiki/Hana_Blaž%C3%ADková

    Agentura: zástupce pro Německo - SONUS, Agentur für Alte Musik

    Kontakt:
    e-mail: hanablazikova@centrum.cz


  • Luisa ALBRECHTOVÁ

    (* 1.1.1980 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán

    YouTube: G. Verdi: Parigi, o cara / Traviata (2009); G. Verdi: Pace, pace / La forza del destino (2009); G. Puccini: Sì, mi chiamano Mimi / La bohème (2009).

    Informační zdroje:  
    www.luisaalbrechtova.com
    www.snd.sk
    www.ndm.cz
    www.operabalet.cz
    www.djkt.cz
    www.classionata.ch
    www.operettensommer.com
    www.arttriton.cz

    Agentura:
    Künstleragentur Tobias Kade, Dresden, DE, www.kuenstleragentur-kade.de

    Kontakt:  
    e-mail: luisa.albrechtova@centrum.cz


  • Pavel ŠVINGR

    (* 1.1.1985 Litoměřice)

    český operní pěvec - bas

    Agentura: ArcoDiva

    Kontakt:
    e-mail: p.svingr@seznam.cz


_datafooter

Institut Umění logo logoMUSICA NOVA
2020
logo logo Kdy? Kde? logo
logo
logo logo