česká hudba | czech music


osobnosti

stránky: [1 ... 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 ... 23]

270 záznamů

výročí 2019


  • Marie BUDÍKOVÁ

    (* 3.4.1904 Praha - † 15.7.1984 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Byla manželkou skladatele Otakara Jeremiáše (1892–1962) a vystupovala i pod jeho jménem. Studovala vysokou obchodní školu, zpěv soukromě. V r. 1925 debutovala v amatérském operním představení. Od r. 1929 byla angažována v Plzni, 1933–1956 v Národním divadle v Praze v oboru lyrického sopránu. Zpívala zvl. v českých operách (Smetana, Dvořák, Foerster, Janáček, E. F. Burian). Vynikla též jako Mimi v Pucciniho Bohémě, Micaela v Bizetově Carmen, Nedda v Leonvacallových Komediantech, Taťána v Čajkovského Eugenu Oněginovi ad. Jako koncertní pěvkyně uvedla řadu písní soudobých českých skladatelů. Působila pedagogicky (1941–1949 Pražská konzervatoř, od 1957 Akademie múzických umění, 1970–1973 rektorka této školy).


  • Maria HAAN

    (* 11.10.1964 Vranov nad Topľou)

    slovenská operní pěvkyně - soprán

    Studovala na konzervatoři v Košicích a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Od r. 1991 byla angažována v Olomouci, od r. 1996 ve Státní opeře v Praze, od r. 2002 v pražském Národním divadle. Všestranná lyricko-koloraturní sopranistka: zpívá Fiordiligi v Mozartově Così fan tutte, Paminu v Kouzelné flétně; Rosinu v Rossiniho Lazebníku sevillském, Fiorillu v Turkovi v Itálii, Verdiho Lucii di Lamermoor, Gildu v Rigolettu, Violettu v Pucciniho La Traviatě, Markétku v Gounodově Faustovi a Markétě, Micaëlu v Bizetově Carmen, Mimi v Pucciniho Bohémě, Isabellu v Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Princeznu v Zemlinského Es war einmal, Lišku Bystroušku v Janáčkově Příhodách Lišky Bystroušky, ad.


  • Josef SUK

    (* 8.8.1929 Praha - † 7.7.2011 Praha)

    český houslista


  • Růžena MATUROVÁ

    (* 2.9.1869 Praha - † 25.2.1938 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká sopranistka.

    Studovala v Pivodově pěvecké škole, později u Eduarda Stolze a u manželů Thomase Löweho a Marie Dreger-Destinnové (1889–1890). 1889/90 angažována v Teplicích (debut: Pamina, Mozart: Kouzelná flétna), 1890-93 v Mannheimu, kde nastudovala 14 velkých rolí. V létě 1893 krátce vystupovala se společností Adolfa Baumanna na stagioně v Berlíně jako Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě s Karlem Burianem). V letech 1893–1909 byla angažována v Národním divadle v Praze jako první sopranistka. Měla dokonalé technické školení, sytý hlas s průbojnými výškami a výrazný herecký talent. Patřila k největším českým pěvkyním všech dob. Vystoupila v řadě premiér českých oper: Miranda (Fibich: Bouře, 1895), Hedy (Fibich: Hedy,1896), Šárka (Fibich: Šárka, 1897), Eva (Foerster: Eva, 1899), Rusalka (Dvořák: Rusalka, 1901), Armida (Dvořák: Armida, 1904), Vlasta (Ostrčil: Vlasty skon, 1904). Vynikla i v mezinárodním repertoáru: Donna Anna, Mozart: Don Giovanni, Leonora, Beethoven: Fidelio, Desdemona, Verdi: Otello, Santuzza, Mascagni: Cavalleria rusticana, Carmen, Bizet: Carmen, Elsa a Ortrud, Wagner: Lohengrin; první česká Tosca (Puccini: Tosca, 1903). Vystupovala v českých divadlech v Plzni, Olomouci, v Brně ad. i v zahraničí (1899 ve Varšavě, 1903 turné po USA). Věnovala se pedagogické činnosti, po odchodu z Národního divadla založila pěveckou školu (mezi četnými žáky mj. Marie Krásová).


  • Jan NOVÁK

    (* 8.4.1921 Nová Říše - † 11.11.1984 Neu-Ulm)

    český skladatel

    český skladatel

    Školu navštěvoval v klášteře na Velehradě, zde získal znalost latiny, a v Brně. Studoval na konzervatoři v Brně (během druhé světové války byl 2 roky nuceně nasazen), po válce na pražské Akademii múzických umění (prof. Pavel Bořkovec) a na brněnské Janáčkově akademii múzických umění (Vilém Petrželka). V letech 1947–48 studoval se stipendiem Ježek Foundation v USA u Aarona Coplanda, pět měsíců v New Yorku u Bohuslava Martinů, který ho silně ovlivnil. Od r. 1948 žil N. v Brně jako skladatel a pianista. V r. 1963 byl spoluzakladatelem brněnské Tvůrčí skupiny A, zaměřené na kompozici a teorii soudobé hudby. Po okupaci Československa 1968 odešel do Dánska, 1970–77 byl učitelem a sbormistrem v italském Rovertu, od r. 1977 učil na Musikhochschule ve Stuttgartu. Patřil k nejnadanějším českým autorům poválečné doby. Stylově se inspiroval moravským folklórem, jazzem, Novou hudbou (kolem 1960) a spoluprací s činoherním divadlem. Napsal na latinské texty 12 sbírek písní, 9 sbírek sborů, kantáty (mj. Dido /1967, Ignis pro Ioanum Palach /1969) a balety s textem, dále scénickou hudbu, 6 nástrojových koncertů a asi 35 instrumentálních a komorních opusů. Jeho dílo vyšlo v nakladatelstvích G. Zanibon Padua, Supraphon a Panton.
    www.musica.cz/novakj/


  • Eduard Francevič NÁPRAVNÍK

    (* 24.8.1839 Býšť - † 10.11.1916 Petrohrad)

    český dirigent a skladatel, působící v Rusku


    český dirigent a skladatel působící v Rusku.

    Studoval na varhanické škole v Praze u Karla F. Pitsche a Františka Blažka, instrumentaci soukromě u Johanna Friedricha Kittla. Působil nejprve jako učitel a publicista. Od r. 1861 působil v Petrohradu jako kapelník Jusupovova orchestru, od r. 1863 získal angažmá v carské opeře (Mariinskij těatr) v Petrohradě, zprvu jako pomocný kapelník, varhaník a korepetitor, od r. 1867 druhý a od r. 1869 první kapelník. Splynul s ruským prostředím, stal se významnou osobností ruského hudebního života a zasloužil se o vysokou úroveň opery. Nastudoval řadu domácích premiér (Dargomyžského, Rimského-Korsakova, Musorgského, Rubinštejna, několik oper Čajkovského: 1872 Kamennyj gosť, 1873 Pskoviťanka, 1874 Boris Godunov, 1875 Děmon, 1890 Pikovaja dama, 1892 Iolanta) a vše podstatné ze soudobého evropského repertoáru. Uvedl dvě ruské premiéry českých oper (1871 Smetanovu Prodanou nevěstu, 1900 Smetanova Dalibora). Dirigoval i symfonické koncerty (mj. v Carské ruské hudební společnosti). Napsal mnoho instrumentálních skladeb a sborů, komorní skladby, 4 symfonie, sbírky tanečních orchestrálních kusů a čtyři opery, Nižegorodcy (1869 Petrohrad; česky 1875 Praha), Garold (1886 Petrohrad; česky Harold 1888 Praha), Dubrovskij (1895 Petrohrad; česky 1896 Praha s mnoha reprízami), Francesca da Rimini (1902 Petrohrad).


  • Otakar ZICH

    (* 25.3.1879 Městec Králové - † 9.7.1934 Ouběnice (Bystřice))

    český skladatel a estetik

    český skladatel a estetik

    Po studiích gymnázia byl studentem estetiky Otakara Hostinského na filosofické fakultě University Karlovy (1897-1901). Při studiích navštěvoval lektorský kurz teorie skladby, který vedl K. Stecker, a který se také stal východiskem jeho hudebního vzdělání. V této době byl také spoluzakladatelem a violoncellistou Akademického orchestru, ve kterém se seznámil se Zdeňkem Nejedlým a Otakarem Ostrčilem. V letech 1903-6 působil jako profesor fyziky a matematiky na gymnáziu v Domažlicích, kde nalezl vztah k lidové hudebnosti a zaměřil svůj zájem na český hudební folklór, zvláště pak chodský. Objevil a zkoumal zde místní lidové písně a tance, ve kterých se zaměřil převážně na rytmickou složku a které se také staly důležitou inspirací pro jeho dílo. (úpravy chodských písní od roku 1904, folkloristické studie od roku 1906, Chodská suita pro noneto). Jeho prvotiny jsou snad díky nedostatečnému vzdělání ve srovnání s Novákem a Sukem velmi prosté. Taková je i jednoaktová opera op.1 Malířský nápad. Teprve v letech 1. světové války na sebe upozornil tragickou operou Vina (1915) a později i komickou operou Preciózky (1924). V těchto dílech také jeho tvorba kulminovala. Před válkou se značně věnoval písňové tvorbě, ve které rád uplatňoval svůj vztah k Nerudovi. Tak vznikla Zimní balada pro sóla, smíšený sbor a orchestr (1906), písňový cyklus Ze srdce (1907), orchestrální melodram Romance o černém jezeře (1907), cyklus Matičce (1911) nebo mužský sbor Balada tříkrálová (1911). Na Vrchlického text vzniká mužský sbor Píseň poutníka (1912). V roce 1924 se stává profesorem estetiky na Karlově Universitě, kde zakládá estetický seminář. Společně s Hostinským je považován za zakladatele moderní české hudební vědy, je autorem cenných studií týkajících se českého folklóru (Píseň a tanec "do kolečka" na Chodsku - 1906, České lidové tance s proměnlivým taktem -1917) a estetických děl Estetika dramatického umění (1931), Hodnocení estetické a umělecké (1917) a Estetické vnímání hudby (1911). Zvláštní pozornost si zaslouží jeho studie Berlioze a Smetany - Hector Berlioz a jeho Epizoda ze života umělcova (1914), Smetanova Hubička (1911) a Umělecký odkaz B. Smetany (1934)


  • Jan RYCHLÍK

    (* 27.4.1916 Praha - † 20.1.1964 Praha)

    český skladatel

    český skladatel, multiinstrumentalista, publicista

    Vystudoval Vysokou obchodní školu (1933-39), poté skladbu u J. Řídkého nejprve na konzervatoři (1940-45) a poté i na mistrovské škole (1945-46). Byl vynikajícím klavíristou a ovládal i řadu dalších nástrojů, byl velmi vzdělaný i v dalších oblastech - výtvarné umění, literatura, historie atd. Živil se jako soukromý učitel a skladatel, hrál také na bicí nástroje v orchestru Karla Vlacha. Ve skladbě navázal na český i světový neoklasicismus, vstřebával však zároveň i podněty nejnovějších avantgardních kompozičních směrů. Z jeho převážně komorního díla jmenujme Sonatinu pro klarinet (1943), Sonatinu pro klavír (1943), Suitu pro dechové kvinteto (1945), Arabesky pro housle a klavír (1947-50), Serenádu pro tři kontrabasy (1951), Smyčcové trio (1953), Partitu pro sólovou flétnu (1954), Komorní svitu pro smyčcové kvarteto (1954), Serenádu pro osm dechových nástrojů (1957), dechový Africký cyklus (1961) a Relazioni (1963), Partitu giocosu pro dechový orchestr (1947) či Šibeniční madrigaly (1961). Věnoval se i populární hudbě, vytvořil hudbu k téměř šedesáti filmům a také k řadě činoher. Publikoval několik odborných knih, např. Problémy a pověry jazzu (1959) či Moderní instrumentace (1959-63).


  • Miloslav KABELÁČ

    (* 1.8.1908 Praha - † 17.9.1979 Praha)

    český skladatel

    Po krátkém studiu na Technické Universitě v Praze, které nedokončil, se Kabeláč rozhodl vstoupit na Pražskou Konzervatoř, kde absolvoval studia skladby (K. B. Jirák), dirigování (P.Dědeček) a klavíru (V. Kurz). U Aloise Háby zde studoval kontrapunkt a techniky "Nové hudby" a u Schulhoffa instrumentaci. V roce 1932 se stal prvním českým hudebním režisérem v tehdejším Československém rozhlase, kde působil s přestávkou do 50. let. Založil tu také komorní vokální sdružení "Kabeláčův soubor" interpretující převážně soudobou a předklasickou hudbu. Byl uznáván a ceněn obzvlášť jako dirigent hudby 20. století.

    Čtyřicátá léta představovala pro Kabeláče nejtěžší období, v době 2. světové války byl propuštěn z rozhlasu a kvůli rasovému zákonu se musel i skrývat. Tvořil pod pseudonymem Jaromír Bláha. Po válce se vrátil od Rozhlasu, kde působil do roku 1957. Na protest proti okupaci Československa zkomponovat kantátu Neustupujte (1939), která patří mezi jeho výjimečná díla. Inspirací mu byly texty z lidové sbírky K. J. Erbena a známý husitský chorál Ktož sú boží bojovníci. Kantátu věnoval "českému lidu" a patří mezi jeho nejosobitější a nejpůsobivější hudební výpovědi.

    V letech 1958-62 učil na Pražské Konzervatoři, mezi jeho žáky patří Ivana Loudová, Jaroslav Krček, Zdeněk Lukáš, Lukáš Matoušek nebo Jan Málek. Středem jeho zájmu se stává Gregoriánský chorál a hudba neevropská. Zkomponoval Cizokrajné motivy pro klavír (1958-59). V 50. a 60. letech je Kabeláč činný hlavně organizačně, je jednatelem hudebního odboru Umělecké besedy, působí jako předseda Komise pro studium mimoevropské hudby i jako předseda Komise pro elektronickou hudbu.

    Velký zájem o bicí nástroje je zřejmý už v 1. symfonii D dur pro smyčce a bicí nástroje (1941-42) a vrcholí v dílech Osm invencí pro bicí nástroje op. 45, Osm ricercarů pro bicí nástroje (1966-67) a 8. Symfonii op. 54 "Antifony". Premiéra Osmi invencí se konala ve Strasburku roku 1965 a byla propojena s baletem na motivy báje o Minotaurovi Manuela Parrese. Byla provedena souborem Les Percussions de Strasbourg, se kterým Kabeláč dále spolupracoval a některá díla jim i dedikoval. Určitou satisfakcí byla cena hudební kritiky za nejlepší skladbu roku (Hamletovská improvizace, orchestrální dílo z roku 1962-63) a koncert nazvaný "Pocta Miloslavu Kabeláčovi" uspořádaný Kabeláčovými přáteli P. Nardinem a P. Stollem v kostele sv. Pavla 15. 6. 1971 ve Strasburku. Účast na tomto koncertu však byla Kabeláčovi minulým režimem odepřena.

    Těžištěm díla M. Kabeláče se staly symfonie, jak pro své nové pojetí a vyjadřovací možnosti, tak pro novost a nekonvenčnost provozovacího aparátu. Každá z osmi symfonií je věnována odlišné skupině nástrojů. 1. Symfonie (1941) je pro smyčce a velkou baterii bicích, Symfonie č. 2 nejromantičtější ze všech (1946) užívá saxofony, Symfonie č. 3 pro varhany, žestě a tympány (1948-57), Symfonie č. 4 "Komorní" (1954-58), Symfonie č. 5 "Dramatická" (1960) pro soprán bez textu a orchestr, Symfonie č. 6 "Koncertantní" (1961-62) pro klarinet a orchestr, Symfonie č. 7 (1967-68) pro recitátora a orchestr na vlastní text inspirovaný Biblí, a Symfonie č. 8 "Antifony" (1970) pro soprán, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany.

    Mezi další orchestrální díla patří Mysterium času (1965) a Zrcadlení (1963-64), devět hudebních miniatur užívajících různé kompoziční techniky. Na koncertě ve Strasburku zazněla také díla pro varhany Dvě fantazie g moll a d moll (1957-58) a Čtyři preludia (1963). Posledními monumentálními díly inspirovanými českou minulostí jsou kompozice E fontibus Bohemicis (Z českých letopisů, 1965-72), šestidílná elektroakustická kompozice využívající například zvuku zvonu Zikmund a Proměny I, II, první pro ženský hlas, baryton, ženský a smíšený sbor (1978) a druhá pro klavír a orchestr (1979). Obě díla vychází ze starého českého chorálu Hospodine, pomiluj ny.

    Kabeláčova komorní tvorba je rovněž široká. Passacaglia TGM (1937), 8 preludií pro klavír (1955-56), Sonatina pro hoboj a klavír (1955), Balada pro housle a klavír (1956), Suita pro saxofon a klavír (1959), Šest mužských sborů (1939-40) na slova Jiřího Wolkera, dětský sbor na poezii Františka Hrubína Modré nebe (1950).

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Ladislav VYCPÁLEK

    (* 23.2.1882 Praha - † 9.1.1969 Praha)

    český skladatel

    český skladatel

    Vystudoval češtinu a němčinu na Karlově univerzitě, kompozici studoval soukromě u Vítězslava Nováka (1908-12). Od roku 1907 pracoval v univerzitní knihovně (dnešní Národní knihovna). V roce 1922 zde založil hudební oddělení a stal se jeho prvním vedoucím. Tuto funkci vykonával až do svého odchodu do důchodu v roce 1942. L. Vycpálek hrál na violu v několika kvartetech, ale jako skladatel se instrumentální hudbě nevěnoval. Jeho skladatelské dílo není rozsáhlé a zahrnuje především tvorbu vokální. Jeho písně a sbory jsou psány především na texty českých a německých symbolistických básníků (většinou je sám překládal), čerpal také z moravské lidové hudby. Před 1. světovou válkou jsou to např. Tichá usmíření (1908-9), Dívka z Lochroyanu (1907, rev.1911), Světla v temnotách (1910), Tři smíšené sbory (1911-12) či Z Moravy (1910-14). Během 1. světové války aranžoval moravské lidové písně, z nichž vytvořil dvě díla Moravské balady (1915) a Vojnu (1915). Při práci na těchto cyklech jej zaujaly texty dvou písní, které vytvořily základ jeho největšího vokálně-symfonického díla Kantáta o posledních věcech člověka (1920-22). Hudební myšlení L. Vycpálka je především kontrapunktické. Návaznost na tradici barokní hudby je zřejmá zejména v jeho sonátě pro housle, mezzosoprán a klavír Chvála houslí (1927-8), v Duu pro housle a violu (1929), ve Svitách pro sólové housle (1930) a sólovou violu (1929) i dvou vokálně-symfonických dílech složených na biblické texty - kantátě Blahoslavený člověk ten (1933) a České requiem (1940).

    Biblografie:
    Smolka, Jaroslav: Ladislav Vycpálek: tvůrčí vývoj, Praha 1960


  • Jan ZACH

    (* 13.11.1699 Čelákovice - † 24.5.1773 Ellwangen)

    český skladatel a varhaník

    český hudební skladatel a varhaník

    Roku 1724 přijel do Prahy, kde působil jako houslista a varhaník u sv. Havla a sv. Martina, kde se stal později i varhaníkem. V Praze byl pravděpodobně také ve hře na varhany a kompozici krátce žákem B. M. Černohorského. V roce 1737 odešel po neúspěšném konkurzu na místo varhaníka v chrámu sv. Víta do ciziny. Pobýval v Německu, několikrát navštívil Itálii. V roce 1745 byl jmenován kapelníkem na mohučském dvoře, který opustil roku 1756, aby strávil zbytek života na cestách. Objížděl šlechtické dvory a kláštery a živil se tím, že zde prodával své skladby a vyučoval hudbu. Hrál rovněž sólově na cembalo a housle a dirigoval provádění svých děl. Komponoval hudbu světskou instrumentální i chrámovou, stylově se jeho tvorba řadí do pozdního baroka, ale i raného klasicismu. Je autorem varhanních preludií a fug, kolem 30 mší, 3 requiem, Stabat Mater a jiných duchovních skladeb, dále symfonií či koncertů.


  • Alena MÍKOVÁ

    (* 21.11.1928 Praha - † 26.4.2014 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán


    sopranistka.

    Studovala zpěv soukromě a debutovala 1952 debutovala v Pražské zpěvohře (Cizí kněžna, v Dvořákově Rusalce). Od r. 1954 angažována v Ústí/L., 1957–88 v pražském Národním divadle. Její expresivní soprán s tmavou barvou se uplatnil ve velkých dramatických rolích zvl. v soudobých operách, zpívala však i starší repertoár. Hostovala ve Státní opeře Berlín, Státní opeře Vídeň, v operních domech v Marseille, Dublinu aj. Zpívala Smetanovu Miladu v Daliborovi, Libuši, Janáčkovu Jenůfu a Kostelničku v Jenůfě, Emilii Marty ve Věci Makropulos; Toscu v Pucciniho Tosce, Turandot; Wagnerovu Sentu v Bludném Holanďanovi, Brünnhildu ve Valkýře; Straussova Maršálka v Růžovém kavalírovi, Salome a Elektru; Šárku ve Fibichově Šárce, Maryšu v Burianově Maryše, Leonoru v Beethovenově Fideliovi, ve Verdim Lady Macbeth, Marii v Bergově Vojckovi, Šostakovičovu Katerinu Izmailovu, Kateřinu v Cikkerově Vzkříšení (prem. 1962); Ženu v monodramatech Lidský hlas (Poulenc) a Očekávání (Schönberg) v Brně 1969.


  • Karel BURIAN (Carl BURIAN)

    (* 12.1.1870 Rousínov u Rakovníka - † 25.9.1924 Senomaty)

    český operní pěvec - heroický tenor

    Bratr Emila Buriana. Studoval v Praze práva, zpěv u Moritze Wallersteina a Moritze Angera, krátce v Mnichově. V r. 1891 debutoval v Brně v tenorových rolích (Jeník v Prodané nevěstě, Dalibor ve Smetanově Daliborovi); poté byl angažován postupně v Revalu (Tallinu), Cáchách, Kolíně nad Rýnem, Hannoveru a Hamburku (1898-1900), současně hostoval v dvorní opeře v Berlíně, Brémách, Drážďanech. 1900/01 byl angažován v Národním divadle v Praze, ze souboru však odešel a později pouze hostoval (1903, 1909, 1911 a 1922, role ve Smetanových operách, dále mj. Kozina v Kovařovicových Psohlavcích, Don José v Bizetově Carmen, Florestan v Beethovenově Fideliovi, Werther v Massenetově Wertherovi, Otello ve Verdiho Otellovi, Lohengrin a Tannhäuser ve Wagnerovi, Cania v Leoncavallových Komediantech). Po jedné sezóně v Budapešti (zde mj. Tristan v maď. premiéře Wagnerovy opery) prožil vrchol své kariéry 1902-10 v Drážďanech (v r. 1905 zpíval Herodese ve světové premiéře Straussovy opery Salome). Hostoval v Mnichově, Berlíně, Lipsku, Curychu, Stuttgartu, Covent Garden v Londýně (v r. 1904 zpíval Tristana a další wagnerovské role), v Bruselu, Vídni, Paříži (v r. 1907 zpíval Herodese s Emou Destinnovou v pařížské premiéře Salome, v r. 1910 Tristana), 1908 v Bayreuthu Parsifala, v Metropolitan Opera v New Yorku v letech 1906-13, wagnerovské role. V letech 1912-1913 byl angažován ve dvorní opeře ve Vídni. Měl hrdinný tenor mimořádné síly, byl vynikajícím hercem. Ovládal repertoár širokého stylového rozpětí, proslavil se však především jako přední wagnerovský interpret své doby. Pořádal písňové koncerty, často se svým bratrem Emilem. Věnoval se literární činnosti (básně, fejetony), překládal české písně do němčiny, do přeložil češtiny operní libreta (Tristan a Isolda, Salome). Napsal Z mých pamětí (1913).


  • Rudolf FIRKUŠNÝ

    (* 11.2.1912 Napajedla - † 19.7.1994 Staatsburg, NY)

    český klavírista

    Studoval kompozici (od 1919 Janáček, soukromě Suk 1929-30) a klavír v Brně u Růženy Kurzové (1920-27) a na Pražské Konzervatoři (Vilém Kurz, Rudolf Karel). Veřejně vystoupil poprvé v 8 letech. Za okupace unikl z Prahy do Paříže, po pádu Francie žil v Marseille a z Portugalska se dostal do New Yorku. Koncertoval po celé Evropě, Austrálii, Jižní i Severní Americe, opravdový rozvoj koncertní kariéry zaznamenává po úspěšném koncertu v New Yorku v Town Hall (1941) kde uvádí díla Smetany, Janáčka a Martinů. Na Janáčkovo dílo se specializoval a kompletně ho také nahrál. Věnoval se i soudobé hudbě (Barber, Hanson, Martinů), uváděl díla Mozartova i Brahmsova. Působil jako profesor na Julliard a Aspen schools of music.

    Z vlastního Firkušného díla uveďme klavírní koncert (1930), smyčcový kvartet, písně a skladby pro klavír.

    Jeho bratr Leoš, muzikolog a kritik, byl po 2. světové válce jedním ze zakladatelů Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.


  • Helena KAUPOVÁ

    (* 11.8.1964 Hořovice)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Studovala na konzervatoři v Brně, na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě u J. Špačka, také na pěveckých kursech v Sieně, Výmaru a Gentu.

    Od r. 1989 hostovala ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Pamina v Mozartově Kouzelné flétně, Micaëla v Bizetově Carmen), v letech 1992-98 byla angažována v Národním divadle v Praze v oboru mladodramatického sopránu; nadále zde působí jako host (Mimi v Pucciniho Bohémě, Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim a Hraběnka ve Figarově svatbě, Vendulka ve Smetanově Hubičce, Mařenka v Prodané nevěstě, Krasava v Libuši, Taťána v Čajkovského Euvženu Oněginovi, Dvořákova Rusalka, Janáčkova Jenůfa v Její pastorkyni ad.).

    V letech 1994 a 1996 vystupovala Torontu, v r. 1996 ve Vancouveru, na festivalu v Edinburku (koncertně v r. 1993 jako Janáčkova Šárka, v Santiagu de Chile v r. 1998 jako Janáčkova Jenůfa v Její pastorkyni, v Amsterdamu v r. 2000 Kristina v Janáčkově Věci Makropulos, v Izraeli v r. 2001 Janáčkova Káťa Kabanová.


  • Luboš FIŠER

    (* 30.9.1935 Praha - † 23.6.1999 Praha)

    český skladatel


    český skladatel.

    Studoval na pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění u Emila Hlobila. Po romantických začátcích experimentálně zaměřený hudebník s mimořádnou invencí. Působil jako skladatel ve svobodném povolání. Debutoval operou Lancelot podle vlámské legendy (1961). Pro vynalézavé použití moderních technik byly velmi byly ceněny jeho práce z konce 60. let (Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy, 1965, cyklus Caprichos podle Francisca Goyi, 1966, Nářek nad zkázou města Ur, 1970, přeprac. 1978). Napsal 9 orchestrálních děl, 9 koncertů (též pro kytaru a varhany), komorní a sólové skladby, 2 melodramy, asi 250 titulů hudby pro televizi a 75 filmových hudeb, z nichž některé získaly zvláštní ocenění (Golet v údolí, 1995, Král Ubu, 1996).


  • Josefina DUŠKOVÁ

    (* 6.3.1754 Praha - † 8.1.1824 Praha)

    česká pěvkyně - soprán

    Též psána Josepha Duschek, dívčím příjmením Hambacher.

    Studovala zpěv, klavír a kompozici u Františka Xavera Duška (1731-1799), za kterého se 1776 provdala. V roce 1777 se Duškovi seznámili v Salcburku s W. A. Mozartem, který byl později jejich hostem v Praze na Bertramce a složil pro Duškovou koncertní árii Bella mia fiamma, addio (1787).

    Ač výlučně koncertní a chrámová pěvkyně, sehrála nemalou roli při rozšíření operní tvorby W. A. Mozarta a J. G. Naumanna (např. 1785 zpívala v koncertním provedení Naumannovy opery Amphion v Drážďanech). Vynikala jak značným rozsahem a silou hlasu, tak i koloraturním uměním a skvělým dramatickým přednesem.


  • Milan SLAVICKÝ

    (* 7.5.1947 Praha - † 18.8.2009 Praha)

    český skladatel


    skladatel

    Pochází z rodiny s velkou hudební tradicí. Vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě v Praze (1965-70, PhDr. 1972), skladbu na JAMU v Brně u J. Kapra (1968-73) a postgraduálně hudební teorii na pražské AMU u K. Janečka a K. Risingera (1970-72). Působil jako režisér a poté vedoucí hudební režisér vážné hudby v gramofonové firmě Supraphon (1973-81), jako rozhlasový dramaturg elektro-akustick0 hudby (1981-82), od začátku osmdesátých let pak jako skladatel, režisér a publicista ve svobodném povolání. Od r. 1990 vyučuje na pražských vysokých školách (FFUK, FAMU), od r. 1994 je učitelem skladby na hudební fakultě AMU (doc. 1997, prof. 2001). Kromě vyučování na FFUK, HAMU a FAMU přednášel i na Prague Mozart Academy v Dobříši (1993/4), byl Artist-In-Residence na North-eastern University v Bostonu (1989), od r. 2001 je hostujícím profesorem New York University v Praze. Od r. 1990 zastával řadu veřejných funkcí – spoluzakládal Evropský kulturní klub, byl členem výboru Pražského jara, ČHF, SEAH, výboru hudebního odboru Umělecké besedy, Ateliéru ´90. V letech 1992-95 působil v České filharmonii jako dramaturg, zástupce ředitele a místopředseda správní rady. Zasedal v porotách – dirigentská soutěž MK ČR (1989), mezinárodní klavírní soutěž „Vianna da Motta“ (Macau, 1997), hobojová soutěž PJ (předseda, 1991), rozhlasová soutěž Concertino Praga 1993, skladatelské soutěže Národního divadla v Praze a Pražské komorní filharmonie (2000). V jeho tvorbě převažují skladby instrumentální. Od počátku sedmdesátých let důsledně uplatňovat metodu intervalového výběru spolu se sekvencovitě gradovaným využitím tematického materiálu. Mnoho Slavického skladeb zaznělo na festivalech a často bylo vytvořeno přímo na objednávku, ať už od představitelů hudebních festivalů či interpretů. Řada jeho skladeb získala ocenění ve skladatelských soutěžích tuzemských (4 vítězství v soutěži mladých skladatelů „Generace“ Ostrava v letech 1978-81, 2. cena v soutěži MK ČSR 1980) i mezinárodních (1976 a 1979 1. cena a 1978 čestné uznání v soutěži mladých skladatelů o cenu Carl Maria von Webera v Drážďanech, 1985 cena města Brasília.Porta coelizískala Cenu české hudební kritiky za nejlepší skladbu provedenou v r. 1992,Dvě kapitoly z Apokalypsyse umístily na 3. místě v r. 1995). Z jeho tvorby uveďme: Výběr z tvorby:Hommage à Saint-Exupéry pro velký orchestr(1971);Diptych pro velký orchestr(1973);Země lidí, symfonický triptych(1979-83);Studna života(1986);Ad fontes, úvaha pro smyčcový orchestr(1989);La voce soave II, l´omaggio a Mozart(1991);Porta coeli, symfonická vize pro velký orchestr(1991);Dvě kapitoly z Apokalypsy pro velký orchestr; „Ich dien“, meditace pro komorní orchestr(1995);Synergie pro dechové kvinteto a smyčcový orchestr(1996);Requiem per soli, pro mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr(2000/2001);Jitřní díkůvzdání pro komorní orchestr(2002);Concertino pro klavír a komorní soubor(1969);Cesta srdce, příběh pro housle, dechové a bicí nástroje, celestu a harfu(1978); Řada komorních skladeb: např.Prosvětlení II pro basklarinet, klavír a bicí(1978);Dialogy s tichem, smyčcový kvartet(1978);Prosvětlení II, verze pro Martenotovy vlny, klavír a bicí(1979);Prosvětlení IV pro hoboj a smyčcové kvarteto(1985);Sblížení II, dvojportrét pro housle a klavír(1997);Adventní rozjímání pro smyčcový kvartet(2002);Sblížení III pro flétnu, violu a kytaru(2004); skladby pro sólové nástroje, vokální skladby:Kniha Kazatel, komorní kantáta pro komorní sbor, recitátora a instrumentální soubor na biblický text(1970);Kyvadlo času pro smíšený komorní sbor a instrumentální soubor na texty J. Hejdové (1979);Zůstaň s námi, lásko!, cyklus pro soprán, flétnu, klarinet, violu a klavír na texty M. Procházkové(1979);Beatus vir per quatro voci ed organo(1984);Šest sonetů pro střední hlas a klavír na texty W. Shakespeara(1989);Media vita I pro soprán a violu(1989);Veni, Sancte Spiritus pro soprán a komorní soubor(1997);Regina coeli pro dětský nebo dívčí sbor(1999); Je také autorem elektroakustické hudby:Chvála cembala, konkrétní hudba(1977);Variace na laserový paprsek(1982);Prosvětlení V aneb Pražský podzim, elektroakustická imprese(1999);Adventus, elektroakustická kontemplace(1992);L´Avent, méditation eléctroacoustique(1992);Contrapunctus I per oboe / corno inglese e nastro magnetico(1992) a instruktivních skladeb.

    Odkazy:
    http://www.musica.cz


  • Zdeněk CHALABALA

    (* 18.4.1899 Uherské Hradiště - † 4.3.1962 Praha)

    český dirigent


    český dirigent.

    Začal studovat práva ve Vídni a filozofii na univerzitě v Praze, obrátil se však k hudbě. Na brněnské konzervatoři navštěvoval kurzy Františka Neumanna, poté Leoše Janáčka (1925–26). V Brně získal velké zkušenosti v opeře a našel svůj romantický až expresivní dirigentský styl (1925–36 nejprve druhý kapelník, pak dirigent a dramaturg); vybudoval zde také tradici českého a ruského repertoáru (Rimskij-Korsakov, Musorgskij, Borodin ad.). V letech 1936–45 působil jako dramaturg v pražském Národním divadle, dirigoval však poměrně málo. V letech 1945–47 byl šéfem opery v Ostravě a po malé pražské epizodě vedl znovu 1949-51 jako šéf opery a dramaturg brněnskou scénu. 1951–53 byl šéfem opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. 1956–59 působil ve Velkém divadle v Moskvě a hostoval v Leningradě. Nastudoval zde řadu českých děl, mj. 1958 v Moskvě Janáčkovu operu Jenufa, 1959 v Leningradě Dvořákovu Rusalku. Byl též výtečným koncertním dirigentem. V české opeře byl jednou z největších osobností své generace.


  • Roman JANÁL

    (* 14.7.1964 Trenčín)

    slovenský operní pěvec - baryton

    Do r. 1985 studoval housle na konzervatoři v Plzni, zpěv na hudební akademii v Sofii, soukromě u Viléma Zítka. V r. 1989 debutoval v Sofii (Tarquinius v Brittenově opeře The Rape of Lucretia). Od r. 1991 je členem opery v Banské Bystrici, v r. 1992 v Praze v souboru Opera Mozart, od r. 1995 ve Státní opeře Praha, od r. 1997 v Národním divadle Praha v oboru lyrického barytonu. Od r. 1994 spolupracuje s plzeňskou operou. Vystupuje koncertně v zahraničí, je výborným interpretem kantátové tvorby. V r. 1995 se stal absolutním vítězem pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Působí jako pedagog na pražské konzervatoři. Pořídil i četné nahrávky.

    Repertár: mj: Pollux v Rameauově Castor et Pollux, Guglielmo v Mozartově Così fan tutte, dále Papageno v Kouzelné flétně, titulní role v Donu Giovannim, Hrabě Almaviva ve Figarově svatbě; Figaro v Rossiniho Lazebníku sevillském, Belcore v Donizettiho Nápoji lásky, Germont ve Verdiho La Traviatě, Valentin v Gounodově Faustovi, titulní role v Eugenu Oněginovi, Escamillo v Bizetově Carmen, Alexander v Martinů Dvakrát Alexander, Čajkovského Eugen Oněgin, Tomskij v Pikové dámě a další.


  • Otakar MAŘÁK

    (* 5.1.1872 Ostřihom - † 2.7.1939 Praha)

    český operní pěvec - tenor


    český tenorista.

    Studoval v Praze na malířské akademii, zpěv u Olgy Paršové-Zikešové, později v Paříži (1907). 1899 debutoval v Brně (Faust, Gounod: Faust). 1899–1901 a 1903–07 angažován v Národním divadle v Praze, 1909–34 tu byl stálým hostem. Většinu své kariéry prožil v zahraničí a 1918 se stal americkým občanem. Jako vyhledávaný tenorista hostoval ve většině velkých evropských center, zvl. ve Frankfurtu n. M. (1901/02), 1903 na pozvání Gustava Mahlera ve dvorní opeře ve Vídni, v berlínské Komische Oper an der Weidendammer Brücke (1906–12), 1910–12 také v Městském divadle na Král. Vinohradech, 1911 v berlínské Kurfürstenoper (Gennaro ve Wolf-Ferrariho I gioielli della Madonna, prem.) a v Londýně (mj. 1913 Bakchus ve Straussově Ariadně na Naxu, angl prem.). Vytvořil řadu wagnerovských postav v Americe (zvl. 1914, Parsifal v Chicagu). V Národním divadle spolupracoval s šéfdirigenty Karlem Kovařovicem a Otakarem Ostrčilem a nastudoval asi 75 úloh českého a světového repertoáru (Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě, Lukáš v Hubičce, Dalibor, Šťáhlav v Libuši; Tamino v Mozartově Kouzelné flétně, Don Ottavio v Donu Giovannim; Radames ve Verdiho Aidě, Alfréd v La Traviatě, Manrico v Troubadourovi; z Wagnerských rolí Tannhäusera a Lohengrina; Dimitrije v Dvořákově Dimitrijovi, Florestan v Beethovenově Fideliovi, Hoffmann v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Werther v Massenetově Wertherovi, Don José v Bizetově Carmen, Cavaradossi v Pucciniho Tosce). Od r. 1934 žil jako učitel v Chicagu, po onemocnění 1937 raněn mrtvicí se za pomoci krajanů vrátil do Prahy.


  • Ondřej ADÁMEK

    (* 9.3.1979 Praha)

    český skladatel

    V letech 1993-99 absolvoval konzervatoř v Praze (z prof. J. Kollerta a B. Řehoře), HAMU studium skladby 1997-2004 (u profr. M. Kopelenta), CNSMDP Paříž nejprve jako stáž (2000-01), od 2002 jako řádný student skladby (u prof. M. Stroppy, G. Reibela, F. Dutieux), elektroakustiky (prof. L. Cuniot, L. Naon, Y. Geslin, T. Mays), orchestrace, analýzy, akustiky, improvizace a indické hudby.

    Účastnil se opakovaně skladatelských a perkusionistických kurzů v Trstěnici (1998-2001), skladatelských kurzů v Českém Krumlově (1998-2000), v IRCAM (2000), Montréalu (2004).

    Získal ocenění v soutěži Generace (1996, 1998, 1999, 2000 skladbami Vcházím do vlnných vod, Slavnost prvního paprsku, Rozostřování, Les Touches, Třepot...Return), dále v soutěží elektroakustické hudby Musica nova 2002 (Střepy z Kibery), Bourges 2003 (Un Souffle, une ombre, un rien), Métamorphoses, Belgie 2004 (Cerle des rhytmes vitaux).

    Skládá komorní, symfonickou, vokální, elektroakustickou hudbu, často spolupracuje s tanečními soubory. Používá různé specifické instrumentace a orchestrace, Inspiruje se různými kulturními vlivy, barevnostní francouzské moderní hudby, parametry lidského těla a vnímání (dech, tep).

    K jeho významným instrumentálním skladbám patří Ombres qui passent pro 6 hlasů na vlastní text (2001), Danse Méchanique pro 6 hráčů (2003), Inflexion pro 2 saxofony (2004, premiéra v Chicagu), Night in Daylight pro 20 hráčů a elektroniku (2004, premiéra v CNSMDP Paříž), Éclat de Gamelan pro symfonický orchestr (2005, premiéra v Metách), Silent Touches pro baryton a 5 nástrojů na vlastní text (2005), Rapid Eyes Movements pro smyčcový kvartet a elektroniku (2005, premiéra v IRCAM), Gamelang´s Glare pro symfonický orchestr (2006), Falling Dreams pro symfonický orchestr (2006). Z elektroakustických Un souffle, une ombre, un Rien (2001, premiéra v Paříži), Střepy z Kibery (2002), Cercle des rhytmes vitaux (2003, premiéra v Bruselu), Passing by (2004).

    Je autorem hudby k pantomimě divadla Alfréd ve dvoře (představení Pohyblivý kabinet-Pygmejův sen, 1997, Tunel-Sprcha v r. 1999), 2002 přestavení Abila v Nairobi (stipendium UNESCO). Hudby k filmu (1997 k Bibliofilovi M. Procházkové, 1998 k Schodišti M. Bergmannové).

    V roce 1998 vydal Multisonic CD Polychoralum.

    Odkazy:
    www.musica.cz/adamek/


  • Michaela FUKAČOVÁ

    (* 27.3.1959 Brno)

    česká violoncellistka žijící v zahraničí


    česká violoncellistka žijící v zahraničí

    Na violoncello hraje od 14 let. Absolventka brněnské konzervatoře, pražské HAMU (prof. S. Večtomov). Dále studovala na Královské konzervatoři v Kodani (prof. E. Blondal-Bentsson), soukromě v Londýně u W. Pleethe, na mistrovských kurzech v Sieně, Los Angeles. Nejvíce si cení soukromých lekcí u M. Rostropoviče. Získala ceny v řadě mezinárodních soutěží – P. I. Čajkovského v Moskvě, Pražského Jara, W. Naumburga v New Yorku ad. Od r. 1985 žíje v Dánsku, kde obdržela rovněž cenu dánské kritiky a čestné členství v dánské Akademii. Pravidelně vystupuje v Evropě, ale také v USA, Kanadě, Japonsku, Jižní Korei. Spolupracuje s významnými orchestry. Nahrála kompletní dílo pro violoncello a klavír B. Martinů s I. Klánským. Za nahrávku Myslivečkova koncertu získala cenu Grammy Classic v r. 1996 v Praze. Vystupovala v r. 1996 na japonském turné s ČF. Diskografie obsahuje díla D vořáka, Janáčka, Martinů. Výběr diskografie: L. Janáček: Complete Works for violin, Cello and Piano (s J. Sukem a B. Jedličkovou, Carlton 3036600327), Skladby pro violoncello a orchestr, Brněnská státní filharmonie, dir. L. Pešek (Supraphon 110360-2), A. Dvořák: Violoncellový koncert h moll, Panton 810706-2, B. Martinů: Cello Concertos (Kontrapunkt 32256), B. Martinů: Complete Works for Celo and Piano (Kontrapunkt 32084/86) ad.

    Odkazy:
    fukacova.com
    Michaela Fukacova


  • Richard HAAN

    (* 18.3.1949 Košice)

    slovenský operní pěvec - baryton

    Studoval soukromě v Praze u René Tučka, J. Švábové, v Sofii u I. Josifova.

    Od r. 1974 byl angažován v barytonovém oboru v opeře v Ústí nad Labem (debutovalo jako Escamillo, Bizet: Carmen), od r. 1982 působil v Olomouci, od r. 1985 v Brně, v letech 1990–93 v Bratislavě, pak opět v Brně, kde také pedagogicky působí na Janáčkově akademii. Často hostuje ve Státní opeře a v Národním divadle v Praze i v zahraničí (Francie, Španělsko, Itálie, Rakousko, Německo, Izraeli, USA ad.).

    Má zvučný baryton a impozantní zjev. Ve Státní opeře Praha vystoupil ve Verdiho operách jako Rigoletto, Nabucco, Rodrigo di Posa (Don Carlos) a Renato (Maškarní ples), dále jako Scarpia (Puccini: Tosca), Telramund (Wagner: Lohengrin), Jochanaan (Strauss: Salome), Escamillo (Bizet: Carmen), Jan Mathis (Weis: Polský žid) a Hamlet (Thomas: Hamlet). V jeho repertoáru je dále Mozartův Don Giovanni a Figaro, Guglielmo (Mozart: Così fan tutte), Verdiho Macbeth a Jago (Otello), Mefistofeles (Gounod: Faust), Eugen Oněgin (Čajkovskij: Eugen Oněgin), Holanďan (Wagner: Bludný Holanďan), Porgy (Gershwin: Porgy a Bess), Janáčkův Revírník (Příhody Lišky Bystroušky) a Gorjančikov (Z mrtvého domu) ad.


  • Milan MALÝ

    (* 14.5.1930 Praha - † 28.11.2004 Praha)

    český sbormistr


    český sbormistr.

    Vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a dirigování na Akademii múzických umění, kde byl žákem Metoda Doležila, Václava Smetáčka a Aloise Klímy. V letech 1953–55 byl asistentem sbormistra Jana Kühna v Českém pěveckém sboru. Od r. 1956 až do posledních měsíců života působil jako sbormistr a hostující sbormistr v Národním divadle, v letech 1963–85 byl současně uměleckým šéfem Pěveckého sboru Čs. rozhlasu. 1968-99 pravidelně spolupracoval s Bayreuther Festspiele jako zástupce hlavního sbormistra. V Národním divadle připravil ve své funkci více než 200 operních premiér, vystoupení sboru v činohrách a koncertních vystoupení. Studoval díla všech stylových epoch se zvláštních důrazem na českou hudbu.


  • Libuše DOMANÍNSKÁ

    (* 4.7.1924 Brno)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Dívčím jménem Klobásková. Od r. 1940 studovala na konzervatoři v Brně, 1944 byla totálně nasazena. Dostudovala v r. 1946. Do r. 1954 působila jako sopranistka v brněnské opeře (debutovala jako Blaženka ve Smetanově Tajemství), v letech 1955-1990 byla angažovaná v Národním divadle v Praze. Zde se uplatnila především v českém repertoáru ve všech operách Smetanových (zvl. Mařenka v Prodané nevěstě, Krasava v Libuši), Dvořákových (Rusalka v Rusalce) a zejména Janáčkových (poprvé 1947 Lišák v Příhodách lišky Bystroušky). Janáčkovo dílo se stalo těžištěm její umělecké činnosti.

    Ovládala rozsáhlý repertoár italských oper (Fiordiligi v Mozartově Così fan tutte, Desdemona ve Verdiho Otellovi, Aida ve Verdiho Aidě, Elisabeth Valois ve Verdiho Donu Carlosovi, Mimi v Pucciniho Bohémě a jako Madame Butterfly) ve stejnojmenné opeře téhož autora a mezi roky 1957-1968 zpívala ve vídeňské Volksoper více než 100x roli Abigail ve Verdiho Nabucco. Vytvořila řadu postav v opeře 20. století (Chrysothemis ve Straussově Elektře, Mariken v Martinů Hrách o Marii, Marja Peronská v Prokofjevově Vojně a míru) ad.

    Hostovala zejména v českých rolích v Moskvě, Bruselu, Amsterodamu, Edinburku, Barceloně, Buenos Aires, Berlíně a na italských scénách. Soustavně se věnovala též koncertní činnosti, uskutečnila několik premiér.


  • Viktor ULLMANN

    (* 1.1.1898 Těšín - † 18.10.1944 Osvětim)

    německý skladatel, narozený a žijící v Čechách

    německý skladatel žijící v českých zemích 

    Studoval gymnázium ve Vídni, dobrovolně sloužil v první světové válce. V r. 1918/19 navštěvoval ve Vídni Schönbergův kompoziční seminář. 1920–27 byl kapelníkem německého divadla v Praze (šéf opery Alexander Zemlinsky), 1928/29 vedl operu v Ústí n. Labem, do 1931 působil v divadle v Ženevě, do r. 1933 v antroposofickém knihkupectví ve Stuttgartu. V letech 1933–39 žil v Praze jako učitel a skladatel, stýkal se s A. Hábou a s okruhem International Society for Contemporary Musik, pracoval pro německé vysílání Čs. rozhlasu a pro Mezinárodní společnost pro hudební výchovu. Napsal řadu publicistických a kritických textů. Po okupaci Československa byl zbaven možnost veřejně působit. V r. 1942 vydal své práce vlastním nákladem. 9. 9. 1942 byl deportován do ghetta Theresienstadt, kde se významně podílel na organizaci kulturního života. 16. 10. 1944 byl deportován do Osvětimi. Napsal orchestrální Variationen über Schönberg (Hertzkova cena Universal Edition 1934), neoklasickou Symphonische Phantasie, koncerty pro klavír a saxofon, klavírní sonáty a několik sbírek písní s nápadně expresivní postromantickou melodikou. Dokončil tři opery: Der Sturz des Antichrist (1935, prov. 1995), jednaktovku Der zerbrochene Krug (1942, prov. 1996) a Kaiser von Atlantis Der Kaiser von Atlantis oder Die Tod-Verweigerung, 1943, prov. 1975 Amsterdam).


  • Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK

    (* 1.9.1934 Praha)


  • Karel VELEBNÝ

    (* 17.3.1931 Praha - † 7.3.1989 Praha)

    český jazzový skladatel a multiinstrumentalista

    jazzový hudebník, multiinstrumentalista, skladatel, aranžér, spisovatel, publicista, organizátor a herec

    Po ukončení konzervatoře působil např. orchestru Karla Krautgartnera (1955-58). Vývoj moderního jazzu v Československu ovlivnil především ve skupině SHQ, kterou spoluzakládal (GD SHQ a přátelé, SU 1965, SHQ, SU 1966 ad.). V té době hrál především na tenorsaxofon, vibrafon a klavír. Jako vibrafonista získal také mezinárodní ocenění. Kvůli chorobě srdce přestal hrát na dechové nástroje, poté i vibrafon a věnoval se především klavíru. Vystupoval s řadou jazzových formací i v zahraničí, doprovázel vokalisty (např. E. Olmerovou). Jakožto skladatel (cca 200 kompozic) přispěl do repertoáru Studia 5, byl autorem hudby k americkým kresleným filmům. Ke skladbám ze 60. let patří například Dobří lidé nevymřeli, Dvojitý Nelson, Jednorukého píseň, Oživení a další, z pozdějších kompozic Noční království Obzvláště milosrdná setra, Skotské nešpory a další. Stylovou inspiraci nacházel především v moderním postobopovém mainstreamu, najdeme u něj i stylizaci lidových písní (LP Týnom Tánom). Byl spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana (1967).


  • Dalibor VAČKÁŘ

    (* 19.9.1906 Korčula - † 21.10.1984 Praha)

    český skladatel

    český skladatel a spisovatel

    Byl synem českého skladatele a kapelníka Václava Vačkáře (1881-1954), který působil v Polsku, Rusku a Chorvatsku. Natrvalo přesídlil do Prahy, kde působil v různých symfonických a operních orchestrech jako hráč na housle a trubku. Kvůli ušní chorobě se posléze věnoval převážně skladbě, skládal populární valčíky, pochody a zábavnou hudbu a do hudebního života se zapojoval i jako organizátor. Dalibor Vačkář studoval v letech 1923-9 na pražské konzervatoři housle (Rudolf Reissig) a skladbu (Otakar Šín), na mistrovské škole navázal u Karla Hoffmanna (housle) a Josefa Suka (skladba). Po konzervatoři krátce řídil orchestr Tylova divadla, spolupracoval s Osvobozeným divadlem a koncertoval. V letech 1934-45 byl houslistou rozhlasového symfonického orchestru, od roku 1945 do roku 1947 pracoval pro film jako dramaturg a scénárista. Od konce 40.let se pak úplně zaměřil na skladbu a spisovatelství. Pod pseudonymem Dalibor C. Faltis vydal několik básnických sbírek a hru Veronika, která sloužila jako námět stejnojmenné opeře R. Kubelíka. Pro zábavnou hudbu užíval pseudonymu Pip Faltis, Petr Filip, Tomáš Martin nebo Karel Raymond. Jako skladatel zasáhl do mnoha žánrů. V meziválečném období měl blízko k neoklasicismu (Trio giocoso op.9 1939, Smoking sonata pro klavír 1936). Velký smysl pro instrumentaci prokázal v orchestrálních skladbách, je autorem 5 symfonií ( č.1 Optimistická 1941, č. 2 Země vyvolená 1947, č. 3 Smoking-Symphony 1948, č. 4 Mírová 1950, č. 5 Pro iuventute 1983). Z koncertantních skladeb Český koncert pro klavír 1953, houslové koncerty, Jazzový koncert pro trubku, klavír a bicí nástroje s kontrabasem 1964. Z písňových cyklů uveďme Pouťové boudy 1933, 3 milostné písně 1958. Početná je jeho tvorba filmová (Podobizna 1949, Divá Bára 1949, Pyšná Princezna 1953, Dovolená s Andělem 1954, Tajemství krve 1954). Zajímavá je nonkonformní klavírní trilogie Monogramy, Portréty, Juniores (1982). Vačkář se autorsky podílel na vydání knihy svého otce Václava Instrumentace symfonického orchestru a hudby dechové (1954). Jeho syn Tomáš, nadějný mladý skladatel, tragicky zahynul.


  • Jiří ŠLITR

    (* 15.2.1924 Zálesní Lhota - † 26.12.1969 Praha)

    český skladatel, klavírista a výtvarník, člen autorské dvojice s J. Suchým

    český skladatel, klavírista, herec a výtvarník

    Po gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, profesi právníka se však nikdy nevěnoval. S hudbou začal již v Rychnově ve studentské kapele Czechoslovak Dixieland Jazz Band. Jako výtvarník se uplatnil v Ústředním domě armády již na vojně a pokračoval i poté. Postupně se však začal stále více věnovat hře na klavír - zprvu doprovázel projekce němých filmů, později hrál v estrádním souboru Miroslava Horníčka. V letech 1958 - 61 působil také jako klavírista Laterny Magiky. Od roku 1958 začal vystupovat s Jiřím Suchým v Redutě. V roce 1959 spolu založili divadlo Semafor (= sedm malých forem). Společně napsali množství her - Člověk z půdy (1959), Zuzana je sama doma (1960), Taková ztráta krve (1960), Šest žen Jindřicha VIII. (1962) atd., písní - Dítě školou povinné, Včera neděle byla, Marnivá sestřenice, Píseň o rose, Klokočí, Malé kotě, Písnička pro Zuzanu, Kočka na okně, Ach ta láska nebeská, Honky tonky blues, Vyvěste fangle, Tulipán atd., a filmů. V roce 1962 se poprvé představili také jako herci v kabaretní hře Jonáš a tingl-tangl. Písničky autorské dvojice Šlitr (hudba) - Suchý (texty) se staly obecně populární a zdomácněly i mimo divadlo.


  • Jarmila NOVOTNÁ

    (* 23.9.1907 Praha - † 9.2.1994 New York City, NY)

    česká operní pěvkyně - soprán


    sopranistka českého původu

    Již od patnácti let vystupovala v menších rolích v Národním divadle, od šestnácti let žačkou Emy Destinnové, poté Hilberta Vávry, v osmnácti letech excelovala v roli Mařenky v Národním divadle. Od r. 1927 studovala v Itálii. T. G. Masaryk, s jehož rodinou se spřátelila, ji podpořil ve studiu v Itálii, kde debutovala v roli Gildy v Rigolettovi, přijala angažmá v Berlíně. V r. 1931 se provdala za šlechtice Jiřího Daubka a jejím českým domovem se stal zámek v Litni u Berouna. Po nástupu fašismu v Německu pracovala ve Vídni, po jejím obsazení krátce i v Praze. V březnu 1939 emigrovala s manželem do New Yorku, kde se stala sólistkou Metropolitní opery a působila zde až do roku 1956. Inspirovala překlad Prodané nevěsty do angličtiny. V poválečném období vystoupila v Prodané nevěstě opět v Praze. Její sídlo v Litni bylo poničeno a konfiskováno v r. 1948. Od r. 1972 směla opět navštěvovat Čechy. K jejím obdivovatelům patřil např. také A. Toascanini, Fr. Lehár. V r. 1987 obdržela medaili Za zásluhy o rozvoj přátelství a spolupráce s ČSSR, v r. 1991 Řád T.G. Masaryka, stala se čestnou občankou města Prahy, Lázní Toušeň a čestnou členkou Společnosti A. Dvořáka. Vynikla především v roli Mařenky v Prodané nevěstě, Violetty ve Verdiho Traviattě, Mimi v Pucciniho Bohemě, Gildě ve Verdiho Rigolettu. Nejen pro svůj hlas, ale i svůj půvab byla od dvacátých let angažována i ve filmu (celkem 13) např. Vyznavači slunce (1925, režie V. Bínovec, ČR), Požár v opeře (1930, Německo), Prodaná nevěsta (1932, Německo), Frasquita (1934, režie K. Lamač, Rakousko), Poslední valčík (1935, 36, Francie a VB), Velký Caruso (1950, USA). Její památce se věnuje Společnost Jarmily Novotné.


  • Karel NEDBAL

    (* 28.10.1888 Dvůr Králové nad Labem - † 20.3.1964 Praha)

    český dirigent


    český dirigent

    Studoval nejprve práva v Praze a Vídni, pak skladbu u V. Nováka a J. B. Foerstera, vliv na jeho hudební vzdělání měl i jeho strýc Oskar Nedbal. Dirigentskou dráhu nastoupil již v r. 1910, 1911-20 byl sbormistrem Vinohradského Hlaholu. Jako operní dirigent působil ve Vinohradském divadle v Praze (1914-20), českém divadle v Olomouci (1920-28), Slovenském národním divadle v Bratislavě (1928-38, 1934 zde uvedl prvně Smetanovy opery), Zemském divadle v Brně, Národním divadle v Praze; řídil též orchestr pražského rozhlasu a příležitostně i Českou filharmonii. Vedle děl Smetany, Dvořáka a Janáčka se soustředil na díla ruských, v Bratislavě pak soudobých slovenských skladatelů.


  • František Ignác TŮMA

    (* 2.10.1704 Kostelec nad Orlicí - † 30.1.1774 Vídeň)

    český skladatel

    český skladatel a kapelník

    První hudební vzdělání získal Tůma od otce, varhaníka v Kostelci. Ve studiích pokračoval v Praze u B. M. Černohorského, pod jehož vedením taktéž účinkoval jako tenorista v chrámu Sv. Jakuba. Své znalosti kontrapunktu pak odešel rozšířit k J. J. Fuxovi do Vídně. Ve Vídni působil jako skladatel a kapelník českého kancléře Františka Ferdinanda Kinského (od roku 1731), který ho také doporučil na místo ředitele kůru u Sv. Víta (1734). Doporučení ale přišlo příliš pozdě a tak Tůma setrval ve službách Kinského až do roku 1741. Poté nastoupil do služeb císařovny Alžběty, vdovy po Karlu VI., na místo komorního skladatele a kapelníka s ročním příjmem 800 zlatých. Mezi jeho přátele patřili G. Trani a G. C. Wagenseil. Dalších 18 let strávil Tůma v tvůrčím duchu jako skladatel a interpret na violu da gamba. Roku 1768 se uchýlil do premonstrátského kláštera v dolním Rakousku, v posledních letech života přesídlil do Vídně, kde také zemřel. Jeho syn Jakub byl houslistou dvorní kapely ve Vídni. Tůmovo dílo spadá převážně do období vrcholného baroka. Mnoho z jeho chrámových děl vykazuje úzkou spojitost se stylem jeho učitele J. J. Fuxe a také vliv A. Caldary. (14 mší a capella, Stabat Mater, Requiem, Magnificat, moteta, Responsoria velikonočního týdne). Instrumentální skladby mají blízko k raně klasickému slohu - 10 symfonií, partity (Partita d moll pro smyčce a continuo), triové sonáty.


  • Matouš KOPÁČEK

    (* 1.1.1989 Roudnice nad Labem)

    český klarinetista

    Repertoár: F. V. Kamář, C. M. von Weber, F. Poulenc, H. Klose, B. Martinů, O. Flosman, A. Messagero

    YouTube: Matouš Kopáček (klarinet) zahrál skladby Carl Marii  von Webera a André Messagera

    Recenze, články apod.: "Jsme vděčni za to, že tito mladí lidé mají příležitost představit se publiku nejen v pražském Rudolfinu, ale i ve městech na jihu Čech, která jsou svou architekturou jedinečnými dokumenty lidského umu a estetického cítění,…" (Jan Simon, ředitel Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek Českého rozhlasu).


  • Jan KLUSÁK

    (* 18.4.1934 Praha)

    český skladatel a herec

    Po maturitě na gymnáziu studoval skladbu na AMU (1953-58) ve třídě J. Řídkého a P. Bořkovce. Raná tvorba spadá do oblasti neoklasicismu a je v ní patrný vliv jeho učitele, stejně jako J. Ježka, B. Bartóka nebo P. Hindemitha. Následující tvorba je charakteristická přechodem od neoklasicismu k experimentům se seriálními technikami a aleatorikou až k celkovému uvolnění formy. Vedle kompozic pro různá komorní obsazení (Hudba k vodotrysku pro dechový kvintet, Sonáta pro bicí nástroje, 5 smyčcových kvartetů) se věnuje tvorbě pro divadlo a film (hudba k inscenacím pražského Národního divadla, spolupráce s Divadlem Járy Cimrmana, hudba k filmům E. Schorma či J. Menzela), ale i závažným dílům nesoucím poselství humanismu - Přísloví (1959), Čtyři malá hlasová cvičení (1960), Variace na Mahlerovo téma pro orchestr (1962), komorní opera Zpráva pro akademii podle námětu F. Kafky (1993-97) nebo symfonická báseň Zemský ráj to napohled (1998).

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Ervín SCHULHOFF

    (* 8.6.1894 Praha - † 18.8.1942 Wülzburg)

    český skladatel a klavírista německého původu

    český skladatel, klavírista a publicista německého původu

    Skladatel a klavírista Ervín Schulhoff se narodil v Praze v německy mluvící židovské rodině 8. června 1894. Přestože jeho rodiče nebyli sami hudebníky, talent svého syna od mládí podporovali. Na doporučení Antonína Dvořáka byl Schulhoff již v desíti letech přijat na pražskou konzervatoř jako zázračný klavírista. Ve studiích pokračoval ve Vídni u W. Therna (1906-8), v Lipsku (1908-10, skladba u S. Krehla, krátce i u M. Regera, klavír u R. Teichmüllera). V roce 1910 absolvoval své první jednoroční koncertní turné po Německu. Svá úspěšná studia zakončil v Kolíně nad Rýnem (1911-14) u F. Steinbacha, L. Uzielliho, C. Friedberga, F. Bölsche a E. Strassera. V Kolíně absolvoval také několik lekcí u C. Debussyho. V roce 1913 získal Wüllnerovu cenu, dvakrát také Mendelssohnovu cenu - v roce 1913 jako klavírista a v roce 1918 jako skladatel. Jeho rané skladby jsou většinou psány v pozdně romantickém expresívním stylu. Jako vynikající klavírista představoval klasický repertoár, ale i avantgardní tvorbu své doby - Skrjabina, Schöngerga, Berga, Weberna, Hindemitha, Bartóka a také čtvrttónové klavírní skladby Aloise Háby a jeho žáků. Byl považován za odborníka na jazz. Slibný začátek jeho kariéry přerušilo vypuknutí 1. světové války, kterou strávil na východní frontě jako voják rakouské armády. Po válce žil Schulhoff v letech 1919 až 1923 v Německu. Válečná zkušenost poznamenala jeho pohled na svět i na umění, v Drážďanech se proto připojil k německé levicové avantgardě a založil se svými přáteli-umělci skupinu „Werkstatt der Zeit". Zajímal se o expresionismus a atonalitu, inicioval koncerty představující tvorbu 2. vídeňské školy. Mezi díla napsaná pod těmito vlivy patří Zehn Klavierstücke (1919), Fünf Gesänge mit Klavier (1919), 32 variací na osmitaktové vlastní téma (1919), Musik für Klavier in vier Teilen (1920) nebo Elf Inventionen (1921). Poté se přidal k berlínskému dadaistickému hnutí vedenému malíři Groszem a Dixem, pod jehož vlivem napsal mnoho skladeb inspirovaných jazzem. Ovlivnila jej rovněž tvorba I. Stravinského, využíval, někdy i zároveň, postupů impresionistických, expresionistických a neoklasických. Z tohoto období pocházejí skladby Fünf Pittoresken (1919), věnované Groszovi, třívětá Symphonia germanica (1919) pro zpěv s doprovodem nejmenovaného nástroje nebo jednovětá Sonata erotica (1919) pro ženský hlas, dále Ironies pro klavír (šest kusů pro čtyři ruce,1920), jazzová Suita (1921) pro komorní orchestr nebo taneční groteska Náměsíčná (Die Mondsüchtige, 1925). Schulhoffovo další tvůrčí období začalo v roce 1923, kdy se vrátil do Prahy, již jako úspěšný skladatel a mezinárodně uznávaný klavírista. Stal se klavíristou pražského rozhlasového orchestru, pro rozhlas rovněž komponoval (např. Symfonie No.2 nebo Koncert pro smyčcový kvartet z roku 1932). Právě v této době se stal interpretem Hábových čtvrttónových a dalších soudobých klavírních kompozic. Jako skladatel úzce spolupracoval se Zikovým kvartetem. Zůstal u principů avantgardy, ale navrátil se zároveň k tradici klasické hudby. Byl ovlivněn českým a slovanským folklórem, zvláště Janáčkem. Pracoval rovněž jako publicista. Z této doby je významný jeho Smyčcový sextet (1920-24), balet Ogelala (1922-4), Smyčcový kvartet No.1 (1924), Symfonie No.1 (1924-5), Dvojkoncert pro flétnu, klavír a orchestr (1927) a Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr (1930). Různé hudební styly lze nalézt v hudební tragikomedii (opeře) Plameny (1927-29). Ve třicátých letech se Schulhoff pod vlivem nastupujícího nacistického režimu, který způsobil konec jeho kariéry v Německu (kvůli jeho židovskému původu) a vyvolal v něm vzpomínky na válku, ideologicky i umělecky obrátil k socialismu. Zavrhl všechna svá dosavadní díla a v roce 1932 dokonce zhudebnil Marxův a Engelsův komunistický manifest jako kantátu Manifest pro čtyři sólisty, dva smíšené sbory, dětský sbor a dechový orchestr. Začal psát plochou hudbu bez představivosti ve stylu socialistického realismu (Symfonie No. 3-6, 1935-42, No.6 z let 1940-1 nazývaná Symfonií svobody). V kariéře jazzového klavíristy však pokračoval nadále - 1933-35 v jazzovém orchestru Jaroslava Ježka v avantgardním Osvobozeném divadle, 1935-39 v ostravském rozhlase. Z jazzových kompozic následovalo ještě jazzové oratorium H.M.S. Royal Oak (1930) pro vypravěče, jazzového zpěváka, smíšený sbor a jazzový orchestr nebo slavná Hot Sonate (1930) pro altový saxofon a klavír. Po tragických událostech v roce 1939 (okupace Československa) se Schulhoff rozhodl emigrovat do Sovětského svazu. Získal sovětské občanství, během čekání na vízum však byl v Praze zatčen a deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel. Jeho dvě poslední symfonie (No. 7 a 8), na nichž začal pracovat již ve vězení, zůstaly nedokončeny.
    Biblografie:
    J.Bek: Erwin Schulhoff: Leben und Werk (Hamburg, 1994)
    J.Bek: Erwin Schulhoff: Musik in Theresienstadt (Berlin, 1991)

    Odkazy: www.musica.cz www.musicabona.com www.shott-online.com perso.club-internet.fr/claudet/Schulhoff/


  • Bohumír LIŠKA

    (* 2.10.1914 Čejetičky - † 8.9.1990 Karlovy Vary)

    český dirigent


    český dirigent

    Studoval na pražské konzervatoři u P. Dědečka, skladbu u O. Šína. Do r. 1940 pracoval jako korepetitor a dirigent v několika operních, pěveckých a orchestrálních sdruženích, jako korepetitor mimo jiné také v Národním divadle. V roce 1940 přesídlil do Brna, kde se stal dirigentem tamní opery, dirigentem brněnského Orchestrálního sdružení, zakladatelem a dirigentem komorního orchestru. Byl rovněž činný v rozhlase, v letech 1942-57 učil dirigování na brněnské konzervatoři, v letech 1951-57 také na JAMU. V roce 1955 se stal šéfem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. V plzeňské opeře zůstal až do roku 1967 a významně ovlivnil její vývoj. V r. 1967 byl jmenován dirigentem Smetanova divadla, poté stálým hostujícím dirigentem Karlovarského symfonického orchestru.


  • Iša KREJČÍ

    (* 10.7.1904 Praha - † 6.3.1968 Praha)

    český skladatel


    český hudební skladatel, dirigent, hudební režisér

    Tento syn významného českého filosofa Františka Krejčího v letech 1923-27 studoval na Karlově univerzitě estetiku, historii a hudební vědu, zároveň však navštěvoval pražskou konzervatoř, kde studoval skladbu u K. B. Jiráka, klavír u A. Šímy a dirigování u P. Dědečka a V. Talicha. V letech 1927-8 studoval skladbu na mistrovské škole u Vítězslava Nováka. Od roku 1928 do roku 1932 pracoval jako korepetitor ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde získal své první dirigentské zkušenosti - stejně jako potom v Národním divadle v Praze (1933-4). V letech 1934-45 působil jako dirigent a režisér v Československém rozhlase, od roku 1936 rovněž jako dirigent pražského Orchestrálního sdružení (1936-45). V letech 1945-58 byl šéfem opery v Olomouci, kde provedl řadu soudobých novinek. Od roku 1959 byl dramaturgem Národního divadla v Praze. V sezóně 1964-65 vedl operní společnost v Českých Budějovicích. Skladatelské dílo Išy Krejčího patří stylově do neoklasicismu. S P. Bořkovcem, J. Ježkem, V. Holzknechtem a B. Martinů založil skupinu Mánes, kterou spojoval zájem o hudbu Pařížské šestky a I. Stravinského. Jeho nejúspěšnějším dílem je opera na motivy Shakespearovy Komedie plné omylů Pozdvižení v Efesu (1939-43). Z dalších jevištních děl jmenujme operu (nebo jevištní kantátu) Antigona (podle Sofokla, 1933, rev. 1959-62) a "dramatické scény" podle Aloise Jiráska Temno (1944, rev. 1951). Dále je autorem čtyř symfonií (1954, 1956, 1961, 1966), Symfonietty-Divertimenta (1929), Concertina pro violoncello a orchestr (1936), 20 variací na vlastní téma ve stylu lidové písně (1946), Serenády pro orchestr (1948) nebo 14 variací na píseň "Dobrú noc" (1951). Jeho komorní tvorbu reprezentuje Divertimento "Kasace" (1925) pro flétnu, klarinet, trubku a fagot, Trio-Divertimento (1935) pro hoboj, klarinet a fagot, Trio (1936) pro klarinet, kontrafagot a klavír, Tři scherzina (1953) pro klavír nebo smyčcové kvartety (No.2,1953, No.3, 1960). Z vokální tvorby vyniká především 6 písní (1931) pro baryton a klavír nebo orchestr na slova J. Nerudy, Antické motivy (1936, orch.1940) pro nízký mužský hlas a klavír podle J. V. Sládka, 5 písní (1938) na slova J. A. Komenského nebo 4 madrigaly (1936) na slova K. H. Máchy pro menší smíšený sbor, tenor a klavír.
    Odkazy:
    http://www.musica.cz


  • Pavel BOŘKOVEC

    (* 10.6.1894 Praha - † 22.7.1972 Praha)

    český skladatel a pedagog

    Po maturitě na gymnáziu a studiích filosofie na Karlově universitě byl Bořkovec nucen odejít do armády a strávit tak poslední dva roky 1. světové války. Po návratu se rozhodl pro soukromá studia skladby (J. Křička, J. B. Foerster) ve kterých pokračoval u J. Suka na mistrovské škole pražské konzervatoře (1925-27). První skladby tvořil pod vlivem svých učitelů, vzniká tak například symfonická báseň Stmívání (1920), Smyčcový kvartet č. 1 (1925) nebo Symfonie č. 1 Des dur (1927).

    Na konci 20. let odchází z kariéry úředníka a věnuje se výlučně hudbě. Pod vlivem Stravinského, Honeggera, Hindemitha a dalších nastupuje cestu avantgardy a píše věcnou, zvukově současnější hudbu. V tomto období tvorby převládá rytmus a rytmika, polytonální diatonika a klasická vyváženost formy (2. smyčcový kvartet 1928, Symfonické allegro Start 1929, Sonáta pro sólovou violu 1931, Koncert pro klavír a orchestr č. 1 1931, cyklus písní Stadion 1931). Stal se významným členem Hudební skupiny Mánesa (J. Ježek, I. Krejčí, V. Holzknecht, ad.), která udržovala živé kontakty se soudobou výtvarnou modernou a která se silně orientovala na francouzskou hudební avantgardu.

    Za doby okupace reaguje Bořkovec citlivě ve svých dílech na události 2. světové války, přibližuje se tvorbou české melodičnosti a obohacuje svůj hudební výraz o lyrické prvky.

    Vrchol jeho tvorby představuje balet Krysař (1939 na vlastní libreto), opery Satyr (1938) a Paleček (1945-47), Concerto grosso (1941-42). Nejosobitějším hudebním projevem z doby okupace je Nonet (1941), který symbolicky používá ve volné větě úryvek svatováclavského chorálu "Nedej zahynout nám ni budoucím".

    Po válce se stal Bořkovec profesorem skladby na AMU (1946-64) kde vychoval řadu významných českých skladatelů (P. Blatný, R. Drejsl, P. Eben, L. Fišer, J. Klusák, M. Rajchl a další). V 50. letech zjednodušil svůj hudební výraz (2. klavírní koncert, 1950, 2. a 3. symfonie, 1955 a 1960, vokální Madrigaly o čase, 1958), aby se v 60. letech znovu zapojil do nejnovějšího slohového vývoje (Smyčcový kvartet č. 5, 1961, Silentium turbatum - symfonická věta pro orchestr, sólový alt a elektrickou kytaru na verše Hany Proškové, 1964-65). Zajímavá je jeho tvorba písňová, ve které se orientuje na soudobé básníky (Sedm písní na básně V. Nezvala, 1932-33, Pět písní na B. Pasternaka, 1935, Rozhovor na básně J. Seiferta, 1937, Sny na poesii Hany Proškové, 1962).

    Biblografie:
    J. Kasan: Pavel Bořkovec osobnost a dílo (Praha, Bratislava, 1964)
    V. Holzknecht: Hudební skupina Mánesa (Praha 1968)
    J. Havlík: Česká symfonie 1945-80 (Praha 1989)
    A. Burešová: Pavel Borkovec život a dílo (Olomouc 1991)


  • Antonín ŠVORC

    (* 12.2.1934 Jaroměř - † 21.2.2011 Praha)

    český operní pěvec - basbaryton


    český barytonista

    Působil v Liberci, od r. 1956 v Národním divadle, poté člen berlínské Státní opery. Specialista na role wagnerovské, vynikl však i v řadě dalších rolí oboru hrdinského barytonu. Hostoval v řadě zemí, v Německu, Švýcarsku, Francii, Španělsku, Polsku aj.


  • Vítězslav NOVÁK

    (* 5.12.1870 Kamenice nad Lipou - † 18.7.1949 Skuteč)

    český skladatel a pedagog

    český skladatel, pedagog, klavírista

    Pocházel z rodiny, která se hudbě věnovala. Jeho otec lékař, zpíval ve sboru v Počátkách, matka hrála na klavír. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde vystudoval gymnázium. Novákovy hudební začátky jsou spjaty se jménem Viléma Pojmana, místního dirigenta požárního sboru, který jako první rozeznal Novákův talent a dodával chlapci odvahu věnovat se kompozici a také rozvíjel jeho pianistické schopnosti. Novák tady poprvé vystupuje na veřejnosti jako klavírista a skládá první písně a drobné skladby pro klavír. V roce 1889 začíná studovat na universitě v Praze (studia práva) a současně na konzervatoři, kterou absolvoval roku 1893 orchestrální ouverturou Korzár (1892) jako jeden z prvních žáků Antonína Dvořáka. Klavír zde studoval u Josefa Jiránka. V té době se mu podařilo přesvědčit matku vzdát se studií práv a plně se věnovat hudbě. Brahms představuje jeho díla berlínskému vydavateli Simrockovi a tak je Novák alespoň na čas finančně zajištěn. O prázdninách roku 1896 poznává při návštěvě Moravy, Slovácka, Lašska, Valašska a později i Slovenska lidový folklór v jeho domácím prostředí a to se stává východiskem k jeho tvorbě dalších let. Setkává se tu i s celoživotní láskou Josefínou Javůrkovou. Důkladně studuje české a moravské sbírky lidových písní ( Erben, Sušil, Bartoš) a pátrá po základech národního hudebního projevu. Navazuje na moravskou melodičnost i modální cítění a včleňuje do své tvorby ozvuky erotiky a přírody, jimiž se přibližuje impresionismu. Ve věku 40 let se žení s Marií Práškovou, jeho žačkou, která mu poskytne dokonalé rodinné zázemí. Jejich syn Jaroslav Novák se stal malířem. V prvním desetiletí 20.století se stává Novák vedoucím představitelem české hudby a svůj vliv zaměřuje i na mladou generaci. Vyučuje pozdější významné české a slovenské hudební skladatele na Pražské Konzervatoři v mistrovské třídě (1909-19) i na mistrovské škole (1919-39) a později i soukromě. Mezi jeho žáky patří Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička, Jaroslav Novotný, Boleslav Vomáčka, Václav Štěpán, bratři Jeremiášové, K.B.Jirák, Alois Hába nebo Ilja Hurník. Byl třikrát zvolen rektorem konzervatoře, dostalo se mu nejvyšších oficiálních uznání, byl předsedou hudebního odboru České akademie věd a umění. Jeho díla slavila úspěchy jak v domácím prostředí, tak v zahraničí, první provedení bývaly vždy velkou společenskou událostí. Tvorbou byl silně spjat s Brnem, kde jeho díla prováděl s Besedou Brněnskou jeho přítel, sbormistr Rudolf Reissig. Novák procestoval téměř celou Evropu, Rusko nevyjímaje a jeho výjimečné postavení v české kulturní společnosti utvrzovala jeho znalost cizích jazyků - hovořil německy, anglicky, francouzsky, španělsky a rusky, měl široké znalosti literatury, filosofie a výtvarného umění. Raná díla vycházejí z novoromantismu a jsou ovlivněna Dvořákem, Brahmsem a Griegem. Na začátku 20.století slučuje novoromantismus s novým impresionistickým slohem, tvoří i pod vlivem soudobé symbolistické poesie. Pod vlivem Janáčkovým se věnuje lidovému folklóru, zvláště oblasti Slovácka. K vrcholům tvorby patří komorní a orchestrální díla z třicátých a čtyřicátých let. Orchestrální díla: ouvertura Maryša k dramatu bratří Mrštíků (1899), symfonické básně V Tatrách (1902,rev.1905,1907), O věčné touze (1904), Toman a lesní panna (1907), kantáta Bouře (1908-10) na slova Svatopluka Čecha, Slovácká suita (1903), vrcholem je Podzimní symfonie (1934), třívětá vokálně instrumentální skladba s autobiografickými prvky a Jihočeská suita (1937), kde vyjádřil svou lásku k rodnému kraji. Stejně jako Smyčcový kvartet č. 3 reagovala na hrdinství v době protektorátu. Na protest proti ustavení protektorátu se Novák na tři roky odmlčel, a další díla vytvořil až ve roce 1941, symfonickou báseň De profundis, Svatováclavský triptich pro varhany a orchestr (1941-42) a jednovětou Sonátu pro violoncello a klavír (1941). Během německé okupace Československa prokázal Novák výrazné národní cítění a osobní odvahu. Většinu času strávil ve Skutči, kde také napsal memoáry Vítězslav Novák o sobě a jiných a Májovou symfonii (1943). Zemřel náhle ve Skutči 18.7. 1949. Mezi orchestrální kompozice patří ještě Lady Godiva (1907) a kantáta Svatební košile (1912-13). V operách klade důraz spíše na orchestrální než dramatickou složku, a proto se dnes příliš neprovádí. Nejznámější operou je Lucerna podle Aloise Jiráska (1922), dále Zvíkovský rarášek (1913-14), Karlštejn podle Vrchlického (1914-15) a Dědův odkaz (1922-5), balety Signorina Gioventu (1926-28) a Nikotina (1929). Z klavírní tvorby to jsou Variace na Schumannovo téma (1893), Za soumraku (1896), Písně zimních nocí (1903), Exotikon (1911), Sonáta Eroica (1900) a Pan (1910), který má verzi také orchestrální (1912). Písňové tvorbě se věnoval celý život. Jarní nálady (1900), Melancholie (1901), Údolí nového království (1903), Melancholické písně o lásce (1906), Erotikon (1912), Síla a vzdor (1916-17), 12 ukolébavek na slova lidové poesie moravské (1931-2), Domov (1941), 2 legendy na slova lidové poesie moravské (1944), Jihočeské motivy (1947).
    Biblografie:
    M. Schnierer, L. Peřinová: Vítěslav Novák. Tématický a bibliografický katalog (Praha, 1999)


  • Jaroslav DOUBRAVA

    (* 25.4.1909 Chrudim - † 2.10.1960 Praha)

    český skladatel

    Po vystudování učitelského ústavu (mj. housle, klavír a zpěv) vyučoval fyziku, matematiku, kreslení a zpěv. Vedle hudební tvorby pro děti se též věnoval malbě (vystavoval 1934-35). V letech 1936-40 soukromě studoval skladbu u O. Jeremiáše, v letech 1945-55 pracoval v hudební redakci Čs. rozhlasu v Praze, poté se soustředil plně na hudební tvorbu. Během 2. světové války se zúčastnil partyzánského boje, zkomponoval 1. symfonii "Chorální" (1940); 2. symfonii "Stalingradskou" (1944). V poválečné euforii vstoupil do KSČ, otřesen politikou po "vítězném únoru" však z ní již r. 1951 vystoupil. Jeho tvorba (zejména Sonáta pro klavír, 1949; balet Král Lávra, 1951, 3. symfonie "Tragická", 1958) byla poté oficiálně ignorována.

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Leoš JANÁČEK

    (* 3.7.1854 Hukvaldy - † 12.8.1928 Ostrava)

    český skladatel a pedagog

    Základy hudebního vzdělání získal v rodině a jako fundatista ve starobrněnském augustiniánském klášteře. Po ukončení studia na učitelském ústavu v Brně (1869-72) se zde stal pomocným učitelem. V letech 1874-75 navštěvoval pražskou varhanickou školu. Po návratu do Brna se uplatnil nejen jako učitel, ale též sbormistr starobrněnského kláštera, řemeslnické jednoty Svatopluk a dirigent Besedy brněnské (1876-88). V letech 1879-80 krátce pobýval na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni. V letech 1884-88 redigoval v Brně časopis Hudební listy. Sbíral a vydával lidové písně, věnoval se jim i teoreticky a po celý život se jimi obíral jako skladatel (Říkadla na lidové texty, 1927). Ve funkci ředitele brněnské varhanické školy (1881-1919) vychoval dvě generace učitelů a ředitelů kůru. V letech 1919-25 byl profesorem kompozice na mistrovské škole pražské konzervatoře, která pro něj zřídila pobočku v Brně. Zemřel uprostřed tvůrčího vypětí posledních let na zápal plic. Janáček si velmi obtížně formoval vlastní způsob vyjadřování. Po prvních dvou operách, sborech, orchestrálních a klavírních skladbách (mj. Sonáta 1905) pracoval téměř deset let na třetí opeře Její pastrokyňa (do 1903), v níž tvůrčím způsobem využil tzv. nápěvků mluvy: z přirozeného spádu mluvené češtiny odvodil typické metrické, rytmické a melodické obraty, spjaté s různými situacemi. Na tomto základě vytvořil další opery (Výlety pana Broučka, 1920, Káťa Kabanová, 1921, Liška Bystrouška, 1924, Věc Makropulos, 1926, Z mrtvého domu, prov. 1930), komorní díla s textem (Zápisník zmizelého, 1919), Glagolskou mši na staroslověnský text pro sóla, sbor a orchestr (1926), orchestrální Sinfoniettu (1926), dva smyčcové kvartety (z podnětu Kreutzerovy sonáty, 1923, Listy důvěrné, 1928) a další díla, v nichž svůj unikátní styl dotvořil. Jeho dílo se prosadilo dříve v zahraničí než v českých zemích. Dnes reprezentuje vedle Smetany a Dvořáka českou hudbu mezi nejvýznamnějšími osobnostmi 19. s 20. století.

    Biblografie:
    E. Drlíková (ed.): Leoš Janáček - Život a dílo v datech a obrazech / Chronology of his life and work (Opus Musicum Brno 2004)

    Odkazy:
    Nadace Leoše Janáčka
    www.leosjanacek.co.uk


  • Josef Bohuslav FOERSTER

    (* 30.12.1859 Praha - † 29.5.1951 Nový Vestec)

    český hudební skladatel, publicista a pedagog

    Pocházel z učitelské rodiny a jeho otec byl profesorem na pražské varhanické škole. Od dětství se seznamoval s hudebním životem a jeho protagonisty. Po maturitě na reálce začal studovat chemii na německé technice, ale obrátil se k hudbě a 1882 absolvoval varhanickou školu. Stal se učitelem, skladatelem a plodným hudebním publicistou.

    V roce 1888 se oženil se sopranistkou Bertou Lautererovou a v r. 1893 ji následoval do angažmá do Hamburku. Tam se sblížil s Gustavem Mahlerem, kapelníkem hamburského městského divadla. V r. 1897 následoval svou ženu do Vídně, kam ji Mahler povolal ve své nové funkci ředitele vídeňské opery. Foerster vyučoval na vídeňské Nové konzervatoři a přispíval do německých i českých časopisů. Od roku 1918 žili manželé v Praze, Foerster jako profesor konzervatoře. Byl všeobecně znám a těšil se mimořádným sympatiím zejména proto, že desítky českých pěveckých spolků s nadšením přednášely jeho sbory (Oráč, Velké širé rodné lány, Polní cestou, Z osudu rukou). Od r. 1897 byl Foerster členem České akademie věd, v letech 1931-39 jejím presidentem. Jako nestor českého hudebního života se dožil mnoha poct.

    Zanechal i řadu symfonických a komorních prací, ale především byl skladatelem vokálních děl, kde se ideálně projevil jeho lyrický talent. Vedle písní, melodramů, světských a chrámových sborů, kantát, oratorií a úprav lidových písní napsal též šest oper, z nichž Eva (1897) z venkovského prostředí otevřela směr českého hudebního realismu. Mnohostranně uplatnil své literární nadání a napsal několik svazků pamětí (Poutník, 1929, Poutníkovy cesty, 1932, Poutník v Hamburku, 1938, Poutník v cizině, 1947).


  • Václav KAPRÁL

    (* 26.3.1889 Určice - † 6.4.1947 Brno)

    český skladatel, klavírista a pedagog

    Klavír studoval u brněnských pianistek M. Kuhlové a Kl. Schäferové. Zdokonalil se v Praze u A. Mikše (1920) a na interpretačních kurzech A. Cortota v Paříži (1924). Sólově se uplatňoval málo, vynikl ale jako interpret v koncertech pro dva klavíry s L. Kunderou.

    V letech 1908-1910 byl žákem Leoše Janáčka na varhanické škole v Brně. Po 1. světové válce kterou strávil částečně v Albánii, prošel mistrovskou třídou V. Nováka (1919-20).

    V roce 1911 založil hudební školu v Králově Poli, v jejímž čele stál až do roku 1934, kdy místo ředitele převzal Th. Schaefer. Od roku 1936 působil jako profesor skladby na brněnské konzervatoři, kde s přestávkou let 1942-45 působil až do své smrti. Účastnil se příprav založení JAMU v Brně a byl činný v hudebních organizacích (místopředseda české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, člen ČAVU, inspektor hudebního školství). Za okupace byl internován do tábora ve Svatobořicích, což mu podlomilo zdraví.

    Z období pražských studií a Kaprálových skladeb v novoromantickém duchu uveďme skladby Suita romantica pro klavír (1918) a Tři písně (1918), které provedla veřejně jeho dcera Vítězslava Kaprálová, pozdější skladatelka. Ve výrazových prostředcích navázal na Janáčka a po setkání s hudební modernou (Schönberg) dospěl až k expresionismu (klavírní Miniatury 1922, klavírní sonáty č. 2 a 3, 1921, 1924, písňový cyklus Pro ni 1927).

    Lidová poesie ho inspirovala ke kompozici písňového cyklu Uspávanky pro střední hlas a malý orchestr (1932), z velkých forem jmenujme alespoň klavírní sonátu č. 4 (1939), která byla symbolickým protestem proti okupaci i násilí vůbec. Ohlasy Dvořákovy tvorby jsou čitelné zvláště ve dvojzpěvech Milodějné kvítí (1942). V koncentračním táboře ve Svatobořicích složil Českou mši (1943) a Klavírní sonatinu (1944).

    Biblografie:
    L. Kundera: V. Kaprál (Brno)
    J. Racek: Leoš Janáček a současní moravští skladatelé (Brno 1940)

    Odkazy:
    www.kapralova.org


  • Mirko OČADLÍK

    (* 1.3.1904 Holešov - † 26.6.1964 Praha)

    český muzikolog


    český hudební vědec, kritik, organizátor

    Chlapecká léta strávil ve Vídni, kde také studoval klavír (Albert Pozděna) a teorii (Ferdinand Löve). Na Karlově Universitě v Praze pokračoval studiem muzikologie, estetiky a historie, které zakončil disertační prací Smetanova Libuše. Již v mládí se tedy profiloval jeho vztah ke Smetanovu dílu (knihy Libuše, vznik Smetanovy opery 1939, Rok Bedřicha Smetany 1950, Smetanovi libretisté 1948, Ženy v životě B. Smetany 1941, stať Co dalo Švédsko B. Smetanovi 1956). V letech 1928-50 je editorem a později programovým ředitelem Čes. rozhlasu, kde se věnuje stejně jako ve vlastním časopise Klíč, propagaci české a světové avantgardy (Stravinský, Milhaud, Berg, Janáček…). Obsáhlá je v rozhlase i jeho činnost přednášková-úvody, projevy, montáže, hudbu propaguje na veřejných přednáškách i koncertech např. Věry Řepkové. Byl vedoucím teoretické katedry na AMU (1951) a vedoucím katedry hudební vědy na filosofické fakultě UK (1952-59). Na této fakultě také zastával v letech 1954-1958 místo děkana. Byl členem řady vědeckých ústavů a v roce 1957 také předsedou Divadelního ústavu. Svůj zájem však nevěnoval pouze Smetanovi. Z ostatních prací uveďme např. Svět orchestru I (Klasikové a romantikové 1942,r 1956) a Svět orchestru II (České orchestrální skladby 1946), Život a dílo Zd. Fibicha (1950) nebo Národní divadlo a česká opera (1954).


  • František SUŠIL

    (* 14.6.1804 Rousínov - † 31.5.1868 Bystřice pod Hostýnem)

    český sběratel lidových písní, filosof a teolog


    český národní buditel z Moravy, sběratel lidových písní, kněz

    Filosofii a bohosloví studoval v Brně, kde byl od r. 1837 profesorem Bohosloveckého ústavu. Sběratelství se věnoval od 20 let. Většinu svých výzkumů zveřejnil ve třech sbírkách - Moravské národní písně (1835), Moravské národní písně, sbírka nová (1840), Moravské národní písně s nápěvy do textu vřazenými (1853-60). Třetí vydání je nejobsažnější (2361 textů a 2091 nápěvů). Ovlivnil další generaci sběratelů a skladatelů (L. Janáčka, V. Nováka, B. Martinů ad.). Ke kritickému vydání došlo v r. 1941, poté 1952 ed. B. Václavek a R. Smetana.


  • Theodor SCHAEFER

    (* 23.1.1904 Telč - † 19.3.1969 Brno)

    český skladatel

    český skladatel, dirigent, pedagog

    V letech 1922-26 studoval na brněnské konzervatoři skladbu u J. Kvapila a dirigování u F. Neumanna. Od roku 1926 do roku 1929 studoval skladbu na mistrovské škole u V. Nováka v Praze. Od roku 1930 působil na hudební škole v Kutné Hoře. V roce 1934 se usadil v Brně, kde učil nejprve na Kaprálově hudební škole (1934-40), později na brněnské konzervatoři skladbu a teorii. V roce 1959 se stal profesorem skladby na Janáčkově akademii múzických umění. V Kutné Hoře i v Brně působil Schaefer také jako dirigent amatérských sborů a orchestrů (např. brněnského Orchestrálního sdružení). V 60. letech byl předsedou brněnské pobočky Svazu československých skladatelů. Stál také v čele nově vzniklého Mezinárodního hudebního festivalu v Brně. Skladatelsky byl Schaefer ovlivněn Novákem, později také západoevropskou avantgardou. Zhudebnil čtyři roky před B. Martinů dílo Julie aneb snář (podle G. Neveux, 1933-34). Mezi jeho další významná díla patří Třetí smyčcový kvartet (1944-45), baletní cyklus podle S. Čecha Legenda o štěstí (1949-54), Diathema pro violu a orchestr (1955-56), Barbar a růže (1957-58), Symfonie (1959-62), Rapsodická reportáž (1960) pro symfonický orchestr.

    Biblografie:
    J. Havlík: Česká symfonie 1945-1980 (Praha, 1989)

    Odkazy


  • Petr EBEN

    (* 22.1.1929 Žamberk - † 24.10.2007 Praha)

    český skladatel, varhaník a klavírista

    Jeho hudební studia v počátcích přerušila válka (vězněn v Buchenwaldu), po návratu studoval na AMU u F. Raucha (1948-52), soukromě u P. Bořkovce. V letech 1955-90 byl hudebním asistentem na katedře hudební vědy Karlovy univerzity, posléze profesorem kompozice na AMU (1990-94). Jako klavírista koncertoval po celém světě. Ebenovy skladby byly mnohokrát oceněny v mezinárodních soutěžích. Od francouzské vlády obdržel řád Chevalier des art et des lettres (1991), je držitelem několika čestných doktorátů. Ve své tvorbě se věnoval všem druhům a žánrům: varhannímu - Laudes a cyklus Job (1987), orchestrálnímu - Vox clamantis (1969), Šestero písní milostných (1951) a sborovému; typická je pro něj inspirace středověkou a renesanční hudbou (kantáta Pragensia), religióznost (opera Jeremiáš, 1997), lyričnost a humanistické poslání jeho děl.

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Otakar OSTRČIL

    (* 25.2.1879 Praha - † 20.8.1935 Praha)

    český skladatel, dirigent a pedagog

    český skladatel, dirigent a pedagog

    Vystudoval moderní filologii na Karlově univerzitě (1897-1901), kde byli jeho profesory například Jan Gebauer, Otakar Hostinský a Tomáš Garigue Masaryk. Od roku 1903 do roku 1919 působil jako profesor češtiny a němčiny na pražské Česko-slovanské obchodní akademii. Hudbu studoval soukromě, klavír u A. Mikeše a později u Z. Fibicha, u něhož studoval rovněž skladbu. Jako pokračovatel tradice velkých českých romantiků 19. století se Ostrčil stal, zejména svou pedagogickou činností, vedle Nováka, Foerstera a Suka nejvlivnější osobností českého hudebního života své doby. Působil jako dirigent Akademického pěveckého sboru a Orchestrálního sdružení (1908-22) v Praze, později se stal hostujícím dirigentem v Národním divadle. Z místa šéfa opery Vinohradského divadla (1914-18) odešel do Národního divadla jako dramaturg. V roce 1920 byl zde jmenován šéfem opery a v této funkci zůstal až do své smrti v roce 1935. Jeho pokroková dramaturgická koncepce a vysoká úroveň, které dosáhly za jeho působení všechny divadelní profese, představují v historii Národního divadla jedno z jeho nejúspěšnějších období. Skladatelsky vyšel Ostrčil z Fibicha, byl obdivovatelem Smetany a Mahlera. Uměl použít všechny výrazové prostředky romantických skladatelů, nebránil se však ani experimentům, typické je pro něj porušování tradiční tonality a tonálně nevázaná polyfonie. Z jeho významných orchestrálních skladeb jmenujme symfonickou báseň podle J. Vrchlického Pohádka o Šemíku (1899), Symfonii A dur (1905), Impromptu (1911), Svitu c moll (1912), Symfoniettu (1921), symfonickou báseň Léto (1925-6) a programní variace na vlastní téma Křížová cesta (1928), které se řadí k nejlepším dílům české hudby 20. století. Ostrčil je také autorem několika oper: Kunálovy oči (1908), jednoaktové Poupě (1910), psychologické hudební drama Legenda z Erinu (1913-19) podle Julia Zeyera či Honzovo království (1933) napsané na motivy povídky L. N. Tolstoje. Napsal dva melodramy - Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici (1904) a Balada česká (1905) na slova Jana Nerudy, dále např. baladu na text lidové písně pro mezzosoprán a orchestr Osiřelo dítě (1906). Z jeho vokálních kompozic vyniká mužský sbor podle J. Vrchlického Česká legenda vánoční (1912), kantáta Legenda o svaté Zitě (1913) pro tenor, smíšený sbor, orchestr a varhany a Prosté motivy (1922) na slova Jana Nerudy. Sonatina pro violu, housle a klavír (1925) a Smyčcový kvartet H dur (1899) reprezentují jeho komorní tvorbu.
    Biblografie:
    J. Bartoš: Otakar Ostrčil (Praha, 1936)
    F. Pala, V. Pospíšil: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila (Praha, 1962-89)
    J. Tyrrell: Czech Opera (Cambridge, 1988)

    Odkazy: www.musica.cz www.klassika.info


  • Bedřich SMETANA

    (* 2.3.1824 Litomyšl - † 12.5.1884 Praha)

    český skladatel, zakladatel české národní hudby

    významný český národní skladatel

    Syn sládka z Litomyšle projevoval záhy hudební nadání. Gymnaziální studia v Plzni nedokončil a odešel do Prahy, kde mu přímluva matky jeho budoucí manželky Kateřiny Kolářové zajistila školení u renomovaného učitele Josefa Proksche. Zásahem ředitele konzervatoře F. Kittla získal finanční nezávislost jako učitel dětí u hraběte Thuna (1844-47). 1848 si v Praze otevřel hudební školu. Několikrát se bez úspěchu pokusil prorazit jako klavírní virtuos. 1856 přijal výhodnou nabídku ředitelského místa ve Společnosti pro klasickou hudbu v Göteborgu. Do Prahy se vrátil 1861 s pozoruhodnými skladbami a dirigentskými zkušenostmi, ale v neznámém prostředí se obtížně prosazoval; byl sbormistrem spolku Hlahol, od 1863 učitelem na vlastní škole a publicistou. Až 1866 se stal kapelníkem Prozatímního divadla, 1874 je však musel opustit, když zcela ohluchl. Neztratil však tvůrčí schopnost a v posledních letech napsal v prostředí Jabkenické myslivny, kde žil u své rodiny, řadu svých stěžejních děl. Zemřel po těžké chorobě v ústavu choromyslných. Smetana byl prvním významným českým skladatelem, který si dal za cíl vytvořit novodobou českou národní hudbu. Jeho Prodanou nevěstu (1866) přijalo publikum už po roce 1870 jako ideální model národní opery. Vedle ní vytvořil Smetana další české operní typy, založené na domácích historických námětech, na typickém vesnickém a maloměstském lokálním koloritu a na své vlastní dramatické invencí (Braniboři v Čechách 1865, Dalibor 1868, Libuše 1872, provedena 1881, Dvě vdovy 1873, Hubička 1876, Tajemství 1878, Čertova stěna 1882). Jeho hudba se postupně stala hudbou národní. Zvláště cyklus symfonických básní Má vlast (Vyšehrad 1874, Vltava 1874, Šárka 1875, Z českých luhů a hájů 1875, Tábor 1878, Blaník 1879), provedný jako celek poprvé 1882, získal výjimečné postavení, když zazníval při mnoha významnými situacích v životě národa a státu.
    Bibliografie:
    K. Teige: Příspěvky k životopisu a umělecké činnosti Mistra Bedřicha Smetany (Praha 1893)
    J. Berkovec: Tématický katalog skladeb Bedřicha Smetana (rkp. 2001)


  • Sláva VORLOVÁ

    (* 15.3.1894 Náchod - † 24.8.1973 Praha)

    česká skladatelka

    česká skladatelka

    Sláva Vorlová, rozená Miroslava Johnová, pocházela z hudební rodiny, matka byla klavíristka, otec zakladatel náchodské kapely, matčin otec byl kantor a regenschori v Kuksu. Studovala zpěv na vídeňské akademii, po ztrátě hlasu se rozhodla studovat soukromě skladbu (V. Novák) a klavír (V. Štěpán). Působila jako učitelka hudby v Náchodě. Teprve v roce 1934 se vrátila ke studiu hudby (F. Maxián - klavír) a v roce 1948 absolvovala skladbu ve třídě J. Řídkého na mistrovské škole pražské konzervatoře. V díle z 50. let vychází z tradičních, mnohdy regionálních folklórních prvků (symfonická suita Božena Němcová 1950, Tři české tance op.29 Šlapák, Bavorák, Vrták 1952-3, Slovácký koncert pro violu a klavír 1954, Doudlebské tance op.36 Borovanka, Střížkovský, Komářický 1953-4, historická zpěvohra podle A. Jiráska Náchodská kasace op.37, řada instrumentálních koncertů.) V 60. letech přijala Vorlová podněty Nové hudby, na výzvu J. Horáka, pro nějž dříve napsala několik skladeb, vzniká aleatorní skladba pro basklarinet Droleries basclarinettique (Basklarinetové šprýmy 1964). Vyvinula vlastní sedmitónovou řadu, kterou poprvé použila v orchestrální Dedikaci (1964). Některé skladby S. Vorlové měly ohlas v zahraničí (Žesťový kvintet komponovaný a premiérovaný souborem The Los Angeles Brass Quintet, nebo Komorní koncert pro kontrabas a smyčce premiérovaný ve Švédsku.)

    Biblografie:
    V. H. Roklan: Konfese S. Vorlové (1973)
    Cohen: International Encyclopedia of Women Composers (NY 1981, 2/1987)


  • Václav KUČERA

    (* 29.4.1929 Praha)

    český soudobý skladatel a pedagog


    český skladatel, hudební teoretik, pedagog

    Je autorem komorní, symfonické, hudebně-dramatické a elektroakustické hudby například Obrazu pro klavír a orchestr (1970), Krysaře. stereofonního koncertina pro flétnu a dva komorní orchestry (1964), baletu Život bez chyby (1979, provedeno v ND 1980, symfonické básně pro orchestr a sbor Sapporo, 1991, dvojconcertina pro basklarinet, klavír a smyčcový orchestr Hovory důvěrné, 1998), kinetického elektroakustického baletu Labyrint, Pastorale, Spirála (1973) a dalších.
    Odkazy:
    http://www.musica.cz


  • Milada ŠUBRTOVÁ

    (* 24.5.1924 Lhota u Kralovic - † 1.8.2011 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká sopranistka

    Studovala u tenoristy Zdeňka Knittla. V roce 1958 absolvovala hlasový kurs u barytonisty Apolla Granforteho. Po druhé světové válce nastoupila do Velké opery 5. května v Praze, která v roce 1948 splynula s Národním divadlem. Členkou a čelní představitelkou Národního divadla zůstala více než dvacet let. Její rozsáhlý a různorodý repertoár zahrnoval více než 80 rolí. Byla ideální představitelkou hlavních sopránových rolí především Smetanových, Dvořákových a Janáčkových oper, vytvořila však také řadu postav italské, německé a ruské opery. Nezapomenutelné jsou její role Milady z Dalibora, Krasavy a Libuše z Libuše, Jenůfy z Její pastorkyně, obrovský domácí i mezinárodní úspěch jí přinesla role Rusalky. Její hlas měl rozsáhlou upotřebitelnost, její bezpečná hlasová technika, osobitost a hluboce procítěná interpretace jí umožnila vyniknout v rolích subretních, koloraturních i mladodramatických stejně jako v rolích velkodramatických. Vystupovala i v řadě dalších měst, například v mostecké opeře, s operou Národního divadla slavila úspěchy v zahraničí v Moskvě, Berlíně, Benátkách, Wiesbadenu, Edinburgu, Neapoli... Často nahrávala pro rozhlas a televizi, natočila řadu desek. Pro rozhlas nazpívala i árie operetní, věnovala se rovněž koncertní činnosti (Bach, Britten, Honegger, Orff atd.).
    Nahrávky - výběr

    Milada Šubrtová: Operní recitál
    (Arias by Dvorak, Smetana, Ryba, Blodek, Foerster, Mozart, Tchaikovsky, Offenbach, Charpentier, Verdi)
    CD, Supraphon

    Dvořák: Armida - Multisonic

    Antonín Dvořák: Rusalka
    Orchestr a sborND, Zdeněk Chalabala
    2 CD, Supraphon

    Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa)
    Orchestr a sbor Národního divadla, Jaroslav Vogel
    CD, Supraphon

    Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách
    Orchestr a sbor ND, Jan Hus Tichý
    2 CD, Supraphon

    a mnoho dalších


  • Rafael KUBELÍK

    (* 29.6.1914 Býchory - † 11.8.1996 Kastanienbaum)

    český dirigent a skladatel


    český hudební dirigent, skladatel a klavírista

    Byl nejmladší ze sedmi dětí slavného českého houslisty Jana Kubelíka a maďarské hraběnky Czaky-Szellové. V letech 1929-33 studoval na pražské konzervatoři skladbu, klavír, housle a dirigování. Jako vynikající klavírista doprovázel svého otce na turné po Spojených Státech, Rumunsku a Itálii. Sám si zahrál s Českou filharmonií Mozartův houslový koncert. Ve věku 20 let poprvé Českou filharmonii dirigoval, v roce 1936 se stal jejím stálým dirigentem (do roku 1939). V roce 1937 podnikl koncertní turné po USA jako dirigent tamních orchestrů a odmítl všechny nabídky stát se tam šéfdirigentem. V roce 1937 také na poslední chvíli zastoupil nemocného Václava Talicha na turné České filharmonie po Anglii, Skotsku a Belgii, které o rok později s orchestrem zopakoval. V roce 1939 byl jmenován šéfem Janáčkovy opery v Brně, kterým zůstal až do roku 1941, kdy bylo divadlo nacisty zavřeno. S okupačním režimem odmítl spolupracovat, své působení v Brně zakončil manifestačně kompletním provedením Smetanovy Mé vlasti. V roce 1941 nastoupil Rafael Kubelík po Václavu Talichovi do čela České filharmonie. V roce 1942 se oženil s houslistkou Ludmilou Bártlovou, v roce 1963 se stala jeho druhou ženou australská sopranistka Elsie Morrison. 20. června 1945 dirigoval u příležitosti konce 2. světové války Smetanovu Mou vlast v podání České filharmonie na "Koncertě díkůvzdání" na Staroměstském náměstí v Praze. Po válce rovněž přispěl k navrácení budovy Rudolfina České filharmonii a k založení Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Od roku 1945 byl hostujícím dirigentem všech známých orchestrů v Evropě, Izraeli, Severní Americe a Austrálii. V roce 1948 dobrovolně emigroval, protože se nechtěl smířit s poúnorovým režimem. V letech 1950-53 byl šéfdirigentem Chicago Symphony Orchestra, 1955-8 šéfem Royal Opera House Covent Garden v Londýně, 1961-79 šéfdirigentem Sinfonie-Orchester des Bayerischen Rundfunks (Bavorský rozhlasový orchestr) v Mnichově, kde jako stálý hostující dirigent působil až do roku 1985. V roce 1967 získal švýcarské občanství. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 organizoval bojkot komunistických zemí, jehož se účastnilo asi 150 významných hudebních umělců. V letech 1973-4 byl šéfem Metropolitní opery v New Yorku. V červnu roku 1985 odešel kvůli špatnému zdravotnímu stavu na odpočinek. 8. dubna 1990 se Rafael Kubelík vrátil do Československa. Byl jmenován doživotním čestným šéfdirigentem České filharmonie, s níž ještě dvakrát provedl Smetanovu Mou vlast - 12. května 1990 při zahájení Pražského jara a 9. června téhož roku na "Koncertě vzájemného porozumění" na pražském Staroměstském náměstí, který se uskutečnil jako reminiscence koncertu z roku 1945 u příležitosti prvních svobodných voleb po sametové revoluci. V roce 1990 mu byl rovněž udělen čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze. Krátce před smrtí obdržel Řád britského impéria. Rafael Kubelík složil pět oper (Veronika, Cornelia Faroli, Císařovy nové šaty, Květinky malé Idy), tři symfonie (Sekvence, Orphikon), tři requiem, několik kantát (Pro Memoria Patris, Libera nos, Kantáta beze slov), dvě mše, Fantazii pro housle a orchestr, dva houslové koncerty, koncert pro flétnu a komorní orchestr, violoncellový koncert, klavírní koncert, šest smyčcových kvartetů atd.


  • Pavel HAAS

    (* 21.6.1899 Brno - † 17.10.1944 Osvětim)

    český skladatel

    Pocházel z rodiny obchodníka s obuví, jeho bratr Hugo Haas byl významný český herec. V letech 1919-21 studoval na konzervatoři v Brně (J. Kunc, V. Petrželka), v roce 1922 absolvoval mistrovskou třídu skladby u L. Janáčka. Živil se jako soukromý učitel hudební teorie, později učil také na židovské škole v Brně. Byl korepetitorem brněnského divadla, později jednatelem Klubu moravských skladatelů, přispíval kritikami a články do Národních novin a Národních listů, v tomto období komponoval pro film.

    Ve svých skladbách vycházel nejdříve z podnětů svého učitele L. Janáčka (Zesmutnělé scherzo op. 5, 1921), později se výrazně orientoval na novou francouzskou vlnu, avantgardní Šestku a Stravinského (Smyčcový kvartet č. 2 "Z opičích hor" s ohlasy jazzu, 1925, Dechový kvintet, 1929, Smyčcový kvartet č. 3, 1938), vychází i z hebrejských zpěvů a staročeského Svatováclavského chorálu (Suita pro hoboj a klavír z roku 1939 je jednou z prvních kompozic, protestujících proti nacistické okupaci československého státu). Významné jsou vokální kompozice Šest písní v lidovém tónu (1919), Čínské písně op. 4 (1921), Fata morgana (1923), Vyvolená (1926). Jedinou operou P. Haase je tragikomická opera o třech dějstvích Šarlatán (1937), kterou zkomponoval na vlastní libreto.

    V prosinci roku 1941 byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Terezíně, kde pokračoval v hudební činnosti a se spoluvězni pěstoval hudbu. Ve svízelných podmínkách zkomponoval mužský sbor na hebrejský text Nenaříkej, roku 1944 Studii pro smyčcový orchestr K. Ančerla a Čtyři písně na slova čínské poesie pro bas a klavír pro K. Bermana. Druhou světovou válku nepřežil, zahynul v Osvětimi v říjnu roku 1944.

    Literatura:
    L. Peduzzi: O hudbě v Terezínském ghetu, Brno 1999


  • Jan Dismas ZELENKA

    (* 16.10.1679 Louňovice pod Blaníkem - † 23.12.1745 Drážďany)

    český barokní skladatel

    český skladatel a kontrabasista

    K hudbě ho poprvé přivedl jeho otec. Místní učitel a varhaník, a ve studiích pak Zelenka pokračoval na pražské jezuitské koleji v Klementinu. Klementinum se právě v této době stalo opět centrem podporujícím hudbu a Zelenka s ním udržoval styky celý život. Od roku 1709 bydlel v Praze, v domě který patřil rodině von Hartig. V roce 1710 nebo 1711 přijímá místo prvního kontrabasisty v drážďanské dvorní kapele. Drážďany byly v první polovině 18. století jedním z nejvýznamnějších hudebních center své doby. Náboženské smýšlení obyvatelstva bylo převážně luteránské, a tak bylo potřeba po tom, co se saský kurfiřt Friedrich August I. stal polským králem a přijal katolické zásady, posílit počet zpěváků a instrumentalistů znalých potřeby katolické církve v zemi, kde katolická církev neměla v poslední době takovou tradici. Tito hudebníci přicházeli stejně jako Zelenka většinou z Čech. Léta 1716-19 představují v Zelenkově životě období studií a cestování. Přestože podrobnosti přesně neznáme, víme, že krátce studoval v Itálii u Lottiho a doprovázel kurfiřtského prince do Vídně. Mnoho rad také načerpal od císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe. Od pobytu ve Vídni Zelenka neočekával pouze zdokonalení vlastních kompozičních dovedností. Chtěl tu vstřebat způsob kompozice předešlých hudebních období, a hlavně získat kopie duchovních skladeb, kterými by obohatil repertoár nově etablované drážďanské katolické církve. Podařilo se mu vytvořit poměrně rozsáhlou sbírku kopií a transkripcí děl, napsaných v přísně kontrapunktickém stylu a mnoho takových skladeb také zkomponovat. Po příjezdu do Drážďan vytvořil sbírku vokálních skladeb a capella pro 5 hlasů "18 Cantiones sacrae" inspirovaných studiem Palestrinova díla. Po celý rok 1720 působil Zelenka jako pomocník J. D. Heinichena na drážďanském dvoře ve službách katolické církve. J. D. Heinichen, původně drážďanský kapelník, se po uzavření Drážďanské opery roku 1720 soustředil na komponování duchovní hudby, a spolu se Zelenkou komponoval a upravoval hudbu pro místní potřeby. V této činnosti byli podporováni kurfiřtským princem a princeznou. V letech 1721-22 zavítal Zelenka do Prahy a v roce 1723 byl pověřen jezuitským řádem, aby zkomponoval a řídil hudební produkci určenou k příležitosti pražské korunovace císaře Karla VI. českým králem. Představení "Melodrama de Sancto Venceslao" s podtitulem "Sub olea pacis et palma virtutis" slavilo v Praze velký úspěch. Zelenka dále působil po boku J. D. Heinichena v Drážďanech a po jeho smrti r. 1729 se chystal převzít zodpovědnost za hudební produkce, na kterých se podílel i skladatelsky a stát se dvorním kapelníkem. Heinichenovým nástupcem byl však Augustem Velikým jmenován J. A. Hasse. Zjištění, že dosažené úspěchy nevedou ke všeobecnému uznání vedlo Zelenku roku 1733 k napsání dopisu adresovaného králi, ve kterém vysvětluje své hluboké zklamání a hořkost. Žádal v něm také o finanční obnos, kterým by pokryl existenční náklady i vydávání svých děl a poukazoval na velikost svého platu ve srovnání s ostatními drážďanskými skladateli. Roku 1733 umírá král Friedrich August I. a Zelenka při této přípežitosti jako krátké upozornění uvádí Requiem a 7 Responsorie pro omnibus tribus nocturnis. Dva roky nato, roku 1735 se stává dvorním skladatelem duchovní hudby v Drážďanech. Nejznámější Zelenkova tvorba je tvorba duchovní. Je autorem více než 20ti mší - mezi nimi první skladba určená pro drážďanský dvůr Missa Sanctae Caeciliae (1711, rev. Okolo 1712-28), dále jmenujme například Missa Judica me (1714, rev. Okolo 1720-23), nebo Missa sanctissimae trinitatis ( 1736). Z roku 1739 je děkovná mše Missa votiva, kterou zkomponoval u příležitosti zotavení se z těžké nemoci. Mezi známá díla dále patří Lamentationes Jeremiae prophetae pro hebdomara sancta (1722) tři Requiem, dvě Te Deum, tři oratoria I renitenti al sepolcro (1736), Il serpente di bronzo (1730), Giesu al Calvario, (1735), tři kantáty Immisit Dominus (1709), Deus Dux (1716), Attendite at videte (1712), melodram "Svatý Václav", žalmy, moteta. Významnou skladbou je jeho Miserere (1722/38). Zelenkova světská tvorba zahrnuje soubor 5ti Capricií zkomponovaných ve Vídni a jeho slavné sonáty - 6 triových sonát pro dva hoboje, fagot a basso continuo. (1721-2), Hypochondrie á 7 (1723) nebo Concerto á 8 concertanti (1723). Za života získal Zelenka obdiv svých současníků (J. S. Bach, G. P. Telemann) i žáků ( J. J. Quantz, J. G. Barter, J. G. Rollig). Zemřel na vodnatelnost v noci z 22. na 23. prosince 1745. Zelenkova hudba je charakteristická kontrapunktickou zběhlostí a harmonickou představivostí. Často používá harmonické změny a chromatiku. Instrumentální hudba je vždy tvůrčí a plna originality. V některých dílech je patrna snaha o užití prvků českého folkloru. Duchovní hudba vykazuje Zelenkovu snahu co nejvíce se přiblížit významu textu, jeho pozdní mše a litanie jsou mocně prodchnuty duchovnem. Jeho kompoziční invence, kontrapunktické mistrovství, jedinečný rytmus a nápaditá orchestrace jsou pravým bohatstvím barokní hudby.


  • Jan KAPR

    (* 12.3.1914 Praha - † 29.4.1988 Praha)

    český skladatel, režisér, redaktor a publicista

    Od dětství hrál na klavír, housle a flétnu, jeho otec byl hudebním skladatelem. Po úrazu v tělocvičně v roce 1930 byl trvale invalidní. V letech 1933-38 studoval skladbu na pražské konzervatoři u J. Řídkého a J. Křičky, u něhož absolvoval i mistrovskou školu (1938-40). Od roku 1939 pracoval jako hudební režisér v Československém rozhlase v Praze. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal prominentním skladatelem nového režimu, z této doby pochází velké množství jeho masových písní. V roce 1949 se stal redaktorem Hudebních rozhledů. Mezi lety 1950 a 1953 byl šéfredaktorem hudebního nakladatelství Orbis, působil také jako předseda české sekce Svazu československých skladatelů. V roce 1953 ze všech svazových funkcí odešel, pokusil se také neúspěšně zrušit své členství v KSČ. V letech 1953-60 se věnoval výhradně komponování. Od roku 1961 do roku 1970 vyučoval na katedře skladby a dirigování Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Po otevřeném protestu proti okupaci v roce 1968 již nesměla být jeho díla prováděna.

    Kaprovy skladby získaly řadu domácích i zahraničních ocenění. Je autorem velké řady skladeb pro film a rozhlas. Působil jako hudební kritik a publicista, je autorem hudebně teoretické knihy Konstanty: nástin metody osobního výběru zvláštních znaků skladby (1967) a několika studií např. O některých problémech hudební notace (1988). Jako skladatel vyšel z pozdního romantismu. Po období tvorby ve stylu socialistického realismu se obrátil k soudobým skladatelským směrům.

    Z Kaprovy orchestrální tvorby vynikají zejména symfonické scherzo Maratón (1939), Symfonie č. 5 "Olympijská" (1959/1963), Symfonie č. 7 "Krajina dětství" (1968), Symfonie č. 8 "Campanae Pragenses" (1971/1977), Symfonie č. 9 "K poctě Josefa Mánesa" (1982) a Symfonie č. 10 "Lanžhotská" (1985). V oblasti komorní hudby je mimo jiné autorem klavírních cyklů Domov I a II (1953 a 1955), Čtvrté sonáty pro klavír (1981), Šachové sonáty pro dva klavíry (1972), smyčcových kvartetů, zejména č. 8 (1976), Dialogů pro flétnu a harfu (1965), skladby pro klavír, bicí a elektronické zvuky Šifry (1966) a skladeb Chvění (1966), Rotace 9 (Krystal, 1967), Svědectví (1969), Dřevoryty (1973) a Barvy ticha (1973) pro komorní ansámbly různého nástrojového obsazení. Z jeho vokální tvorby je významná kantáta Píseň rodné zemi (1940), Cvičení pro Gydli pro soprán, flétnu a harfu (1967), Gutten Morgen, Stern (1973) na německé a latinské texty Ch. Morgensterna, Vinobraní (1975) na francouzské texty P. Verlaina, cyklus pro smíšený sbor a capella na texty F. Hrubína Mánesův orloj (1983) či opera Muzikantská pohádka (1962).

    Biblografie:
    J. Bártová: Jan Kapr: nástin života a díla (Brno, 1994)

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Jaroslav KRČEK

    (* 22.4.1939 Čtyři Dvory u Českých Budějovic)

    český soudobý skladatel a instrumentalista


    český soudobý skladatel, režisér, dirigent

    Narodil se r. 1939 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. V kompozici žák M. Kabeláče. Hudební režisér a dirigent komorního orchestru v plzeňském rozhlase poté zaměstnán v Supraphonu. Spoluzakladatel souboru Chorea bohemica (1967), umělecký vedoucí komorního souboru Musica bohemica FOK (1975). Jeho tvorba vychází z tradice klasické a lidové hudby, často však také experimentuje, používá nově vymyšlené hudební nástroje nebo rekonstruuje původní lidové. Autor čtyř symfonií, elektroakustické opery Nevěstka Raab, Rozmluv s časem ad.
    Odkazy:
    http://www.musica.cz


  • Michal KOŠUT

    (* 7.6.1954 Brno)

    český soudobý skladatel


    český soudobý skladatel a pedagog

    Studoval JAMU u C. Kohoutka. Od studijních let se zajímal o výtvarné umění a literaturu. K nejúspěšnějším dílům patří jeho symfonický obraz Jan Santini Aichel (1979), klavírní cyklus Svět Jana Zrzavého (1979), elektroakustická opera Valérie (1991), televizní balet Mimikry (1992), opera Ifigénie (1996, premiéra Brno 2001).
    Odkazy:
    http://www.musica.cz


  • Jan Křtitel VAŇHAL

    (* 12.5.1739 Nechanice - † 20.8.1813 Vídeň)

    český skladatel

    český hudební skladatel a pedagog

    Protože sám Vaňhal podepisoval svá díla jménem Johann Baptist Wanhal, byl ještě před druhou světovou válkou považován za skladatele původem z Holandska. Jeho rodina se ale již několik generací před Vaňhalovým narozením usadila v Čechách, kde jeho otec i děd pěstovali kolářské řemeslo. Ve 13 letech působil Vaňhal jako varhaník v Opočně, o jeho hudební vzdělání se tehdy staral místní učitel Antonín Erban. Později, v 18 letech, se Vaňhal stal ředitelem kůru v Nemyčevsi u Jičína, kde se pod vedením Matyáše Nováka zdokonalil ve hře na housle a kompozici. Kolem roku 1760 odešel do Vídně, kde se dále hudebně vzdělával, svou pomoc mu nabídl Carl Ditters a umožnil mu také vstoupit do vídeňských hudebních kruhů. Vaňhal získal oblibu i u šlechty. Díky podpoře barona Riesche, podnikl dvouletou studijní cestu do Itálie (1761-63), rok z toho pobýval v Benátkách. V Itálii se setkal s Ch. W. Gluckem a F. Gassmannem. V Římě napsal z podnětu obou skladatelů opery Il trionfo di Clelia (1761) a Il Demofonte, obě na Metastaziova libreta. Ani jedna z oper se nedochovala. Kolem roku 1763 se vrátil do Vídně, kde vynikl jako pedagog a symfonik (3 symfonie op.10 1767). Působil také v Uhrách a Chorvatsku ve službách hraběte Erdödiho, v roce 1780 se vrátil zpět do Vídně. Jako skladatel byl spíše zastíněn hvězdami vídeňských klasiků, dovedl si ale udržet postavení skvělého instrumentalisty, hrál první part houslí při provedení Gluckova Orfea (1763) a roku 1784 si zahrál nejspíše na violoncello v kvartetu s Haydnem, Dittersdorfem a Mozartem. Proslul také jako skvělý klavírní pedagog. Je autorem více než 100 symfonií, 100 smyčcových kvartetů, klavírních sonát a sonatin, varhanních fug. Kvalita jeho skladeb se však velmi liší. Oblíben je jeho koncert Concerto in C pro violu a orchestr, Koncert pro kontrabas, Koncert F dur pro varhany a flétnový koncert Concerto I. a Flauto Principale. Z chrámových skladeb jmenujme 20 mší, Stabat Mater, 2 Requiem.


  • Eva OLMEROVÁ

    (* 21.1.1934 Praha - † 10.8.1993 Praha)

    česká jazzová zpěvačka


    česká jazzová zpěvačka

    Začínala s orchestrem A. Kavky a Pražským dixielandem, poté v divadle Semafor (po E. Pilarové), kde vystupovala v inscenacích Zuzana, Noc - turné, Šest žen Jindřicha VIII., zazpívala si tu i Lásku nebeskou, písně Blues samotářky, Z mého života J. Suchého a J. Šlitra. V roce 1966 se v anketě Zlatý slavík umístila na druhém místě. Inspirovala se jazzem. Na začátku 70. let měla nahrána dvě alba s gospely a evergreeny, z nichž druhé, nazvané Eva Olmerová (1969-72) vzniklo na popud Artie pro export. Obsahuje anglicky nazpívané skladby cizí i původní provenience. Z českého trhu byla z politických důvodů stažena a až do 80. let nebylo Olmerové umožněno natáčet ani soustavně vystupovat. Na začátku 80. let se vrací úspěšně na scénu. Natočí úspěšné album Zahraj i pro mne (1981), pro které složil téměř polovinu písní tehdy mladý skladatel M. Kocáb, dále desky Čekej tiše, Vítr je rváč (1983) a Dvojčata (1987), koncertuje v Parnasu, Metru, Redutě, nejvíce s Metropolitan Jazz Bandem. V 60. a 70. letech vystupovala i ve televizi a rozhlase (TV muzikál H. Macourka Napravení Jima Valentina, medailon Svět je báječné místo k narození, Černobílé perličky), nazpívala písně pro film Vrabčák, O něčem jiném, Milenci z roku 1. Životní strasti řešila alkoholem a léky a ani po roce 1989 se nedočkala náležitého ocenění.


  • Jan VIČAR

    (* 5.5.1949 Olomouc)

    český skladatel a muzikolog

    český hudební skladatel a muzikolog

    Vystudoval hudební vědu v Olomouci a skladbu v Brně a v Praze. Působil mimo jiné jako šéfredaktor časopisu Hudební rozhledy. V současné době je profesorem na Katedře muzikologie Univerzity Palackého v Olomouci a na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Vyučuje hudební teorii, hudební estetiku a hudební kritiku. Publikoval knihy: Akordeon a jeho hudební uplatnění (Praha, 1981), Václav Trojan (Praha 1989), Hudební kritika a popularizace hudby (Praha, 1997), Hudební estetika (s R. Dykastem, Praha, 1998) a řadu článků a studií o české hudbě 20. století. Jeho nejznámějšími skladbami jsou vokální cyklus Japonský rok, kantáta Křik a Sbory a písničky pro děti.


  • Václav MÁCHA

    (* 1.1.1979 Praha)

    český klavírista

    Festivaly: Pražské jaro 2014

    Repertoár: J. S. Bach, W. A. Mozart, H. Purcell, J. V. Stamic,  E. H. Grieg, L. Janáček, B. Martinů a další.

    YouTube: A Blown Away Leaf Václav Macha (L. Janáček: Piano Sketchen No. 2); I. Ženatý a V. Mácha na festivalu Ameropa (Dvořák: Romantic Pieces, Op. 75 for Violin and Piano

    Recenze, články apod.: "…Koncert Ivana Ženatého, mistrně doprovázeného Václavem Máchou…" (Josef Čermák, Toronto)

    Agentura: Ondřej Krbec, koncertní management, tel. . +420 603 906 079, e-mail: ondrej.krbec@gmail.com


  • Iva KRAMPEROVÁ

    (* 1.1.1984 celá Česká republika)

    česká houslistka

    Životopis: Po studiu vystupovala s Moravskou filharmonií Olomouc, Komorní filharmonií Pardubice, Plzeňskou filharmonií ad. Je koncertním mistrem souboru Barocco sempre giovane. Na festivalu F. L. Věka v Dobrušce uvedla v premiéře dílo L. Sluky, dále skladby Jaroslava smolky, Slavomíra Hořínky, Miroslava Kubičky, Jožky Matěje a Luboše Fišera. Od roku 2008 působí jako pedagog na Konzervatoři Pardubice. Společně s manželem, varhaníkem Pavlem Svobodou, organizuje hudební festival v Dobrušce. Vystupovala na četných koncertech v ČR (včetně festivalu Pražské jaro) a v zahraničí (Španělsko, Německo, Belgie, Makedonie ad.) V oboru komorní hudby spolupracuje s V. Hudečkem, J. Bártou, I. Ženatým, B. M. Willi, R. Baborákem, A. Strejčkem, V. Vonáškem ad.

    Studium: Absolvovala Konzervatoř v Pardubicích (Vladimír Kulík) a AMU v Praze (Ivan Štraus), dále interpretační kurzy v ČR (I. Štraus, L. Čepický) a v zahraničí (Régis Pasquier, Francie).

    Repertoár: J. S. Bach,  F. Geminiani, A. Corelli, F. O. Manfredini, L. Janáček

    Soutěže: Byla stipendistkou firmy Yamaha, je laureátkou Mezinárodní soutěže Beethovenův Hradec; získala 2. cenu za nejlepší interpretaci díla Leoše Janáčka a cenu Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší provedení skladby soudobého českého autora; Cena za nejlepší provedení skladby L. Janáčka a titul laureátky Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka (2007).

    web: iva.kramperova.cz

    tel.: +420 775 049 832, e-mail: krami@seznam.cz

    Facebook: https://cs-cz.facebook.com/public/Iva-Kramperová


  • Julie SVĚCENÁ

    (* 4.4.1994 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav)

    česká houslistka

    Životopis: Vystupovala v USA, ve Francii, Lucembursku, Německu, Rakousku, Jordánsku a v dalších zemích. Pravidelně spolupracuje se soubory Virtuosi Pragenses a Quattro. Vystupuje rovněž se svým otcem, houslistou Jaroslavem Svěceným; soustavně spolupracuje s pianistou Václavem Máchou.

    Studium: Pražská konzervatoř (Dana Vlachová); ve Velké Británii studovala u Rodneyho Frienda. Mistrovské kurzy absolvovala u Zachara Brona v Interlakenu ve Švýcarsku, u Borise Kusníra v Rakousku a u Stephena Shippse ve Spojených státech.

    Soutěže: Celostátní soutěž ZUŠ v Liberci (zvítězila v letech 2001, 2005 a 2008); cena primátora města Liberec za nejlepší provedení české skladby; osmkrát zvítězila v Kocianově houslové soutěži v Ústí nad Orlicí; soutěž Concertino Praga (1. cena, 2010); soutěž G. Ph. Telemanna v polské Poznani (2. cena a zvláštní ocenění poroty pro největší osobnost soutěže, 2010); soutěž v Kloster-Schöntal ve SRN (5. cena, 2011).

    Festivaly: Rozhlasový podzim; Moravský podzim; Smiřické svátky hudby; Kocianovo Ústí a další.

    Repertoár: A. Vivaldi, F. Mendelssohn-Bartholdy, J. Brahms, P. de Sarasate, M. Ravel, O. Ševčík, F. Ondříček, E. Ysaÿe a další.

    Diskografie: CD Julie (2010).

    Články, recenze apod.: "Nedávno oslavila sedmnácté narozeniny. Není jen usměvavou blondýnkou a dcerou slavného otce. (…) Je skromná, ale cílevědomá…" Poděbradské noviny, bez data.

    YouTube: Houslový recitál (24. 1. 2013); M. Ravel: Tzigane (s Plzeňskou filharmonií, dir. M. Šedivý).

    Agentura: ARCO DIVA, tel.: +420 777 687 797


  • Otakar ŠEVČÍK

    (* 22.3.1852 Horažďovice - † 18.1.1934 Písek)

    český houslový pedagog


    český houslový pedagog

    Základní hudební vzdělání získal od otce, dále se učil zpěvu, hře na klavír a na housle. V Praze studoval nejprve na gymnáziu a poté na konzervatoři, kde v roce 1870 absolvoval u houslisty Antonína Bennewitze. Stal se z něj úspěšný houslový virtuos. Koncertoval po celé zemi, také v Polsku a Rusku. Za studií působil jako první houslista v horažďovickém orchestru, v letech 1870-73 byl koncertním mistrem salcburského Mozartea, v roce 1873 krátce také Prozatímního divadla v Praze a 1873-4 Komické opery ve Vídni. Od roku 1875 působil jako hudební pedagog v Charkově a v Kyjevě. Do Čech se vrátil v roce 1892. V letech 1892-1906 vyučoval na pražské konzervatoři, 1909-18 vedl mistrovskou třídu na Akademii hudby ve Vídni, 1919-21 houslovou třídu pražské mistrovské školy. Vedle toho měl mnoho soukromých žáků z celého světa, kteří za ním přijížděli nejprve do Prachatic a poté do Písku, kde od roku 1907 trvale žil. Z Písku se vydával za svými pedagogickými povinnostmi do Vídně i do Prahy, vyučoval také v Anglii a v Americe, vedl mistrovské kurzy v Mondsee. Mezi nejvýznamnější Ševčíkovy žáky patří houslisté Jan Kubelík, Jaroslav Kocian nebo Ševčíkovo kvarteto. Světového významu dosáhl rovněž svými četnými pedagogickými pracemi ze všech oblastí houslové techniky, jsou to např. Škola houslové techniky a Škola smyčcové techniky. Napsal jedinou skladbu České tance, jejichž součástí je populární Holka modrooká.


  • Oskar NEDBAL

    (* 26.3.1874 Tábor - † 24.12.1930 Záhřeb)

    zakladatel české baletní pantomimy a české operety, první český dirigent světového významu


    český skladatel, violista, dirigent

    Nejprve studoval hru na housle v Táboře u Endlera, v letech 1885-92 pokračoval na pražské konzervatoři u Bennewitze. V Praze studoval dále hru na trubku a bicí nástroje a u Antonína Dvořáka též skladbu. V letech 1891-1906 byl violistou slavného Českého kvarteta. Oskar Nedbal byl velmi úspěšným dirigentem. V roce 1896 se stal dirigentem nově založené České filharmonie, kde zůstal až do roku 1906, jako hostující dirigent se však objevoval po celé Evropě. V roce 1907 založil ve Vídni Tonkünstlerorchester, jehož dirigentem zůstal až do roku 1918. Po vzniku samostatného Československa se vrátil do Prahy. V letech 1920-21 řídil Šakovu filharmonii. Nacionalistická, k jeho osobě nepřátelská, atmosféra jej však přinutila Prahu opustit a uchýlit se do Bratislavy. Tam se stal vůdčí osobností slovenského hudebního života. Působil jako šéf opery v nově vzniklém Slovenském národním divadle, jako ředitel bratislavského rozhlasu, přednášel na univerzitě a na hudební akademii. 24. prosince 1930 spáchal sebevraždu skokem z okna operního divadla v Záhřebu. Oskar Nedbal byl jedním z nejtalentovanějších žáků Antonína Dvořáka, jako skladatel se však orientoval na "lehčí žánr". Komponování chápal spíše jako zábavu a oddech od intenzivní dirigentské činnosti. Složil mnoho slavných baletů a operet, většinou na vídeňská libreta a ve vídeňském či berlínském stylu. Jsou to díla svěží melodiky, hudební invence a barevné instrumentace, využíval také rytmiku českých, polských a jugoslávských lidových tanců. Mezi Nedbalovy nejznámější balety patří Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908), Princezna Hyacinta (1911) či Čertova babička (1912). Z jeho operet jmenujme Cudnou Barboru (1911), Polskou krev (1913), Vinobraní (1916), Krásnou Saskii (1917), Eriwan (1918) nebo Donnu Glorii (1925). Nedbal napsal dále jednu operu Sedlák Jakub (1922), Scherzo caprice (1892) pro orchestru a několik klavírních děl - Lettres intimes, Čtyři kusy či Pohádku o smutku a štěstí (1906).
    Biblografie:
    V. Reittererová: O. Nedbal a Vídeň (Praha, 2005)
    M. Šulc: Česká operetní kronika (Divadelní ústav Praha, 2002)


  • Pavel KOPECKÝ

    (* 4.4.1949 Praha)

    český soudobý skladatel a pedagog


    český soudobý skladatel

    V dětství se učil hrát na klavír (A. Fišerová) a violoncello (P. Sádlo, J. Pražák). Při studiích na průmyslové škole elektrotechnické (maturita 1968) soukromě studoval skladbu u L. Bárty a v letech 1972-77 pokračoval ve studiích skladby na AMU v Praze ve třídě V. Dobiáše. Hudební inspiraci čerpal i na letních zahraničních kursech skladby (Siena - F. Donatoni) a dirigování (Výmar - I. Markevič). Po absolutoriu AMU se vydal na dvouletou postgraduální stáž na moskevskou Státní konzervatoř (1977-79) k N. Sidělnikovi. Již jeho první skladby byly oceněny na mnoha soutěžích ( klavírní variace Černý šachový kůň z roku 1973 získaly v Římě roku 1982 cenu V. Bucchiho, variace pro smyčce Cesty 1976 získaly 2. cenu v soutěži města Piešťan). Od začátku 80.let působil jako interní pedagog na katedře zvukové tvorby na FAMU. Od roku 1995 vyučuje základy elektroakustické hudby na konzervatoři J. Ježka. Z raných skladeb bez elektroakustické složky jmenujme kromě výše zmíněných ještě 1.a 2.sonátu pro klavír (1975, 1978), Sfingy, fantazii pro varhany (1976), Čtyři symfonická preludia Moskevská (1979), Bláznovy zápisky, klavírní suita podle N. V. Gogola (1980), Klavírní trio (1981). Z elektroakustických skladeb s akustickým nástrojem například skladby Syntéza (pro klavír a EA), Reverberace (cello a EA), Zátiší s harlekýnem (cello a EA), Zátiší s pierotem (klavír a EA). Mezi čistě elektroakustické skladby patří Zátiší s kolombínou (syntezátor, EA), Noc trifidů, Defilé, Via regia, Netrpělivý Orfeus. Kopecký je autorem řady koncertů, baletů (Luci serene), vokálních skladeb a hudby k filmovým dokumentům.
    Odkazy:
    http://mujweb.cz/kultura/kopecky


  • František Xaver RICHTER

    (* 1.12.1709 Holešov - † 12.9.1789 Štrasburk)

    skladatel, houslista, jeden z hlavních představitelů ranného hudebního klasicismu

    český skladatel, kapelník, pedagog, zpěvák

    O jeho mládí toho víme velmi málo, hudební vzdělání získal pravděpodobně ve Vídni u J. J. Fuxe, strávil rovněž nějakou dobu v Itálii. V roce 1736 vstoupil do dvorní kapely ve Stuttgartu jako zpěvák - basista. V roce 1737 se stal ředitelem hudebního oddělení na benediktýnské Rytířské akademii v Ettalu. V roce 1740 byl jmenován vicekapelníkem ve švábském Kemptenu, kde později převzal místo kapelníka. Okolo roku 1747 se stal členem dvorní kapely kurfiřta Karla Teodora v Mannheimu jako houslista a zpěvák-basista. V padesátých letech Richter hodně cestoval, nejprve na Oettingen-Wallersteinský dvůr, později do Francie, Anglie a Nizozemí, v 60. letech strávil nějakou dobu v Bonnu. Kolem roku 1768 byl v Mannheimu jmenován dvorním komorním skladatelem. V roce 1769 nastoupil po Josephu Garnierovi jako kapelník do katedrály ve Strasbourgu, kde zůstal až do své smrti. Již v Mannheimu se začal soustřeďovat na chrámovou hudbu, které se nyní mohl věnovat velmi intenzívně. V roce 1783 byl jeho asistentem jmenován Ignac Pleyel, který jej v roce 1789 ve funkci nahradil. F. X. Richter byl uznávaným učitelem. Mezi jeho nejslavnější žáky patří J. M. Kraus, H. J. Riegel, K. Stamic, F. X. Pokorný či F. Fraenzl. V letech 1761-67 napsal učebnici harmonie a kompozice Harmonische Belehrungen. F. X. Richter byl jedním z vedoucích představitelů a vedle J. V. Stamice jednou z nejvýraznějších osobností tzv. Mannheimské školy, která sehrála důležitou roli v počátcích symfonie a v nástupu klasicismu. Jeho kompoziční styl spojuje barokní znaky s progresivnějšími prvky. Napsal velké množství symfonií pro mannheimský orchestr, ale povahově i umělecky jej daleko více zajímala hudba církevní. Později se mu také znelíbila nadměrná péče o virtuositu a módnost typická pro mannheimské skladatele, které podle něj vedly k přílišné stereotypnosti hudebních efektů. Richter napsal kolem 70 symfonií, řadu koncertů pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh a violoncello, šest smyčcových kvartetů, dvě řady Šesti sonát - pro cembalo, housle nebo flétnu a violoncello a pro cembalo, dvoje housle a violoncello. Je autorem oratoria La deposizione dalla croce (1748), 34 mší, Requiem, přes 60 motetů. Jeho Te Deum (složil dvě), které bylo v roce 1744 společně s 12 smyčcovými symfoniemi vydáno v Paříži, je jedním z nejlepších barokních děl. Žalmy Super flumina Babylonis (1767-8) byly oceněny v Mercure de France.

    Biblografie:
    J. Reutter: Studien zur Kirchenmusik Franz Xaver Richters (1709-1789) (Frankfurt, 1993)
    R. Pečman: Franz Xaver Richter und seine "Harmonische Belehrungen", ed. E. Thom (Blankenburg, Harz, 1990)


  • Kryštof HARANT z Polžic

    (* 1.1.1564 Klenová - † 21.6.1621 Praha)

    český renesanční skladatel, zpěvák, spisovatel, cestovatel a diplomat

    Přesné datum jeho narození známo. Hudbě se věnoval od mládí, které prožil na innsbruckém dvoře. Jeho tvorba je spjata s pozdní franko-flámskou školou. V letech 1593-97 se zúčastnil válečného tažení do Turecka a v roce 1597 podnikl společně s rytířem Heřmanem Černínem cestu do Svaté Země a Egypta. V knize, ve které popisuje své zkušenosti a postřehy z cest, se dochovalo šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino, napsané roku 1598 v Jeruzalémě.

    Po návratu do Prahy se stal dvořanem císaře Rudolfa II., v jehož službách působil až do roku 1612. V roce 1615 odchází na hrad Pecka, kde zakládá jednu z největších šlechtických kapel mimo Prahu. Tomuto souboru mohla konkurovat v té době pouze Rožmberská kapela Petra Voka v Krumlově. V roce 1620 se aktivně podílel na českém stavovském povstání a v roce 1621 byl odsouzen k smrti a spolu s ostatními českými pány popraven na Staroměstském náměstí v Praze.

    Kromě moteta se dochovalo dalších 6 skladeb, mezi které patří pětihlasá Missa super Dolorosi martir, čtyřhlasá píseň Maria Kron a fragmenty čtyř vokálních děl (například i skladba na český text Dejž tobě Pán Bůh štěstí).


  • Josef SUK starší

    (* 4.1.1874 Křečovice - † 29.5.1935 Benešov)

    český hudební skladatel a pedagog, člen Českého kvarteta

    Pocházel z hudebnické rodiny. V letech 1885-1892 studoval hru na housle u A. Benewitze a skladbu u A. Dvořáka na pražské konzervatoři. Byl oblíbeným Dvořákovým žákem a v roce 1898 se oženil s jeho dcerou Otilií. Jeho životní dráhu formovalo členství v Českém kvartetu založeném r. 1892. V původním sdružení čtyř studentů (K. Hoffmann první housle, O. Nedbal viola a O. Berger violoncello) působil Suk do r. 1933, po celou dobu jeho aktivity (od r. 1906 ve složení K. Hoffmann, J. Herold, J. Suk, L. Zelenka). České kvarteto získalo již roku 1893 ve Vídni mezinárodní proslulost a vystoupilo na téměř čtyřech tisících koncertů. V roce 1922 se Suk stal profesorem kompozice na pražské konzervatoři. Mezi jeho žáky byli P. Bořkovec, J. Ježek a krátce i B. Martinů. V letech 1924-1926 a 1933-1935 byl zvolen rektorem školy. Spolu s V. Novákem a generačně starším J. B. Foersterem reprezentoval českou hudbu své doby.

    Jeho skladatelské dílo mohlo vznikat jen mimo koncertní sezonu, je však rozsáhlé a druhově bohaté. Suk šel v Dvořákových stopách a první práce, jimiž se stal známým, měly dvořákovskou melodiku a líbezný secesní zvuk (Smyčcová serenáda Es dur, 1892, hudba k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, 1898). Vedle cyklů drobnějších komorních a klavírních prací a sborů napsal Suk během dvou desetiletí symfonickou tetralogii (Asrael 1906, Pohádka léta 1909, Zrání 1917, Epilog 1929), v níž se po ztrátě choti vyrovnával s problémy osamění v moderním světě. Vytvořil v nich osobitou variantu impresionismu se složitou polyfonní stavbou. V meziválečných letech se jeho hudba stala kmenovou součástí repertoáru České filharmonie vedené jeho přítelem dirigentem Václavem Talichem.


  • Hans KRÁSA

    (* 30.11.1899 Praha - † 18.10.1944 Osvětim)

    český skladatel německo-židovského původu


    český skladatel německo-židovského původu

    Pocházel z česko-německé židovské rodiny. Studoval klavír u T. Wallersteinové, později soukromě skladbu u G. von Keusslera a A. Zemlinského. Debutoval 1921 skladbou na básně Ch. Morgernsterna Vier Orchesterlieder, 1923 se prosadil v Paříži (Symphonie, Quartetto). 1928-30 zkomponoval operu Verlobung im Traum, 1931 žalmovou kantátu Die Erde ist des Herrn a další, 1938-39 dětskou operu Brundibár na text A. Hoffmeistra. Premiéra opery se konala na přelomu let 1942-43 bez přítomnosti autora, neboť ten byl již od 10. srpna 1942 internován v ghettu Terezín. Zde byla opera v nové instrumentaci hrána v pětapadesáti reprízách. Z Terezína se dochovala další Krásova díla tři písně na verše A. Rimbauda, Ouvertura pro malý orchestr a dvě smyčcová tria. 16. října 1944 byl transportován do Osvětimi, kde zahynul (pravděpodobně 18. října) v plynové komoře.
    Odkazy:
    http://www.musica.cz


  • František LÝSEK

    (* 2.5.1904 Proskovice - † 16.1.1977 Brno)

    sbormistr, folklorista a hudební pedagog


    český sbormistr, folklorista, hudební pedagog

    Je žákem V. Helferta a J. Racka. Věnoval se problematice dětského sborového zpěvu, hudební výchově. V r. 1929 založil pěvecký sbor Jistebničtí zpěváčci, po r. 1945 Brněnský dětský sbor, pro který upravoval lidové písně. Působil v něm do r. 1977 a dovedl jej ke světovému věhlasu. Je autorem tzv. nápěvkové intonace a řady monografií např. Cantus choralis infantinum (1969), Vox liberorum (1976). Jako folklorista zapsal 1250 lašských a slezských lidových písní.
    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz
    http://www.nadace.sky.cz


  • Miloš ŠAFRÁNEK

    (* 23.1.1894 Lechovice - † 28.4.1982 Praha)

    český hudební spisovatel, autor monografie o B. Martinů


    český hudební spisovatel a publicista, první životopisec Bohuslava Martinů

    Vystudoval filosofickou fakultu, od roku 1919 byl pracovníkem ministerstva zahraničních věcí. V letech 1927-38 působil jako diplomat v Paříži, kde se zasadil o propagaci české kultury (uvedl sem například Smetanovu Prodanou nevěstu a Vycpálkovu kantátu O posledních věcech člověka). Pomohl B. Martinů prosadit se v USA, kde sám strávil léta 1939-45. 1946 se vrátil do Prahy, podílel se na založení Divadla hudby. Jako blízký přítel Martinů o něm sepsal desítky statí a studií, publikoval dvě monografické práce (Bohuslav Martinů - The Man and his Music, 1944; Bohuslav Martinů - Život a dílo, 1961) a uspořádal a vydal literární odkaz Martinů v knize Bohuslav Martinů - Domov, hudba a svět, 1966.


  • Rudolf PISKÁČEK

    (* 15.3.1884 Praha - † 24.10.1940 Praha)

    zakladatel české lidové operety

    český skladatel operetního žánru

    Již při studiích na gymnáziu vzbudil pozornost psaním hudebních frašek, na konzervatoři studoval varhany (1903-1906) a kompozici jako jeden z posledních žáků Antonína Dvořáka. Absolventskými skladbami byla symfonická báseň Sardanapal a houslová sonáta. Operetě se pak věnoval profesionálně, byl kapelníkem Pištěkova divadla (1907), působil jako sbormistr, korepetitor a kapelník ve Vinohradském divadle (1908-18). Roku 1924 odjel do Ameriky, která ho inspirovala, stejně jako jeho nástupce Rudolfa Frimla, autora operety Rosemary. Inspiraci čerpal i z tvorby současníků F. Lehára a E. Kálmána, jejichž operety byly velmi populární především ve Vídni. Z domácích mu byl nejblíže O. Nedbal. Piskáček napsal kolem 40 operet, frašek a zpěvoher, z nichž nejúspěšnější a nejlepší byly Osudný manévr (1912), Slovácká princezka (1918), Tulák (1924), Perly panny Serafínky (1929, z ní známá árie Serafínky "Kéž jedenkrát").


  • Lukáš KLÁNSKÝ

    (* 22.3.1989 Praha)

    český klavírista

    Životopis: Debutoval v Rudolfinu již v roce 2004 s Pražským komorním orchestrem (W. A. Mozart: Koncert F dur). Vystupoval mj. s Filharmonií B. Martinů Zlín, s houslistou Janem Mráčkem, s violoncellistou Ivanem Vokáčem, s bratry Adamem (violoncello) a Danielem (basbaryton) a s otcem Ivanem.  Vystupoval ve Francii, Belgii, Německu, Rakousku, Polsku, Irsku a Velké Británii.

    Studium: Pražská konzervatoř (Eva Boguniová, 2004-2010), Akademie múzických umění (od 2010, I. Klánský). Studoval rovněž dirigování (Miriam Němcová, Hynek Farkač, Miroslav Košler). Absolvoval mistrovské kurzy u Martina Kasíka a Garricka Ohlssona.

    Soutěže: EPTA (2002); Agropolli (2003); Karl Drechsel Forderpreis (2007); Beethovenův Hradec (2007); International Rotary Piani Competition (2012); Darmstadt Chopin International Wettbewerb (2014).

    Nahrávky: CD Lukáš Klánský Piano recital (2009); Video: A. Dvořák: Slovanské tance (s otcem I. Klánským); F. Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro klavír č. 2, op. 42.

    Festivaly: Pražské jaro, Svátky hudby Václava Hudečka, Talichův Beroun.

    Repertoár: J. S. Bach, W. A. Mozart, L. van Beethoven, F. Chopin, F. Mendelssohn-Bartholdy, B. Smetana, M. I. Glinka ad.

    Recenze, články apod.: "Hraje s klidem a uvolněností, technická perfektnost je demonstrována s naprostou nenuceností, plyne jaksi ´sama o sobě´, samozřejmě, o to však přesvědčivěji." (Julius Hůlek, Hudební rozhledy 2007).

    Agentura: TANJA CLASSICAL MUSIC AGENCY, Na Výtoni 10, 128 Praha 2, tel.: +420 608 982 995, e-mail:office@koncertniagentura.cz; lukasklansky@gmail.com


  • Ivo KAHÁNEK

    (* 23.5.1979 Frýdek-Místek)

    český klavírista


  • Libor NOVÁČEK

    (* 1.1.1979 Praha)

    český klavírista

    Životopis: Od roku 1994 hraje veřejně. Vystoupil mj. v Londýně, v Buenos Aires, v Hamburku, ve Washingtonu, dále v Ryedale, North Aldeboroughu, Chesteru, dále v USA, Mexiku, Argentině, Brazilii, Indii, Jižní Africe, Číně, Hong Kongu, na Islandu a ve většině evropských států. V roce 2006 debutoval s Royal Philharmonic Orchestra v Londýně. Získal dlouhodobou nahrávací smlouvu s firmou Landor Records (2005). Je umělcem firmy Steinway. Vedl mistrovské kurzy v Anglii, USA, Indii, Keni a Zimbabwe. Je členem souboru Prague Piano Trio. Žije v Anglii.

    Studium: Konzervatoř Teplice (Miloslav Mikula); Guildhall School of Music and Drama, Londýn (Joan Havill). Konzultace u L. Bermana, A. Longuiche, J. Perryho, D. Merleta, M. Perahii a dalších.

    Soutěže: Guildhall School of Music and Drama (cena pro nejlepšího studenta; John Lill Piano Prize; Thurnbridge Wells International Young Concert Artists Competition (4. cena); The AXA Dublin International Competition (2006); soutěž firmy Landor Records (Anglie, vítěz, 2005) Festivaly: Mostly Mozart; Pražské jaro 2009; Struny podzimu; Al Bustan Festival; Three Choirs; Lofoten Piano Festival (Norsko).

    Diskografie: první CD pro firmu PANTON (1994); CD Libor Nováček Piano Recital; CD Novacek, My first Recital; CD se skladbami F. Liszta; CD se skladbami J. Brahmse.

    Repertoár: J. Brahms, F. Liszt, L. Janáček, M. Ravel, C. Debussy a další.

    YouTube: M. de Falla: Pět tanců, F. Liszt: Années de Pèlerinage

    Agentura: Koncertní agentura Libor Nováček, 251 65 Kamenice-Ládví

    email: info@czechkoncert.com; libornovacek@hotmail.com

    Facebook: www.facebook.com/novacek.libor


  • Libor SUCHÝ

    (* 22.11.1994 Praha)

    český klarinetista

    Životopis: Pochází z hudebnické rodiny. Hrál nejprve na zobcovou flétnu, poté na klarinet. 29. 1. 2014 vystoupil ve Dvořákově síni Rudolfina s Českou filharmonií a J. Bělohlávkem. Je členem tria Sol de Praga.

    Studium: Pražská konzervatoř (Milan Polák), konzultace u Ludmily Peterkové a Milana Řeřichy. Mistrovské kurzy v několika evropských zemích.

    Soutěže: 2. cena v soutěži Carlino, Itálie (2011); 1. cena v Národní soutěži Concertino Praga a čestné uznání v mezinárodním kole této soutěže (2011); Mezinárodní soutěž Giacomo Mensi v Brenu v Itálii (2. cena, 2011); 2. cena v Národní soutěži Concertino Praga v oboru komorní hudby (2012); vítězství v soutěži o Yamaha stipendium (2012); 3. cena v Mezinárodní soutěži S. Mercadante v Itálii (2012); 3. cena v soutěži v Bari, Itálie (2012); 1. cena a titul absolutního vítěze v soutěžní přehlídce konzervatoří v Teplicích (2012); byl finalistou soutěže International Competition Societa Umanitaria, Milano, Itálie (2013); 2. cena v soutěži Czech Clarinet Arts v Hořicích (2013); 1. místo na přehrávce Mladí a Česká filharmonie (2013).

    Repertoár: W. A. Mozart, L. van Beethoven, C. Debussy, J. Françaix, F. V. Kramář, B. Martinů

    YouTube: J. K. Vaňhal: Sonáta B dur pro klarinet

    Články, recenze apod.: "U Suchého bych rovněž podtrhl nástrojovou bravuru a zvukovou pestrost a k tomu i hravost a lehkost, které vytvořily dominantu hudby Jeana Françaixe." (Jiří Hlaváč, Zahraj si s Českou filharmonií, Hudební rozhledy roč. 67, 2014, č. 5).

    Agentura: Art Management, e-mail: info@artmanagement.cz; tel.: +420 606 266 652


  • Josef PÁLENÍČEK

    (* 19.7.1914 Travnik - † 7.3.1991 Praha)

    český klavírista a skladatel


  • Jan Václav TOMÁŠEK

    (* 17.4.1774 Skuteč - † 3.4.1850 Praha)

    český skladatel, klavírista a pedagog

    český skladatel a pedagog

    Vystudoval práva na pražské univerzitě, v hudbě byl samouk. V letech 1806-24 působil ve službách hraběte Jiřího Buquoye. 1824 si založil vlastní hudební ústav, k jeho žákům patřili např. J. B. Kittl, L. Měchura, J. H. Voříšek, A. Dreyschock či E. Hanslick. Tomášek hojně cestoval, ve Vídni se setkal s Haydnem a Beethovenem. Z jeho tvorby vynikají především drobné klavírní skladby (eklogy, rapsodie, dithyramby) a písně, které psal z velké části na německé texty. Tomáškových zhudebnění svých básní si velmi cenil sám J.W. Goethe. Ve 30. a 40. letech byl Tomášek jednou z hlavních postav hudebního života v Praze, své vzpomínky do r. 1823 zachytil ve vlastním životopise.


  • Emil František BURIAN

    (* 11.6.1904 Plzeň - † 9.8.1959 Praha)

    český skladatel, dirigent, představitel české hudební avantgardy

    Pocházel z hudební rodiny, otec (Emil Burian) a strýc (Karel Burian) byli vynikajícími zpěváky. Studoval gymnázium, poté skladbu u J. B. Foerstera.

    E. F. Burian byl všestranně umělecky nadán. Je jedním z tvůrců českého avantgardního divadla. Jako herec a režisér působil v divadle Dada, kde začínali také Voskovec s Werichem, jako režisér působil také v Brně a v Olomouci. V roce 1924 napsal vůbec první českou teoretickou práci o jazzové hudbě Jazz, v tomtéž roce založil společnost pro soudobou hudbu Přítomnost. V roce 1927 založil svůj slavný voice band. Působil také jako kapelník a skladatel v kabaretu Červená sedma. V roce 1933 založil vlastní divadlo D34. Během války bylo divadlo zavřeno a Burian byl poslán do koncentračního tábora. Po válce pracoval jako režisér v Praze pro D34 a Divadlo v Karlíně.

    Jako skladatel se E. F. Burian věnoval hudbě vážné i populární. Začínal komponovat v pozdně romantickém stylu (například opera Před slunce východem, 1924), později jej ovlivnila tvorba Pařížské šestky a jazz. Zajímal se také o venkovský i městský folklór - je autorem tzv. lidových her se zpěvy a tanci Vojna (1935) či Láska, vzdor a smrt (1946). Z jeho oper je nejznámější Maryša (1938) navazující na Janáčka a Bubu z Montparnassu. Nejzajímavějším dílem pro voice band je Máj na text K. H. Máchy (1936).

    Vybraná bibliografie:
    B. Srba: Poetické divadlo E. F. Buriana, Praha 1971
    J. Kladiva: E. F. Burian, Praha 1982
    H. Valentová: Bubu z Montparnasu, lyrická opera E. F. Buriana, in: Opus musicum N. 1, 1995, pp. 3-12


  • Vlastimil HÁLA

    (* 7.7.1924 Souš (Most) - † 29.7.1985 Vysoký Újezd)

    český skladatel a aranžér, autor taneční, filmové a scénické hudby

    Vystudoval obchodní akademii, skladbu studoval soukromě u J. Rychlíka a J. Felda, absolvoval jazzové kursy při Unii hudebníků, skladbu a aranžování populární hudby studoval krátce v Londýně. Po 2. světové válce byl členem skupiny Swing Stars, v roce 1947 se stal jako trumpetista členem Orchestru Karla Vlacha. Pro orchestr pracoval i jako aranžér a zůstal jeho členem až do roku 1964. V letech 1964-84 působil jako hudební režisér v rozhlase. V 70. letech byl členem ústředního výboru Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (SČSKU), až do své smrti stál v čele jeho komise pro jazzovou hudbu.

    Vlastimil Hála psal divadelní a scénickou hudbu zejména pro divadlo ABC (Helenka je ráda, My chceme gól, Šeherezáda, Tři pomeranče, Charleyova teta a další) a také pro filmy. Těmito kompozicemi se stal průkopníkem československého filmového a televizního muzikálu - Starci na chmelu, Hvězda jede na jih s J. Baurem a M. Ducháčem, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Happy end, Prázdniny s Minkou, Šest medvědů s Cibulkou, Zabil jsem Einsteina, pánové, s J. Rychlíkem složil hudbu k filmům Limonádový Joe a Cirkus bude, s J. Bažantem a J. Maláskem hudbu k filmu Dáma na kolejích a k televiznímu seriálu Pan Tau. S M. Štědroněm vytvořil hudbu k filmu Balada pro banditu, pro snímek Blues pro EFB nově zaranžoval písně E. F. Buriana.

    Hálovy populární písně se do dnešní době těší velké oblibě a ve své době získaly řadu ocenění - Píseň o čase, Páni rodičové, Dáme si do bytu, Dobrý den, pane Maupassant a další. Nejčastěji spolupracoval s textaři Z. Borovcem, V. Dvořákem, J. Fikejzovou, I. Fischerem, V. Blažkem a J. Kainarem.

    Z Hálovy orchestrální jazzové tvorby jsou to skladby napsané pro Orchestr K. Vlacha (Páteční boogie, Pozdrav orchestru, Pepř a sůl a další), skladby pro JOČR (Jazzový orchestr Československého rozhlasu) a také skladby přestavené v rámci Týdne nové tvorby SČSKU (Den a noc v Havaně, Rapsódie in memoriam Jaroslava Ježka, Rudolfovo číslo, Ohňostroj a další). Hála je autorem knihy Základy aranžování moderní populární hudby (1980).

     


  • Janáčkova filharmonie Ostrava

    (* 22.1.1954 Ostrava)


  • premiéra Škroupovy a Tylovy Fidlovačky

    (* 21.12.1834 Praha)

    v níž poprvé zazněla píseň Kde domov můj - pozdější součást národní hymny (1834)


  • Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ

    (* 16.2.1684 Nymburk - † 5.2.1742 Štýrský Hradec/Graz)

    skladatel, varhaník, představitel české barokní hudby

    Narodil se v Nymburku, kde byl 16. 2. 1684 pokřtěn. Pocházel z hudební rodiny. V letech 1700-02 studoval filosofii na univerzitě v Praze, jeho učitelem v hudbě byl zřejmě lexikograf T. B. Janovka. V r. 1704 byl přijat do řádu minoritů, roku 1710 byl vypovězen na 10 let z českých zemí, protože bez povolení představených odešel na studia do Itálie. V letech 1710-15 působil jako první varhaník v bazilice sv. Františka z Assisi, kde pravděpodobně vyučoval mj. G. Tartiniho kontrapunktu, poté byl varhaníkem v Padově v bazilice sv. Antonína. Po vypršení zákazu se vrátil v r. 1730 do Prahy, kde mu byla udělena hodnost magistra teologie. V letech 1727-30 byl opět pro své kritické postoje vůči řádu vykázán k pobytu do Horažďovic. V r. 1731 se tedy opět usadil v Padově. Pro zhoršující se zdraví se vracel r. 1741 do Prahy, cestou v únoru téhož roku v Grazu zemřel.

    Z jeho varhanního díla jsou autentické zejména fugy D dur, c moll a gis moll. Z prvního období vokální tvorby jsou ceněny zejména nešpory Vesperae minus solemnes, z období vyhnanství antifona Regina coeli (1712). K vrcholným skladbám patří ofertorium Laudetur Jesus Christus (1729). Četná díla shořela při požáru chrámu sv. Jakuba v Praze r. 1754.

    Černohorský byl díky svému vynikajícím polyfonnímu stylu a osobitému výrazu nazýván "Českým Bachem" (H. Kretzschmar) nebo za svého pobytu v Itálii "Padre Boemo". Ovlivnil vývoj hudby v Čechách (pravděpodobně byl učitelem J. Zacha, F. Tůmy ad.) i v Itálii.

    Literatura:
    K. Šulcová: B. M. Černohorský, životopis, diss. University of Brno, 1979
    K. Šulcová: Impulsy studio o hudbě baroka, Opus musicum 1988, ss. 161-178.


  • PKF - Prague Philharmonia

    (* 17.11.1994 Praha)

    Původně Pražská komorní filharmonie


  • Rudolf KUBÍN

    (* 10.1.1909 Ostrava - † 11.1.1973 Ostrava)

    český skladatel

    Skladatel, rozhlasový pracovník, organizátor

    Narodil se v rodině lidového muzikanta, který si přivydělával v kavárenských a hostinských kapelách, od r. 1912 byl kapelník závodní hudby při textilní továrně v Okuši. Po návratu z ruského válečného zajetí působil jako kontrabasista ostravské německé opery. Malý Rudolf získal hudební základy v rodině, kde hrál v triu na violoncello. V r. 1924 byl přijat na pražskou konzervatoř. V letech 1925-27 navštěvoval Hábovy kompoziční kurzy. Zde vzniklo několik skladeb v čtvrttónovém systému. V r. 1926 interpretoval jeho skladby E. Schulhoff v Berlíně a dalších městech Evropy. Nutnost obživy jej vedla v r. 1927 k přerušení studia na konzervatoři. V r. 1929 získal místo violoncellisty Pražského rozhlasového orchestru řízeného tehdy O. Jeremiášem. Orchestr tehdy interpretoval soudobou evropskou hudbu. V letech 1933-35 pracoval Kubín jako rozhlasový hudební režisér v Brně, poté v Ostravě. Na Ostravsku se také věnoval studiu valašského a lašského hudebního folklóru, později i lidového hudby hornického prostředí. V 50. letech se přihlásil k ideologické estetice socialistického realismu. V r. 1950 se stal místopředsedou Svazu československých skladatelů, 1951 založil ostravskou pobočku, v r. 1953 se stal prvním ředitele Vyšší hudebně pedagogické školy, později v r. 1959 se změnila na konzervatoř. Založil a řídil Hornický umělecký soubor, stál u zrodu Ostravského symfonického orchestru (1954). V tomto smyslu se zasloužil o institucionální základy hudebního života Ostravska. Skládal prakticky ve všech hudebních žánrech. První symfonické skladby komponoval od konce 20 let: Prolog, 1929, Symfonieta pro velký orchestr a varhany, 1936, instrumentální koncerty, cyklus symfonických básní Ostrava, 1951-52, symfonickou báseň Ostravské variace, řadu sborů a písňových cyklů. Je autorem první rozhlasové opery Letní noc, 1930-31, opery Naši furianti, 1942-49, 4 melodramů, ale také budovatelských písní, hudby k filmům apod.
    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz


  • Tereza STOLZOVÁ

    (* 2.6.1834 Kostelec nad Labem - † 22.8.1902 Milán)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká sopranistka

    Studovala zpěv v Praze a od 1855 v Itálii, kde působili její sourozenci. 1857-63 byla primadonou italské operní společnosti v Tbilisi. V r. 1867 seznámila s Verdim. Stolzová vystupovala téměř výlučně v jeho operách. 1876 se v Petrohradě zhoršilo její chronické onemocnění hlasivek, které zanedlouho ukončilo její uměleckou dráhu. Žila v Miláně a vedla vyhledávaný společenský salón. Po smrti Verdiho manželky G. Strepponiové (1897) pečovala o nemocného skladatele až do jeho smrti (1901). Je pohřbena v Miláně mezi velkými osobnostmi italské kultury. V Čechách zpívala pouze jednou v roce 1855, o třicet let později však byla úspěšným prostředníkem mezi Verdim a Národní divadlem.


  • Heinrich Ignaz Franz BIBER

    (* 12.8.1644 Stráž pod Ralskem - † 3.5.1704 Salcburk)

    rakouský barokní skladatel a houslista původem z Čech

    Vystudoval jezuitské gymnasium v Opavě. Věnoval se zde i hudbě. Prvním dochovaným dílem je Salve regina pro soprán, housle, violu da gamba a varhany. Od r. 1668 pracoval ve službách biskupa Karla Lichtensteina v Kroměříži, v roce 1669 složil Sonátu pro sólové housle a continuo. Od r. 1670 je angažován arcibiskupem Maxmiliánem Gandolphem von Khuenbergem v Salzburku. V 70. letech skládá 15 duchovních sonát pro housle a continuo, v r. 1673-74 Missa Christi ressurgentis, v r. 1674 Nešpory, v r. 1676 dvanáct Sonatae tam aris quam aulis servientes publikovaných v Salzburku. Biskup Karl Liechtenstein jej v tomto roce propouští ze svých služeb. V r. 1677 provádí více děl císaři Leopoldu I., který ho dekoruje zlatým řádem. V r. 1679 získává místo zástupce kapelníka na dvoře v Salzburku. V r. 1680 publikuje šest suit pro smyčce Mensa sonora. V r. 1682 skládá Missa Salisburgensis pro oslavu výročí založení Salzburské arcidiecéze. V r. 1864 je jmenován kapelníkem dvorské kapely. Roku 1690 získává za zásluhy šlechtický titul, navštěvuje své rodné místo. V letech 1690-1692 skládá operu Arminio, v r. 1697 zkomonoval a dirigoval Missa Sancti Henrici k příležitosti uvedení své dcery Anny Magdalény do benediktinského kláštera v Nonnbergu. V roce 1704 umírá v Salcburku. Místo jeho pohřbení není známo.

    Odkazy:
    www.bluntinstrument.org.uk


  • Národní divadlo Brno

    (* 6.12.1884 Brno)


  • Bohuslav MARTINŮ

    (* 8.12.1890 Polička - † 28.8.1959 Liestal)

    český skladatel


    český skladatel

    1906-10 studoval hru na housle na pražské konzervatoři. Studium však nedokončil a vrátil se do Poličky jako učitel hudby. Od mládí komponoval; jeho první hodnotnou je klavírní cyklus Loutky (1912). 1920 se stal houslistou České filharmonie. V říjnu 1923 získal tříměsíční stipendium na studium kompozice u Alberta Roussella a zůstal v Paříži jako skladatel ve svobodném povolání až do vpádu německých vojsk v červnu 1940. Utíkal přes jižní Francii, Španělsko a Portugalsko do New Yorku, kde se v březnu 1941 usadil. Komponoval, učil a 1952 získal americké občanství, již od roku 1948 však žil střídavě mezi Amerikou a Evropou. 1958 se natrvalo přestěhoval do švýcarského Schönenbergu nedaleko Basileje, kde byl též pohřben. 1979 byly jeho ostatky převezny do rodné Poličky. Paříž měla zásadní význam pro jeho skladatelský profil. V blízkosti Pařížské šestky a Igora Stravinského rozvinul Martinů svůj neoklasický styl s jazzovými prvky (komorní skladby, symfonická věta La Bagarre, 1926, jazzový balet Kuchyňská revue, 1927, komická opera Voják a tanečnice, 1927 ad.). Ve třicátých letech se obrátil k české lidové poezii (zpívaný balet Špalíček, 1931) a ke starému lidovému divadlu (operní cyklus Hry o Marii, 1933-34, opery pro pražský rozhlas Hlas lesa podle Nezvala a Veselohra na mostě podle Klicpery, 1935). V opeře Julietta aneb snář na francouzský surrealistický námět (1936-37) a ve velkých symfonických skladbách z roku 1938 (Tre Riccercari, Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány) pak otevřel další etapu své tvorby, v níž neoklasická strohost a jednoduchost lidové poezie začaly ustupovat bohatému zvuku a dramatičtějšímu cítění. Z americké tvorby vynikly jeho velké orchestrální fantazie (6. symfonie, 1953, Fresky Pierra della Prancesca, 1953), nástrojové koncerty a opera Řecké pašije (1954-59, provedena v upravené verzi 1961, česká premiéra původní rekonstruované verze 16.1.2005 v Brně). Svými nejcennějšími díly ze všech stylových období Martinů trvale obohatil hudbu 20. století.
    Odkazy:
    http://www.martinu.cz


  • Karel REINER

    (* 27.6.1910 Žatec - † 17.10.1979 Praha)

    český skladatel

    český skladatel, klavírista, hudební publicista a organizátor

    Prvním učitelem klavíru a harmonie mu byl otec Josef Reiner. Po maturitě na německém gymnáziu v Žatci studoval Karel Reiner práva a hudební vědu v Praze. V letech 1929-30 byl soukromým žákem Aloise Háby, ke kterému měl později velmi blízko nejen jako skladatel, ale i jako interpret jeho skladeb pro čtvrttónový klavír. Mistrovskou školu skladby absolvoval u J. Suka orchestrální Suitou (1931), Hábovo oddělení čtvrttónové a šestinotónové hudby Fantazií pro čtvrttónový klavír (1935). Po škole spolupracoval s Divadlem E. F. Buriana (1934-38), je autorem čtvrttónové hudby k voicebandové úpravě Máchova Máje E. F. Buriana (1936). Byl redaktorem časopisu Rytmus (1935-38) a členem sdružení Přítomnost. Tři poslední roky okupace strávil v terezínském ghettu (Klavírní sonáta č.2, Romantikové - scénická hudba k Rollandově hře, jejíž materiál byl v ghettu ztracen). Po válce spolupracoval s A. Hábou v Divadle 5.května, nastudoval tu Hábovu čtvrttónovou operu Matka (1945-7), zastával řadu funkcí v různých hudebních a kulturních organizacích. Jako hudební publicista přispíval do časopisů Rytmus, Hudební rozhledy, psal odborné články o české moderně, o A. Hábovi, čtvrttónovém systému ad. České i světové moderně sloužil i jako klavírista, podnikal zahraniční turné, v cizině i nahrával. Po roce 1961 se věnoval skladbě jako svobodnému povolání a koncem 60. let, po období jednodušších vyjadřovacích prostředků, se vrátil k podnětům předválečné avantgardy. V tvorbě Karla Reinera převládá instrumentální hudba. Mezi klavírní skladby, které nezůstaly bez povšimnutí patří 9 veselých improvizací (1929), Pět jazzových studií (1930), tři klavírní sonáty (1931, 1942, 1961) a Suita a Fantazie pro čtvrttónový klavír (1932). Z komorní hudby jmenujme tři smyčcové kvartety (1931, 1947, 1951), Koncert pro nonet (1933), 7 miniatur pro dechový kvintet (1931). Reiner je autorem Koncertu pro klavír (1932), Houslového koncertu (1937), Koncertantní suity pro dechové a bicí nástroje (1947), Symfonie pro velký orchestr (1960), suity Motýli tady nežijí z hudby ke stejnojmennému filmu (1960). Společně s Hábou a J. Seidlem upravoval lidové písně, Špalíček národních písní I. a II. (1939, nově 1956), skládal populární a masové písně. Na námět Čapkovy pohádky vznikla opera Pohádka pro kočku (1960), je skladatelem rozhlasové hudby a hudby k řadě filmů.


  • František KOVAŘÍČEK

    (* 17.5.1924 Litětiny - † 7.1.2003 Praha)

    český houslista a pedagog


  • Petr ČECH

    (* 18.3.1979 Praha)

    český varhaník

    Životopis: Působí jako varhaník v Chrámu Matky Boží před Týnem a jako pedagog na Pražské konzervatoři, dále v Ostravě a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Spolupracuje mj. se svou sestrou, houslistkou Alenou Čechovou, dále se sopranistkou Ludmilou Vernerovou a s trumpetistou Jaroslavem Halířem.

    Studium: Pražská konzervatoř (klavír Marta Teaderová, varhany Jan Hora); Hudební fakulta Akademie múzických umění v Praze, Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst (Jan Laukvik). Doktorandské studium na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

    Festivaly: Mezinárodní varhanní festival Varhany znějící (Slaný, Velvary, Zlonice, Petrovice, Dolní Hbity, 2014).

    Soutěže: Varhanní soutěž v Opavě (1. cena, 1996); Mezinárodní interpretační soutěž Brno (2. cena, 2002); soutěž J. P. Sweelincka v Gdaňsku (laureát, 2004); Mezinárodní soutěž Pražského jara (1. cena, 2006); Cena Nadace Českého hudebního fondu; Cena Nadace Leoše Janáčka; Cena Nadace Bohuslava Martinů; soutěž o evropskou hudební cenu v Luxemburku (zvláštní prémie).

    Diskografie: CD Vixen (varhanní dílo Aloise Háby); CD Hudební fakulta AMU představuje (skladby Petra Ebena); CD firmy RC (Švýcarsko) se skladbami O. A. Tichého a Petra Ebena společně s žesťovým kvintetem České filharmonie.

    Repertoár: J. S. Bach; F. Mendelssohn-Bartholdy; F. Liszt; J. Brahms; R. Schumann; Gustav Jensen; varhanní tvorba 20. století; Petr Eben; O. A. Tichý ad.

    http://www.google.cz/webhp?nord=1#nord=1&q=petr+%C4%8Dech+varhany;

    e-mail: pe.ce@centrum.cz; tel. 604 407 558


  • Andrew Yin SVOBODA

    (* 4.2.1977 Burlington (Ontario) - † 29.12.2004 Burlington (Ontario))

    skladatel česko-čínského původu


    skladatel česko-čínského původu

    Více informací zde.


  • Barbora HAASOVÁ

    (* 8.6.1994 Plzeň)

    česká flétnistka

    Životopis:

    Studium: Od šesti let hrála na klavír; o tři roky později přešla na příčnou flétnu (ZUŠ Sokolovská, Plzeň, Markéta Kapustová). Z církevního gymnázia přešla v roce 2009 na Konzervatoř v Plzni (Jana Brejchová-Ryšková, absolvovala 2014). Roku 2010 absolvovala Mezinárodní mistrovské kurzy na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (Václav Kunt).

    Soutěže: Celostátní soutěž Základních uměleckých škol (2. cena, 2006 a 2009); Novohradská flétna (2. cena, 2008); Soutěž Konzervatoře Plzeň (1. cena a absolutní vítězství, 2008 a 2009); Soutěž MŠMT ve hře na dechové nástroje (1. cena v krajském kole a 2. cena v ústředním kole, šk. r. 2005-2006); Soutěž MŠMT ve hře v kvartetu fléten (1. cena, 2006-2007). Národní soutěž Concertino Praga (čestné uznání, 2011); delegování do Mezinárodní soutěže Concertina Praga (2011, získala čestné uznání).

    Repertoár: F. Schubert, G. Fauré, F. Poulenc, P. Taffanel, L. Hurník ad.

    Facebook: https://www.facebook.com/events/308264239324302/


  • Karel BERMAN

    (* 14.4.1919 Jindřichův Hradec - † 11.8.1995 Praha)

    český operní pěvec - bas, ředitel opery, pedagog, překladatel libret

    Český pěvec, operní režisér, pěvecký pedagog, překladatel libret a libretista. Od r. 1938 studoval na pražské konzervatoři zpěv u Egona Fuchse a Hilberta Vávry, režii u Ferdinanda Pujmana, dirigování u Pavla Dědečka. Ve skladbě se školil u Rudolfa Karla a Viktora Ullmanna. V letech 1943-1944 byl z rasovým důvodů deportován do ghetta Theresienstadt, kde se účastnil kulturního dění. Přežil koncentrační tábory Osvětim, Kaufering a Allach u Dachau (1944–1945). V r. 1946 absolvoval konzervatoř a stal se sólistou a režisérem opery v Opavě, od 1948 v Plzni, 1953–1991 v Národním divadle v Praze. V letech 1961–71 vyučoval na konzervatoři, 1964–1987 na Akademii múzických umění v Praze. Měl zvučný a pohyblivý bas a mimořádné herecké nadání. Jádrem jeho repertoáru byly postavy z českých oper Bedřicha Smetany (Kecal v Prodané nevěstě, Bonifác v Tajemství, Paloucký v Hubičce), Antonína Dvořáka (Vodník v Rusalce, Purkrabí v Jakobínovi), Leoše Janáčka (Revírník v Příhodách Lišky Bystroušky, Dikoj v Kátě Kabanové) a Bohuslava Martinů (Řecké pašije). Jeho nejznámější rolí ze světového repertoáru byl Leporello v Mozartově Donu Giovannim, kterého studoval pro několik inscenací. Další významné role: Filip II. ve Verdiho Donu Carlosovi, Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském, Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétě, Rocco v Beethovenově Fideliovi, Boris Godunov v Musorgského Borisi Godunovi a v operách Wagerových (Alberich v Prstenu Nibelungově, Beckmesser Mistrech pěvcích norimberských, Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi). Absolvoval asi 3500 představení. Vynikal také jako koncertní pěvec. Upravil několik operetních libert a napsal libreto Medvěd (podle Čechova) k opeře Ivo Jiráska (1978).


  • Vilém HOFBAUER

    (* 2.4.1999 Třešť)

    český trumpetista

    Životopis: Pochází z hudebnické rodiny (oba rodiče jsou učiteli hudby na Základní umělecké škole, bratr Walter je rovněž trumpetistou (viz heslo Hofbauer, Walter). Základy hudebního vzdělání získal ve hře na flétnu; poté se učil hrát na klavír a od roku 2001 na trubku. Ve Žďáru nad Sázavou získal Vilém Hofbauer stipendium za výkon v soutěži talentů z Vysočiny a současně cenu hejtmana kraje Vysočina. Účinkoval s Komorní filharmonií Pardubice v pořadu My jsme malí muzikanti (24. 3. 2013). Věnuje se rovněž hře na klavír.

    Studium: Nejprve ho učili otec Vilém Hofbauer, který je hobojistou, a Jiří Jaroněk. Nyní (2014) je posluchačem Pražské konzervatoře (Jiří Jaroněk).

    Soutěže: Získal 2. cenu v Národní soutěži Concertino Praga (2008); společně s bratrem Waltrem se jako duo dvou trubek umístili na 1. místě v Národní soutěži Concertino Praga (2012). Vilém získal 1. cenu a titul absolutního vítěze v soutěži žesťových nástrojů v Brně; s žesťovým kvintetem ZUŠ v Jihlavě získal cenu nejlepšího hráče na žesťový nástroj (2010) a dále zvláštní cenu za mimořádný interpretační výkon v soutěži ZUŠ ve hře na dechové nástroje (2013) a 1. cenu v Mezinárodní soutěži Concertino Praga (2014). Oba bratři jsou členy žesťového kvinteta Bohemia Brass, ve kterém Walter hraje na tubu. V mezinárodní interpretační soutěži Pražského jara získal Vilém Hofbauer 1. cenu za provedení povinné skladby Juraje Filase Sladké hořkosti (2014).

    Recenze, články atd.: "Rodina Hofbauerů z Třeště je celá muzikální, hudbě se věnují rodiče i oba synové. Jejich nejmladším talentem je trumpetista Vilém, který naposledy zvítězil v rozhlasové soutěži Concertino Praga." (Český rozhlas ČRo Region, Vysočina - Tandem).


  • Karel KRYL

    (* 12.4.1944 Kroměříž - † 3.3.1994 Mnichov)

    český písničkář


    český písničkář a básník

    Veřejně začal vystupovat na začátku 60.let. Byl spoluzakladatelem "Divadýlka pro známý" v Teplicích (1965), od roku 1968 žil v Praze, svou tvorbou bezprostředně reagoval na skutečnost srpnové okupace, 1969 vydal album Bratříčku, zavírej vrátka, v srpnu emigroval. V letech 1969-89 žil v zahraničí, kde koncertoval ( Skandinávie, Kanada, USA), pracoval jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa ( Německo), psal písně a básnické sbírky. Vydal zpěvník Hraje a zpívá Karel Kryl (1969) a desky Rakovina (1969), Maškary (1970), Carmina resurrectionis (1974), Karavana mraků (1979), Plaváček (1983), Ocelárna (1986, rozšířeno 1994), Tekuté písky (1990), Monology (1993). Vyšly mu i sbírky textů a básní (Kníška Karla Kryla 1972, Sedm básniček na zrcadle 1974) a kniha rozhovorů Půlkacíř (1993). K úspěšným písním patří Veličenstvo kat, Anděl, Jeřabiny ad. Jako významná osobnost českého protestsongu koncertoval v prosinci 1989 na veřejných shromážděních v Československu. Zemřel na infarkt 3. 3. 1994 v Mnichově. Po jeho smrti vyšly ještě desky Děkuji, Jedůfky, Ocelárna a Australské momentky.
    Odkazy:
    http://www.karelkryl.com


  • Walter HOFBAUER

    (* 22.7.1994 Jihlava)

    český trumpetista a tubista

    Repertoár: T. Albinoni, Aram Chačaturjan, Petr Macháně (Autumn letter); André Chailleux (Soutěžní kus – Morceau de concours pro trubku a klavír); A. G. Arutjunjan (Koncert pro trubku)

    YouTube: Petr Macháně: Autumn letter

    Recenze, články atd.: "Český trumpetista Walter Hofbauer je vzhledem k věku (1994) naším velkým talentem (2. cena při neudělení první), ale čeká jej ještě dlouhá cesta. Aruťuňanův koncert byl efektní, ale pouze odehraný." (Česká televize, zpravodajství, 2011).

    Agentura: MgA. Roman Janků; e-mail: info@agenturajd.net, tel. +420 603491979


  • Barbora BRABCOVÁ

    (* 13.8.1994 Tábor)

    česká klavíristka

    Životopis: Kromě klavíru se věnuje hře na zobcovou flétnu a skladbě. Provedla mj. Mozartův Koncert pro klavír a orchestr A dur (KV 488) se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, dále Lisztův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Es dur s Jihočeskou komorní filharmonií ad. Vystoupila mj. v Německu (Hamburg, Lübeck) ad.

    Studium: Základní umělecká škola Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích (Magda Štajnochrová); Konzervatoř v Českých Budějovicích (M. Štajnochrová). Na Pražské konzervatoři studuje také skladbu (R. Rejšek). Soutěže: Prague Junior Note (čestné uznání 2. tupně, 2004; 2. cena a cena za nejlepší provedení skladby Carla Czernyho (2008); v téže soutěži získala 1. cenu a titul Absolutního vítěze (zvláštní cena poroty za mimořádný pianistický výkon, 2009); soutěž Concertino Praga, mezinárodní soutěž (1. cena v oboru smyčcová kvarteta (s flétnistkami Anežkou Vargovou, Zdeňkou Hanzlíkovou a Klárou Škodovou, 2009); mezinárodní soutěž (1. cena, 2010); soutěžní přehlídka Mladý klavír Pražské konzervatoře, titul laureát, 2009 a 2013); mezinárodní Smetanovská klavírní soutěž v Plzni (2. cena, 2010); mezinárodní Novákova klavírní soutěž v Kamenici n. Lipou (2. cena, 20011); Brněnská klavírní soutěž (3. cena, 2011); soutěžní přehlídka konzervatoří a hudebních gymnázií Pardubice (1. cena, 2013); Mezinárodní klavírní soutěž Competition for Young artists, Vídeň

    Repertoár: W. A. Mozart, C. Czerny, F. Liszt, C. M. von Weber, M. A. Balakirev, M. P. Musorgskij, B. Smetana, V. Novák ad.

    YouTube: Vítězslav Novák: Memories

    Facebook: http://cs-czfacebook.com/BBarbunka


  • Magdaléna HRUDOVÁ

    (* 16.6.1994 Frýdek-Místek)

    česká klavíristka


  • František Antonín Václav MÍČA

    (* 5.9.1694 Třebíč - † 15.2.1744 Jaroměřice nad Rokytnou)

    český skladatel doby pobělohorské, autor první česky zpívané opery


    pozdně barokní český skladatel z Moravy doby pobělohorské, autor první česky zpívané opery

    Podobně jako jeho otec působil jakožto hudebník u hraběte Jana Adama Questenberka v Jaroměřicích a ve Vídni, kde si rozšířil skladatelské vzdělání, které poté uplatnil opět v Jaroměřicích. Jeho dílo se zachovalo částečně (sepolkra, gratulační kantáty ad.). Nejznámější je jeho alegorická opera O původu Jaroměřic, která byl v r. 1730 uvedena v zámeckém jaroměřickém divadle italsky, německy i česky.
    Odkazy:
    http://www.zsob-jaromerice.cz


  • Jiří MELCELIUS

    (* 1.1.1624 Horšovský Týn - † 31.3.1693 Praha)

    český barokní skladatel

    Přesné datum narození není známo.
    Byl členem premonstrátského řádu na Strahově. V letech 1663-1669 vedl v kostele sv. Benedikta na Starém Městě pražském chrámovou hudbu a právě pro ni pravděpodobně také napsal většinu svých skladeb.

    Po opuštění místa regenschoriho u sv. Benedikta působil Jiří Melcelius ve funkci kaplana v Toužimi, Žatci a Milevsku. Nejpozději roku 1680 žil už pravděpodobně opět ve svém klášteře na Strahově, kde také 31. března 1693 ve věku 69 let zemřel.

    Ve své době byl Jiří Melcelius počítán k nejlepším hudebníkům v Čechách a proslul také jako skladatel, jeho skladby byly v jeho době považovány v Čechách za vzory svého žánru. Třináct Melceliových skladeb se dochovalo vzácně pouze v opisu P. J. Vejvanovského v Arcibiskupském hudebním archivu v Kroměříži, jedna z nich je v opisu uložena také v archivu rakouského kláštera Kremsmünster.

    Odkazy:
    www.melcelius.wz.cz

    Nahrávky novodobých premiér najdete zde:
    Missa absque Nomine Vesperae Canonicae Minores


  • Jaroslav KŘIČKA

    (* 27.8.1882 Kelč - † 23.1.1969 Praha)

    český skladatel, dirigent, pedagog, organizátor a publicista


    českého hudební skladatel, dirigent, organizátor, pedagog a publicista

    Vystudoval gymnázium v Havlíčkově Brodě a na pražské konzervatoři byl žákem K. Knittla a K. Steckra. Zde se přátelil s V. Novákem i jeho žáky. Studia hudby dokončil jednoročním pobytem v Berlíně (1905-1906). Poté žil tři roky v Rusku (Dnepropetrovsk), kde se přátelil s Glazunovem a Taneyevem a všemožně tu propagoval českou hudbu. Založil zde například symfonický orchestr který dirigoval a do místních novin psal české hudební aktuality. Po návratu do Prahy v roce 1909 se stal sbormistrem Hlaholu, se kterým prováděl mimo jiné i premiéry sborových děl Janáčka, Nováka a Jeremiáše. V roce 1918 byl jmenován profesorem skladby na pražské konzervatoři a v těžké době okupace byl jejím rektorem. Po roce 1945 se věnoval výhradně kompozici. V raných skladbách je patrný ruský vliv, během pobytu v Rusku na něj zapůsobilo dílo Rimského- Korsakova i Musorgského (1.smyčcový kvartet "Ruský" (1907), Severní noci (1910), Tři bajky pro soprán a klavír (1917), Elegie na smrt Rimského-Korsakova (1918). Do povědomí širší veřejnosti se dostala díla Modrý pták - orchestrální ouvertura k Maeterlinckově pohádkové hře (1911), Písně rozchodu na slova Ot. Theera (1916) a hlavně opera Hipolyta (1910-16) provedená v Národním divadle Karlem Kovařovicem a opera Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší podle Oscara Wilda (přepracovaná 1930 a hojně provozovaná v zahraničí i díky dedikaci paní Rose Newmarch, která propagovala českou hudbu zvláště v Anglii). Křička obsáhl svými díly všechny hudební druhy a žánry od písní (Naše paní Božena Němcová - 1959), symfonií (Symfonietta op.77 - 1942, Sinfonietta semplice - 1962), oper (Král Lávra - 1940, Psaníčko na cestách - 1944) až k filmové hudbě (Cech panen Kutnohorských). Jeho odkaz je patrný i ve tvorbě pro děti. Opery Ogaři (1919) - z ní známý Bábinčin maršovský valčík, Dobře to dopadlo, aneb tlustý pradědeček, lupiči a detektivové (1932), Oživlé loutky (1943) a instruktivní skladby pro mladé klavíristy (Cirkus v pěti tónech - 1934) a houslisty (Malý Kubelík - 1933). Silný vliv měla na skladatele atmosféra domova a rodiny (Klavírní trio Doma 1923 - 24). Vydal několik popularizačních a informačních publikací a ke konci života byl jmenován zasloužilým umělcem.


  • Karel GOTT

    (* 14.7.1939 Plzeň)

    český zpěvák populární hudby, tenor

    Patří k nejznámějším a nejuznávanějším českým zpěvákům populární hudby u nás i v zahraničí. Původním povoláním elektromontér v ČKD. Od 50. let amatérsky vystupoval, zajímal se také o výtvarné umění. Od druhé poloviny 50. let vystupoval v pražských tanečních kavárnách např. s Karlerm Krautgartnerem. V r. 1958 na sebe upozornil v soutěži zpěváků pop music, od r. 1960 se pak věnoval výlučně zpěvu. Do r. 1963 studoval na Pražské konzervatoři u prof. Karenina, do r. 1966 dálkově. Teprve v letech od poloviny 60. let se prosadil výrazněji, protože i v zahraničí se změnil trend charakteru mužských hlasů od barytonových k tenorovým.

    Jeho kariéře pomohlo angažmá v divadle Semafor. S duetem s Vlastou Průchovou zvítězil s rozhlasové hiparádě s pásničkou Až nám bude dvakrát tolik, v r. 1963 se stala hitem písnička s textem J. Suchého Oči mám sněhem zaváté. V r. 1963 poprvé vyhrál anketu Mladého světa Zlatý slavík.

    V r. 1965 založil s bratry Štaidly klub Apollo, kde působil do r. 1967, kdy scéna zanikla. Poté získal sedmiměsíční angažmá v Las Vegas. Poté vystoupil také v Kanadě v západní Evropě, kde zaznamená mimořádný úspěch hned s prvním albem. Kromě r. 1967, kdy pobýval v USA se stal každoročním Zlatým slavíkem. K jeho popularitě přispěla dlouhodobá spolupráce se skladatelem Karlem Svobodou. V r. 1977 natočil písničku věnovanou Janu Palachovi Můj bratr Jan.

    V 80. letech se jeho kariéra dále rozvíjí a nepřeruší se ani po r. 1989. V r. 1990 absolvoval velká mimořádné úspěšná turné v Československu a Německu. V r. 1992 je jeho album Když muž se ženou snídá nejprodávanější deskou roku. V r. 1996 opět získává obnovenou soutěž Českého Slavíka, poté opakovaně každým rokem. Absolvuje úspěšná turné v Saudské Arabií, v Číně, v Carnegie Hall.

    Úspěšný i se svými výtvarnými díly, rolemi ve filmech (popřípadě nazpíváním titulních rolí) pouze jeho Gotland – Muzeum K. Gotta v Jevanech nesplnilo jeho očekávání. K nejúspěšnějším písním patří Lady Carneval, Včelka Mája, Kdepak ty ptáčku hnízdo máš (Karel Svoboda).

    Nahrávky:
    Výběr z CD - Rock'n'roll Party (1990); Když muž se ženou snídá (1992); Věci blízké mému srdci (1993); Karel Gott 95 (1995); Originální nahrávky z 80. let (1995).

    Výběr z filmových rolí:
    Limonádový Joe (1964, hlas titulní postavy), Kdyby tisíc klarinetů (1964), Ta naše písnička česká (1967), Slasti Otce vlasti (1969), Hvězda padá vzhůru (1974), Romance za korunu (1975), Parta hic (1976), Z pekla štěstí 2 (2001).

    Odkazy:
    Oficiální stránka
    www.karelgott.net
    Wikipedia


  • Jan HANUŠ

    (* 2.5.1915 Praha - † 30.7.2004 Praha)

    český skladatel


  • Berta FOERSTEROVÁ-LAUTEREROVÁ

    (* 11.1.1869 Praha - † 9.4.1936 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Manželka skladatele Josefa Bohuslava Foerstera.

    Studovala zpěv v Praze od dětských let, v letech 1883–87 na konzervatoři.

    V roce 1887 debutovala v Národním divadle v Praze jako Agáta (C. M. von Weber: Čarostřelec), kde byla angažována do r. 1893 (v r. 1888 první Desdemona v české premiéře Verdiho Otella, Taťána v české premiéře Čajkovského Eugena Oněgina za přítomnosti skladatele). V Národním divadle zpívala většinu sopránových rolí českého repertoáru (Smetana, Dvořák; Debora ve Foersterově Deboře). Od r. 1893 byla angažována v Hamburku, kde spolupracovala Gustavem Mahlerem. V r. 1901 ji Mahler angažoval do dvorní opery ve Vídni, kde v r. 1913 ukončila kariéru. Od r. 1918 žila v Praze, vystupovala koncertně. Měla v repertoáru asi 50 rolí, z nich řadu postav Wagnerových (Venuše a Alžběta v Tannhäuserovi, Elsa v Lohengrinovi, Eva v Mistrech pěvcích norimberských).


  • Jiří BRÜCKLER

    (* 1.1.1984 Liberec)

    český operní pěvec - baryton

    Životopis: Působí od roku 2011 v Národním divadle v Praze a ve Státní opeře Praha jako sölista opery.
    Spolupráce - Budapest Festival Orchestra, Národní divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Jihočeské divadlo České Budějovice, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci ad.

    Studium: Pražská konzervatoř (Jiří Kotouč); Akademie múzických umění v Praze (Roman Janál). Repertoár: G. Verdi, W. A. Mozart, G. Puccini, R. Leoncavallo, A. Dvořák, L. Janáček, B. Smetana, B. Martinů ad.

    Soutěže: Mezinárodní Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2008,1. místo, Cena Viléma Zítka, Cena společnosti Josefa Hercla, za nejlepší interpretační výkon v oboru duchoví tvorby, Cena Národního divadla moravskoslezského a Cena hudebního nakladatelství Editio Bärenreiter).

    Festivaly: Mezinárodní Hudební Festival Český Krumlov (od 2011).

    Ceny: Cena Thálie 2013 - nominace za roli Rodrigo / G. Verdi: Don Carlo.

    Recenze, články apod.: G. Verdi- Don Carlo, ND Praha: "Jiří Brückler při svém mládí ukázal, že má jeden z nejkrásnějších českých barytonů, jeho hlas je příjemné barvy a bude zajímavé ho v budoucnu sledovat." (momus.hu 24. 4. 2013).
    "Mladý barytonista s výborně vyškoleným, příjemně zabarveným a nosným hlasem jako Rodrigo využívá celou dynamickou škálu od jemných pianissim až po plně znělá forte. Herecky odlišil markýzovo vřelé přátelství k infantovi Carlovi od opatrné diplomacie při jednání s králem Filipem II. Vrcholem jeho výkonu byla pak scéna ve vězení, kdy se loučí s Carlem a umírá." Magazín Ceny Thálie, 2013).

    Informační zdroje:
    www.bruckler.eu
    www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/jiri-brueckler

    Kontakt:
    e-mail: info@bruckler.eu


  • Jana VONÁŠKOVÁ-NOVÁKOVÁ

    (* 7.12.1979 Plzeň)

    česká houslistka

    Repertoár: J. Haydn, W. A. Mozart, L. van Beethoven, F. Schubert, D. Milhaud, S. Prokofjev, B. Martinů, L. Janáček a další.

    Festivaly: Chester, Leamington, Gower, Bath, King´s Lynn, Mecklenburg, Pražské jaro 2002.

    YouTube: A. Chačaturjan: Koncert pro housle a orchestr

    Recenze, články apod.: "Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany: běhal nám mráz po zádech…" (Süddeutsche Zeitung, 2011)

    Diskografie: F. Schubert, A. Dvořák, K. Szymanowski, s klavíristou Petrem Novákem (2002); W. A. Mozart, L. Janáček, S. Prokofjev (CD Londýn, 2004); L. van Beethoven, R. Schumann (všechna tři CD Orientis, Londýn, 2005); D. Milhaud, B. Britten, B. Martinů, (CD Cube Bohemia, 2008)

    Agentura: Vítková-Dušková, hudební management; e-mail: jnovakova2000@yahoo.com


  • Ondřej VRABEC

    (* 15.5.1979 Vysoké Mýto)

    český hráč na lesní roh a dirigent

    Životopis: Od roku 1997 byl hráčem 1. lesního rohu v České filharmonii. Jako sólista vystupoval mj. s Českou filharmonií, Nagoya Philharmonic Orchestra, Soliste Européens Luxemburg, Augsburg Philarmonic Orchestra, Pressburger Philharmoniker a dalšími orchestry. Je členem souboru Brahms Trio Prague, dále souborů Philharmonia Octet, Juventus Quintet, Czech Philharmonic Horn Club ad. Uplatňuje se také jako dirigent. V sezóně 2013-2014 byl asistentem šéfdirigenta České filharmonie J. Bělohlávka.

    Studium: Pražská konzervatoř, lesní roh (B. Tylšar), dirigování (V. Válek, H. Farkač, M. Němcová, M. Košler) a AMU (R. Eliška, J. Bělohlávek, F. Vajnar); mistrovské kurzy Hornclass v Novém Strašecí, Francouzsko-česká akademie, Sándor Végh/Bohuslav Martinů Academy, London Masterclass a další.

    Soutěže: Pražské jaro (4. místo v dirigentské soutěži a dvě zvláštní ceny, čestné uznání poroty pro nejlepšího českého účastníka soutěže – 2007).

    Diskografie: CD se záznamem koncertu České filharmonie (Octavia Records); DVD Proměny s Collegiem Českých filharmoniků (Universal Music – deska roku), CD s koncertantními skladbami pro housle a violu (G. Demeterová, Supraphon) a CD Karel Stamic (s G. Demeterovou a Collegiem Českých filharmoniků, Supraphon.

    Recenze, články atd.: CD Brahms Trio Prague: "Jde o nejlepší dosud realizovanou nahrávku Tria Es dur, op. 40 Johannesa Brahmse…" (americký prestižní magazin Fanfare).

    Agentura: PRESTO, tel. +420 604 283 746, e-mail: agenturapresto@volny.cz


  • Petra HAVRÁNKOVÁ

    (* 1.1.1989 Praha)

    česká pěvkyně - soprán

    Kontakt:
    e-mail: havrankova.petra@post.cz


  • Simona MRÁZOVÁ

    (* 1.1.1989 Zlín)

    česká operní pěvkyně - mezzosoprán

    Životopis: Působí v Ostravě. Působí jako host - Slezské divadlo Opava, Štátna opera Banská Bystrica, Štátne divadlo Košice.
    Spolupráce - Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, skladatelé Milan Báchorek a Pavel Helebrand ad.

    Studium: Janáčkova konzervatoř v Ostravě (Marianna Pillárová); Ostravská univerzita v Ostravě (Eliška Pappová); doktorandské studium Ostravská univerzita v Ostravě (Vlasta Hudecová); mistrovské kurzy u Evy Randové, Vlasty Hudecové ad.

    Repertoár: W. A. Mozart, G. Rossini, J. Offenbach, J. Strauss, G. Verdi, P. Mascagni, A. Dvořák, L. Janáček, G. Mahler, I. Stravinskij, R. Strauss, K. Slavický, M. Báchorek ad.

    Soutěže: Stonavská Barborka (2010, 2011).

    Festivaly: Janáčkův máj, Mezinárodní hudební festival Talentinum Zlín, Janáčkovy Hukvaldy, Zámocké hry zvolenské.

    Cena: Cena Thálie 2013 - širší nominace za roli Káča / A. Dvořák: Čert a Káča.

    Recenze, články apod.: "Ačkoli Simona Mrázková absolvovala ostravskou Janáčkovu konzervatoř před pouhými třemi roky, její výkon v roli Káči překvapil svou vyrovnaností ve složce pěvecké i herecké. Dokázala vytvořit figuru velmi živou, přirozenou, upoutala radostí ze hry i zaujetím, jako by ta pihovatá zrzavá rozcuchaná nadrzlá holka byla psaná přímo pro ni." (Magazín Cen Thálie 2013).

    YouTube: W. A. Mozart- Smanie implacabili /Così fan tutte (2012).

    Informační zdroje:
    https://www.facebook.com/SimonaMrazova.opera

    Agentura: Janáčkův máj

    Kontakt:
    e-mail: simonamrazova.opera@gmail.com


  • Matěj CHADIMA

    (* 20.2.1979 Praha)

    český operní pěvec - basbaryton

    Životopis:
    Hostování - Národní divadlo Praha, Státní opera Praha, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Jihočeské divadlo České Budějovice.
    Spolupráce - Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Státní filharmonie Brno, Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice, Pardubická filharmonie, Filharmonie Teplice, Zagreb Filharmonic orchestra, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Camerata Nova, Sukův komorní orchestr ad.

    Studium:
    Pražská konzervatoř /obor housle; soukromé studium (Jiří Kotouč); Akademie múzických umění v Praze (Martin Bárta).

    Repertoár:
    W. A. Mozart, G. Donizetti, G. Rossini, A. Dvořák, B. Smetana, Ch. Gounod, G. Verdi, R. Leoncavallo, G. F. Händel, G. Bizet, J. S. Bach, F. Schubert, J. Strauss, J. J. Ryba ad.

    Soutěže:
    Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2011, 2. cena Opera, 1. cena AD Honorem Mozart).

    Festivaly:
    Pražské jaro (2012), Struny podzimu (2013), Dvořákova Praha (2013), Tomáškova a Novákova hudební Skuteč (2010).

    Diskografie:
    L. van Beethoven: Symphony No. 9 in D minor (EXTON, 2010);
    Haydn / Beethoven Cantatas (Arcodiva 2012).

    Recenze, články apod.:
    "Matěj Chadima je herecky obdivuhodně tvárný a pružný Papageno, part zvládl pěkným nosným hlasem suverénně a navíc postavě dodal nejen vnějškovou, ale i vnitřní logiku. Pomohla mu i pěkná, takřka činoherní dikce mluvených pasáží..." (Hudební rozhledy, 2010, č. 5).

    Agentura:
    M.S.A. production, s.r.o.

    Kontakt:
    e-mail: chadima@toress.cz


  • Lucie SILKENOVÁ

    (* 12.5.1984 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Recenze, články apod.: "Jako sólistka se tu za doprovodu osmi violoncell představila sopranistka Lucie Silkenová, která vládne křišťálovým, přesto tmavě zabarveným hlasem. Zejména ve vyšší poloze rozeznívá duhově zářivé alikvóty, které zaplnily do posledního koutu velkou, spíše neakustickou Smetanovu síň." (Týdeník Rozhlas, č. 10, 2013, roč. 23).  
    "Über die Sopran-Interpretation der Rosina von Lucie Silkenová wird zu reden sein, nicht nur weil sie die technischen Schwierigkeiten der Rolle mit einer phantastischen Agilität und vortrefflicher Triller- und Staccato Technik singt und ihre berühmte Auftrittsarie mit einem lockeren Sprung auf das F in der Höhe abschließt. Die Sängerin (als Gast von der Staatsoper Prag) hat sichtbar und hörbar immensen Spaß an der Partie und fügt immer wieder improvisierte Koloraturen mit einer Leichtigkeit und Leuchtkraft ein, dass man aus dem Staunen nicht mehr herauskommt. Selbst in der Finalszene wird noch mal ein Feuerwerk an Fioraturen und Spitzentönen abgeschossen. Ovationen und lautstarke Bravos für eine wirklich prächtige Leistung." (Mainpost, 28. 11. 2011).

    YouTube: R. Strauss- Four Last Songs (2012); L. Janáček- Glagolská mše (2014); A. Dvořák- Ach bože, božínku / Terinka, Jakobín (2012).

    Informační zdroje:
    www.luciesilkenova.cz

    Agentura: ArcoDiva Management s.r.o.

    Kontakt:  
    e-mail: luciesilkenova@gmail.com


  • Petra FROESE

    (* 1.1.1979 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Životopis:
    Spolupráce - Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Státní opera Praha, Národního divadla Brno, Filharmonie Hradec Králové, Severočeská filharmonie Teplice, Český komorní orchestr, Virtuosi di Praga, Cappella Istropolita, Trio Syrinx, Sinfoniorchester des Bayrischen Rundfunks, Deutsche Radiophilharmonie Saarbrücken, Orchester des MDR Leipzig, Orchester der Museumsgesellschaft Frankfurt, Stuttgarter Philharmoniker,  Basler Kammerorchester, Berliner Camerata, Staatskapelle Weimar,  Philharmonique de Nice, Euskadi Orchestra, Varšavská filharmonie, Qatar Philharmonic ad.

    Studium:
    soukromě u Jarmily Krásové, Jany Jonášové, Irmgard Boas.

    Repertoár: 
    L. van Beethoven, B. Smetana, A. Dvořák, F. Schubert, R. Schumann, F. Mendelssohn-Bartholdy, R. Wagner, J. Brahms, G. Mahler, R. Strauss, A. Schönberg, B. Britten, B. Martinů, C. Schumannová, A. Mahlerová, P. Viardotová ad.

    Festivaly: 
    Dvořákova Praha (2014), Smetanova Litomyšl (2011, Mezinárodní festival Mahler–Jihlava (2014), Festival de Musique de Strassbourg (2010), Al Bustan Festival, Libanon (2006).

    Diskografie:
    A. Dvořák: Alfred, role Alwiny (ArcoDiva/Naxos, 2014/15); Písně německých skladatelů (Arco/Diva, 2014/15).

    Recenze:
    "Pozoruhodná rovnováha a mimořádná úroveň hlasu Petry Froese se projevila i v nejkomplikovanějších obratech a úskalích skladby." (Qatar Tribune, 13. 11. 2011 o Beethovenově „Ah perfido“).

    YouTube:
    C. Schumann: Er ist gekommen im Sturm und Regen (2013); A. Mahler: Bei dir ist es traut, Extase (2013).

    Informační zdroje:
    www. petrafroese.com

    Kontakt:
    e-mail: petra.pes@centrum.cz


  • Antonín DVOŘÁK

    (* 8.9.1841 Nelahozeves - † 1.5.1904 Praha)

    český skladatel, violista a dirigent

    Odkazy:
    http://www.classical.net
    http://www.antonindvorak.cz
    http://www.nm.cz


  • František Xaver DUŠEK

    (* 8.12.1731 Chotěborky u Jaroměře - † 12.2.1799 Praha)

    hudební skladatel, klavírista a pedagog


  • František BENDA

    (* 22.11.1709 Benátky nad Jizerou - † 7.3.1786 Postupim)

    český skladatel, představitel raného hudebního klasicismu


  • Kateřina ŠMÍDOVÁ KALVACHOVÁ

    (* 1.1.1984 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Životopis: Hostování - Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci,
    spolupráce - Philharmonie Luxembourg, Filharmonia Zielonogórska, Europera, Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonie Brno, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice, Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice ad.

    Studium: Vysoká škola múzických umení v Bratislave (Zlatica Livorová); Akademie múzických umění v Praze (Magdaléna Hayóssyová); Mezinárodní pěvecké kurzy Karlovy Vary (Magdaléna Blahušiaková); Mezinárodní pěvecké kurzy Petera Dvorského Jaroměřice nad Rokytnou (Zlatica Livorová); Mezinárodní pěvecké kurzy Petera Dvorského Piešťany (Zlatica Livorová).

    Repertoár: E. Astorga, J. S. Bach, L. van Beethoven, V. Bellini, L. Bernstein, G. Bizet, S. Bodorová, A. Boito, F. Caccini, A. Caldara, G. Carissimi, A. Catalani, G. Charpentier, D. Cimarosa, P. I. Čajkovskij, S. Donaudy, G. Donizetti, J. Dowland, A. Dvořák, P. Eben, G. Fauré, C. Franc, G. Gershwin, U. Giordano, Ch. Gounod, G. F. Händel, L. Janáček, F. Liszt, G. Mahler, P. Mascagni, W. A. Mozart, J. Offenbach, C. Orff, J. Pavliva, G. B. Pergolesi, F. Poulenc, G. Puccini, H. Purcell, M. Raichl, G. Rossini, A. Rubinstein, J. J. Ryba, F. Schubert, R. Schumann, K. Slavický, B. Smetana, T. Stapel, E. Suchoň, J. K. Vaňhal, G. Verdi, A. Vivaldi, R. Wagner, C. M. von Weber, R. V. Williams, H. Wolf, J. D. Zelenka ad.

    Soutěže: Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2010, 3. cena v kategorii Opera-ženy do 35 let), Mezinárodní operní soutěž Savonlinna Finsko (2012, semifinále); Mezinárodní operní soutěž Francesca Viñase Barcelona (2013, semifinále).

    Festivaly: Mezinárodní festival Mahler–Jihlava (2011, 2012), Janáčkův máj (2012), Za poklady Broumovska (2010, 2013), Trutnovský podzim (2014), Podblanický podzim (2014), Hudba Pražského hradu (2014) ad.

    Recenze:
    "Nová Mařenka, kterou plzeňská inscenace představila - Kateřina Šmídová Kalvachová - vládne krásným, nosným lyrickým sopránem, velmi přirozeně tvořeným ve vokálech (úzké vokály nedeformuje, ale krásně artikuluje, což u sopranistek moc kvituji, neboť krom Gabriely Beňačkové jich zas tak mnoho v tomto směru nebylo a není). Má přirozený jevištní půvab i pohyb, obě své árie v prvním i třetím dějství zpívala s nadhledem, půvabem výrazu, kdy řekneme, ano, tato sopranistka ví, o čem zpívá. Jistě i pianová místa, či přesněji mezza voce, dotáhne do ještě větší míry dokonalosti na dalších reprízách ('sám přísahal, že celý svět by obětoval, za mne, za mne, za mne…', taktéž místo v árii třetího dějství - 'jak blahý život s milencem, v snu tomto jsem si přála'). Ale celkově vzato šlo o výborný debut v roli. O této lyrické sopranistce zřejmě per futurum dost uslyšíme." (Opera Plus, 18. 6. 2014).

    Agentura: Arcodiva

    Kontakt:
    e-mail: k.smidovakalvachova@gmail.com


  • Vilém BLODEK

    (* 3.10.1834 Praha - † 1.5.1874 Praha)

    český skladatel, flétnista a pedagog

    Na pražské konzervatoři studoval ve flétnové třídě Ant. Eisera a skladbu u J. B. Kittla (1846-52). V Praze studoval i klavír u Al. Dreyschocka. Po absolutoriu přijal místo učitele hudby v Polsku, kde působil dva roky a po návratu do Čech se stal profesorem flétny na pražské konzervatoři. V českém hudebním povědomí byl zapsán také jako vynikající klavírista.

    První skladby zkomponoval již ve věku 13 let (Dechový sextet 1847). Ve svých skladbách vychází z romantiků B. Kittla, F. Mendelssohna-Bartholdyho, R. Schumanna, B. Smetany. Jeho hudební výraz se vyznačuje lyričností a zpěvností a smyslem pro instrumentaci.

    Z jeho tvorby je dodnes oblíbená jednoaktová opera V studni (libreto K. Sabina 1867), Koncert D dur pro flétnu a orchestr (1862) a Symfonie d moll (1866). Vzhledem předčasné smrti (zemřel v ústavu choromyslných ve věku 40 let) nepatří k jeho hudebnímu odkazu mnoho děl. Jmenujme ještě alespoň hudbu k živým obrazům pro Shakespearovskou slavnost Umělecké besedy (1864), jíž se skladatelsky účastnil vedle B. Smetany, asi 20 mužských sborů pro pražský Hlahol (1859), ouvertury, 2 mše (1853, 1865), nedokončenou operu Zítek (na libreto K. Sabiny). Blodek je také autorem instruktivní Školy pro flétnu. Pozůstalost uspořádal J. Káan.

    Biblografie:
    F. X. Váňa: články v časopisech Tempo (Blodek, 1934, Vilém Blodek a dopis B. Smetanovi 1934-35)


  • Marie PODVALOVÁ

    (* 5.9.1909 Čakovice u Prahy - † 16.5.1992 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká sopranistka

    Studovala pražské konzervatoři u Doubravky Branbergerové, Pavla Dědečka a režiséra Ferdinanda Pujmana. V letech 1935–37 byla angažována jako sopranistka v Brně (debutovala jako Marina, Musorgskij: Boris Godunov), 1937–78 byla angažována v Národním divadle v Praze, kde pod vedením Václava Talicha a Zdeňka Chalabaly vyrostla ve velkou uměleckou osobnost. Po více než dvě desetiletí byla hlavní interpretkou v dramatickém oboru: ve Smetanovi zpívala Miladu v Daliborovi, Anežku ve Dvou vdovách, Hedviku v Čertově stěně; Cizí kněžnu v Dvořákově Rusalce, Armidu v Armidě; Kostelničku v Janáčkově Jenůfě, Emilii Marty ve Věci Makropulos; Venuši ve Wagnerově Tannhäuserovi, Sentu v Bludném Holanďanovi, Ortrudu v Lohengrinovi; Šárku ve Fibichově Šárce, Leonoru v Beethovenově Fideliovi, Aidu ve Verdiho Aidě, Santuzzu v Mascagniho Cavalleria rusticana, Toscu v Pucciniho Tosce ad. Měla dramatický soprán velké síly, vrozenou hudebnost, impozantní jevištní zjev a výrazné herecké nadání. Do dějin Národního divadla vstoupila též svou jedinečnou interpretací role Smetanovy Libuše po okupaci Československa 1938 a po skončení druhé světové války 1945.


  • Marek KEPRT

    (* 7.6.1974 Olomouc)

    český klavírista, skladatel, hudební pedagog a organizátor


Chcete se zapsat, nebo opravit data?
Napište nám na: lenka.dohnalova@institutumeni.cz.

Institut Umění logo logoMUSICA NOVA
2018
logo logo Kdy? Kde? logo
logo
logo logo