česká hudba | czech music


osobnosti

stránky: [1 ... 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 ... 23]

269 záznamů

výročí 2017


  • Marie PODVALOVÁ

    (* 5.9.1909 Čakovice u Prahy - † 16.5.1992 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká sopranistka

    Studovala pražské konzervatoři u Doubravky Branbergerové, Pavla Dědečka a režiséra Ferdinanda Pujmana. V letech 1935–37 byla angažována jako sopranistka v Brně (debutovala jako Marina, Musorgskij: Boris Godunov), 1937–78 byla angažována v Národním divadle v Praze, kde pod vedením Václava Talicha a Zdeňka Chalabaly vyrostla ve velkou uměleckou osobnost. Po více než dvě desetiletí byla hlavní interpretkou v dramatickém oboru: ve Smetanovi zpívala Miladu v Daliborovi, Anežku ve Dvou vdovách, Hedviku v Čertově stěně; Cizí kněžnu v Dvořákově Rusalce, Armidu v Armidě; Kostelničku v Janáčkově Jenůfě, Emilii Marty ve Věci Makropulos; Venuši ve Wagnerově Tannhäuserovi, Sentu v Bludném Holanďanovi, Ortrudu v Lohengrinovi; Šárku ve Fibichově Šárce, Leonoru v Beethovenově Fideliovi, Aidu ve Verdiho Aidě, Santuzzu v Mascagniho Cavalleria rusticana, Toscu v Pucciniho Tosce ad. Měla dramatický soprán velké síly, vrozenou hudebnost, impozantní jevištní zjev a výrazné herecké nadání. Do dějin Národního divadla vstoupila též svou jedinečnou interpretací role Smetanovy Libuše po okupaci Československa 1938 a po skončení druhé světové války 1945.


  • Karel HÁBA

    (* 21.5.1898 Vizovice - † 21.11.1972 Praha)

    český skladatel, houslista a pedagog


    český skladatel, violista a pedagog. Bratr skladatele Aloise H. Původně učitel.

    Během učitelské praxe studoval housle a skladbu na pražské konzervatoři (skladbu Jaroslava Křičky, Josefa Bohuslava Foerstera a v mistrovské třídě u Vítězslava Nováka). Po státních učitelských zkouškách působil na 1922–27 v učitelském ústavu ve Sv. Janě pod Skalou, později jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se věnoval vysílání pro školy. 1945 založil Rozhlasový dětský sbor. Od r. 1952 učil na Vysoké pedagogické škole v Praze a napsal několik pedagogických prací (Moderní houslová technika, 1927, 1928, Metodika hudební výchovy, 1953, 1957). Působil v Umělecké besedě v Praze, vystupoval jako violista a komorní hráč. Napsal klavírní a komorní skladby, sbory, písně, orchestrální skladby (2 symfonie, houslový koncert), kantátu, opery Jánošík, 1934), Stará historie (komp. 1935-37, neprov.), Kalibův zločin (1968 Košice) a dětskou operu O Smolíčkovi (1950 Čs. rozhlas).


  • Jiřina MARKOVÁ

    (* 9.9.1957 Praha)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká sopranistka.

    Studovala na pražské konzervatoři u Zdeňka Jankovského a Marie Boháčové, poté na Akademii múzických umění u Karla Bermana. Školila se na pěveckých kursech v Bayreuthu, v Sieně a u Paola de Napoli. Od r. 1979 byla angažována v Národním divadle v Praze (debutovala jako Barče ve Smetanově Hubičce), od r. 1998 je sólistkou Státní opery Praha. Původně zpívala převážně role lyrické, později i role mladodramatické. Repertoár: Zerlina a Donna Elvira v Mozartově Donu Giovannim, Zuzana ve Figarově svatbě, Papagena a Pamina v Kouzelné flétně; Anička ve Weberově Čarostřelci, Elisabeth z Valois ve Verdiho Donu Carlosovi, Nedda v Leoncavallových Komediantech, Líza v Čajkovského Pikové dámě, Giorgetta v Pucciniho Plášti, Krasava ve Smetanově Libuši, Mařenka v Prodané nevěstě, Rusalka v Dvořákově Rusalce, Káťa v Janáčkově Kátě Kabanové ad. Od r. 1987 vyučovala na Pražské konzervatoři, od r. 1997 vede soukromou Školu hudby a zpěvu, od r. 1999 také Dětskou operu Praha.


  • Ivan KURZ

    (* 29.11.1947 Praha)

    český skladatel a pedagog


    skladatel a pedagog

    Skladbu studoval u E. Hlobila na pražské AMU (1966–71), aspiranturu absolvoval tamtéž u V. Dobiáše (1971–76). V letech 1971–75 byl externím dramaturgem hudebního vysílání Československé televize, 1977–90 odborným asistentem, tajemníkem katedry a pedagogem katedry teorie a dějin hudby na AMU, 1990–96 proděkanem Hudební fakulty AMU, 1997–2000 děkanem. V letech 1977–90 byl odborným asistentem, od 1990 docentem, od 1996 je profesorem na katedře skladby HAMU. Jeho žáky byli mj. V. Wimmer, R. Hejnar, M. Keprt, M. Rataj. Četné Kurzovy skladby byly provedeny v zahraničí, mj. symfonický obraz Podobenství uvedla Filharmonie Roberta Schumanna v Chemnitz (1983). Oratorium Fatima stále aktuální provedlo Slovenské Národné divadlo v Bratislavě a Státní filharmonie Košice (1992). Kurz je rovněž autorem partitur hudby k filmům a televizním hrám a seriálům (mj. Túžby po vzpomienkách, Oázy v poušti, Medina, Starožitníkův chrám, Odstřel, Portrét, Zahrada dětí, Třetí princ, Vrak, Psí kůže, Jestřábí věž, Pozor, je ozbrojen, Adam a Eva, Kukačka v temném lese, Mít někoho do deště, Úplatek, Panoptikum města pražského, Četnické humoresky) a hudby k divadelním inscenacím (Urfaust, Maškaráda, Výnosné místo, Až přijde človíček, Sen noci svatojanské, Návštěva staré dámy, Večer tříkrálový, Dorian Gray). V r. 1974 získal cenu v soutěži Generace, r. 1975 cenu Ministerstva kultury České republiky, v letech 1980 a 1989 Cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, r. 1990 prémii Českého hudebního fondu. Výběr z tvorby: Symfonie č. 1 pro velký orchestr (1973); Symfonie č. 2 pro velký orchestr (1977); Nakloněná rovina, obraz pro symfonický orchestr (1979); Vzlínání, obraz pro symfonický orchestr (1981); Podobenství, obraz pro symfonický orchestr (1983); Symfonie č. 3 pro velký orchestr (1986); Bláznovská zvěst, obraz pro symfonický orchestr (1987); K Tobě jdu, obraz pro symfonický orchestr (1988); Advent, fantazie pro varhany, cembalo, dětský sbor, smyčcový orchestr a recitátora na biblické texty (1991); Zpověď, koncert pro fagot a symfonický orchestr (1991); Slavnostní fanfára v padesátiletí Akademie múzických umění (1996); Ave Maria pro soprán a orchestr (2001); Missa Bohemica pro dětský sbor a komorní orchestr (2001), řada komorních skladeb např:. Pokušení, kvintet pro flétnu, klarinet, klavír, kontrabas a bicí nástroje (1988); Ranní modlitby, suita pro violu sólo (1988); Prosby, dva dětské sbory a capella na texty mariánských modliteb (1994); Stabat mater pro dětský sbor a smyčcové kvarteto (2000); Oscilace, rozjímání pro varhany (2001); Veni, Sancte Spiritus pro dětský sbor a smyčcové kvarteto (2001); Te Deum pro dětský sbor, smíšený sbor a varhany (2002), elektroakustické skladby: Pět elektronických etud (1975); Pět konkrétních etud (1975), Elektroakustická suita (1976); Reverie (1982), hudebně-dramatické kompozice: Večerní shromáždění, opera–melodram o prologu a čtyřech jednáních podle autobiografické novely J. Eareckson na libreto skladatelovo (1989–90), oratoria: Fatima stále aktuální, oratorium pro sóla, smíšený sbor, recitátora a symfonický orchestr (1992); Maria vykládá Apokalypsu, oratorium pro sóla, smíšený sbor, recitátora a symfonický orchestr na texty mariánských zjevení (1993); Veliká očista, oratorium pro sóla, smíšený sbor, recitátora a symfonický orchestr (1995); Naděje, oratorium pro sóla, sbor, recitátora a orchestr (1996).

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz
    http://www.musica.cz/comp/kurz.htm
    http://www.libri.cz


  • František Antonín RÖSSLER-ROSETTI

    (* 1.1.1850 Litoměřice - † 30.6.1792 Ludwigslust)

    český skladatel, žijící v cizině

    český skladatel žijící v zahraničí.

    Začátek jeho života není přesně znám (uvádí se i křest 26. 10. 1745 v Mimoni) a bývá zaměňován s jinými osobami tohoto jména. Měl studovat teologii, v r. 1765 být vysvěcen na kněze, ale obrátil se k umělecké dráze. Jistě působil od září 1773 jako kontrabasista a později kapelník ve dvorní kapele ve Wallersteinu (Bavorsko), kde žila větší skupina českých hudebníků. Na konci 70. let byl již v Německu známým hudebníkem a jeho skladby se prodávaly v opisech i v tiscích (vyd. v Amsterdamu, Paříži, Praze, Frankfurtu n. M., Mainzu, Offenbachu, ve Vídni ad.). V letech 1781-2 podnikl studijní cestu do Paříže, 1786 navštívil Mnichov, 1788/89 několikrát Augsburg. V r. 1789 přijal dobře honorované místo dvorního kapelníka vévody meklenbursko-zvěřinského (Mecklenburg-Schwerin), kde byl též velký sbor. Komponoval na objednávku symfonie a oratoria, byl zván k nastudování svých děl (v únoru 1792 na dvůr do Berlína k provedení oratoria Jesus in Gasemathe a kantáty Halleluja). V Praze bylo 14. 12. 1791 hráno jeho rekviem na paměť zemřelého W. A. Mozarta. Napsal asi 35 symfonií, 50 koncertů pro různé nástroje (zvl. lesní roh, jimiž přispěl k rozvoji techniky nástroje), mše, kantáty a oratoria, mnoho komorních skladeb, hudby pro klávesové nástroje a písní. Patřil k nejvýznamnějším skladatelům symfonické hudby v poslední třetině 18. století, jeho bohatá melodika s názvuky českých lidových písní předznamenala romantismus.


  • Jan Ladislav DUSÍK (DUSSEK)

    (* 12.2.1760 Čáslav - † 20.3.1812 Saint-Germain-en-Laye)

    český skladatel a klavírista


  • Boleslav VOMÁČKA

    (* 28.6.1887 Mladá Boleslav - † 1.3.1965 Praha)

    český skladatel

    český skladatel

    Studoval práva na pražské univerzitě (abs. 1913), zároveň skladbu na konzervatoři u Vítězslava Nováka. Zprvu úředník, současně hudební kritik, později skladatel v Praze. Napsal skladby v expresionistickém stylu blízkém Schönbergovi (písňový cyklus Zavátá cesta, 1912, sborové cykly Výkřiky, 1918, 1914, 1920, Cesta z bojiště, 1923, klavírní cyklus Hledání 1913, Sonáta 1917). Tradičnější charakter mají opery Vodník (podle Erbena, 1937 Praha) a Boleslav I. (1957 Praha).


  • Ladislav VYCPÁLEK

    (* 23.2.1882 Praha - † 9.1.1969 Praha)

    český skladatel

    český skladatel

    Vystudoval češtinu a němčinu na Karlově univerzitě, kompozici studoval soukromě u Vítězslava Nováka (1908-12). Od roku 1907 pracoval v univerzitní knihovně (dnešní Národní knihovna). V roce 1922 zde založil hudební oddělení a stal se jeho prvním vedoucím. Tuto funkci vykonával až do svého odchodu do důchodu v roce 1942. L. Vycpálek hrál na violu v několika kvartetech, ale jako skladatel se instrumentální hudbě nevěnoval. Jeho skladatelské dílo není rozsáhlé a zahrnuje především tvorbu vokální. Jeho písně a sbory jsou psány především na texty českých a německých symbolistických básníků (většinou je sám překládal), čerpal také z moravské lidové hudby. Před 1. světovou válkou jsou to např. Tichá usmíření (1908-9), Dívka z Lochroyanu (1907, rev.1911), Světla v temnotách (1910), Tři smíšené sbory (1911-12) či Z Moravy (1910-14). Během 1. světové války aranžoval moravské lidové písně, z nichž vytvořil dvě díla Moravské balady (1915) a Vojnu (1915). Při práci na těchto cyklech jej zaujaly texty dvou písní, které vytvořily základ jeho největšího vokálně-symfonického díla Kantáta o posledních věcech člověka (1920-22). Hudební myšlení L. Vycpálka je především kontrapunktické. Návaznost na tradici barokní hudby je zřejmá zejména v jeho sonátě pro housle, mezzosoprán a klavír Chvála houslí (1927-8), v Duu pro housle a violu (1929), ve Svitách pro sólové housle (1930) a sólovou violu (1929) i dvou vokálně-symfonických dílech složených na biblické texty - kantátě Blahoslavený člověk ten (1933) a České requiem (1940).

    Biblografie:
    Smolka, Jaroslav: Ladislav Vycpálek: tvůrčí vývoj, Praha 1960


  • Eva DŘÍZGOVÁ-JIRUŠOVÁ

    (* 22.7.1962 Boskovice)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Studovala na konzervatoři v Brně. Od 1983 angažována v Olomouci, od 1985 v Ostravě. Hostuje v pražském Národním divadle a Státní opeře v rolích z českých oper i rozsáhlém lyrickém až mladodramatickém mezinárodním repertoáru mj. jako Pamina v Mozartově Kouzelné flétně, Violetta ve Verdiho La Traviata, Desdemona v Otellovi, Elisabeth z Valois v Donu Carlosovi, Mimi v Pucciniho Bohémě, Butterfly v Madame Butterfly, Taťána v Čajkovského Eugenu Oněginovi, Mélisanda v Debussyho Pelléovi a Mélisandě.


  • Gabriela BEŇAČKOVÁ

    (* 25.3.1947 Bratislava)

    slovenská operní pěvkyně - soprán

    Studovala na konzervatoři v Bratislavě a v Žilině, v letech 1967–1971 na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V letech 1970–1981 byla angažována v Národním divadle v Praze. Debutovala jako Nataša v Prokofjevově Vojně a míru), následovala řada dalších rolí (Mimi v Pucciniho Bohémě, Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě, Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi, Hedvika ve Smetanově Čertově stěně, Rusalka v Dvořákově Rusalce, Jenůfa v Janáčkově Jenůfě). Postupně dozrála k dramatickým a psychologicky komplikovaným rolím (Káťa Kabanová), v nichž se uplatnil její mladodramatický soprán vzácného témbru. Již během angažmá v Národním divadle působila na předních evropských i zámořských operních scénách v rolích z českých oper i v mezinárodním repertoáru: Leonora v Beethovenově Fideliovi, Maddalena v Giordanově Andrea Chénier, Desdemona ve Verdiho Otellovi, Amelia ve Verdiho Maškarním plese, Elisabeth z Valois ve Verdiho Donu Carlosovi, Senta ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, Ariadne ve Straussově Ariadně na Naxu ad. Do Národního divadla se vrátila v r. 1983, kdy zpívala Smetanovu Libuši při slavnostním otevření po několikaleté rekonstrukci budovy, její vystoupení v České republice byla však i nadále vzácná (2001 Emilia Marty v Janáčkově Věci Makropulos). Natočila ateliérovou televizní podobu Smetanovy opery Prodané nevěstě (Mařenka, 1975), její nahrávka byly použity v exteriérové filmové podobě Dvořákovy Rusalky (1977) a v životopisném filmu o pěvkyni Emě Destinnové Božská Ema (1979).


  • Jiří CEÉ

    (* 6.2.1942 Čáslav)

    český operní pěvec - tenor


  • Igor ARDAŠEV

    (* 2.8.1967 Brno)

    český klavírista

    Absolvoval konzervatoř v Brně, JAMU (u prof. I. Janíčkové) v r. 1992. V r. 1986 získal 5. místo v prestižní soutěži P. I. Čajkovského v Moskvě, poté 3. místo v soutěži Pražského jara, v r. 1990 1. místo v soutěži v Athénách, v r. 1991 2. místo v Bruselu, v r. 1995 byl laureátem soutěže M. L. J. Thibaud v Paříži. V jeho repertoáru má důležité místo česká a ruská hudba (Smetana, Dvořák, Janáček, Novák, Suk, Martinů, Kaprálová, Rachmaninov, Šostakovič), z dalších pak repertoár francouzský (Franck, Ravel, Messiaen) ad. Od r. 1990 byl sólistou Státní filharmonie Brno, absolvoval turné s Českou filharmonií, s Virtuosi di Praga, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dalšími. Velký podíl činí také spolupráce se zahraničními orchestry (např. BBC Symphony Orchestra s J. Bělohlávkem 1996, 1998), Liverpoolskou filharmonií s P. Altrichterem. Sólově vystupuje často s manželkou Renatou. Jako sólista také pravidelně hostuje na mezinárodních festivalech. Nahrává exluzivně pro Supraphon (nahrávky Beethovena, Čajkovského, Dvořáka, Janáčka, Martinů, Smetany, Suka ad.). K zvláštnostem patří např. Ullmannův Klavírní koncert op. 25 (Česká filharmonie, dir. G. Albrecht).

    Odkazy:
    www.musicologica.cz
    www.ardasev.com


  • Rudolf FIRKUŠNÝ

    (* 11.2.1912 Napajedla - † 19.7.1994 Staatsburg, NY)

    český klavírista

    Studoval kompozici (od 1919 Janáček, soukromě Suk 1929-30) a klavír v Brně u Růženy Kurzové (1920-27) a na Pražské Konzervatoři (Vilém Kurz, Rudolf Karel). Veřejně vystoupil poprvé v 8 letech. Za okupace unikl z Prahy do Paříže, po pádu Francie žil v Marseille a z Portugalska se dostal do New Yorku. Koncertoval po celé Evropě, Austrálii, Jižní i Severní Americe, opravdový rozvoj koncertní kariéry zaznamenává po úspěšném koncertu v New Yorku v Town Hall (1941) kde uvádí díla Smetany, Janáčka a Martinů. Na Janáčkovo dílo se specializoval a kompletně ho také nahrál. Věnoval se i soudobé hudbě (Barber, Hanson, Martinů), uváděl díla Mozartova i Brahmsova. Působil jako profesor na Julliard a Aspen schools of music.

    Z vlastního Firkušného díla uveďme klavírní koncert (1930), smyčcový kvartet, písně a skladby pro klavír.

    Jeho bratr Leoš, muzikolog a kritik, byl po 2. světové válce jedním ze zakladatelů Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.


  • Josef BERG

    (* 8.3.1927 Brno - † 26.2.1971 Brno)

    skladatel a spisovatel

    Vystudoval kozervatoř, poté pracoval v brněnském rozhlase. Na konci 50 let spolupracoval s činohrou Státního divadla v Brně, to ho inspiroval k vytvoření nového typu komorní opery. Poetické texty si psal sám. Byl součástí brněnského tvůrčího prostředí. Jako u většiny brněnských skladatelů se vyrovnává s tvorbou L. Janáčka. Reflektuje ovšem také evropskou avantgardu. Je spoluzakladatelem Skupiny A a kompozičního týmu. Byl literárně a publicisticky činný. Je pro něj typický žánr dada minioper (Odysseův návrat, Evropská turistika, Eufrides před branami Tymén, Snídaně na hradě Šlankenvaldě a Johanes doktor Faust). Literární práce: Léblovi - Berg. Konfrontace č. 1 (1969), str. 41-46, Texty. Panton 1988, Složené formy z hlediska hudebnika. Konzerva-Na hudbu č. 2, vyd. Respekt 1992, Invenční jednotky k velké opeře. Konzerva-Na hudbu č. 2, vyd. Respekt 1992

    Bibliografie výběr:

    Eliška Štaudová: Josef Berg. Personálni bibliografie. Státni vědecká knihovna Brno 1987, Opus musicum 1987, č. 2 - číslo věnované Josefu Bergovi s příspěvky Ludvíka Kundery, Vladimíra Lébla, Miloslava Ištvana, Miloše Štědroně, Aloise Piňose, Arne Linky, Jaromíra Nečase, Zdeňka Pololánika, Petra Kofroně, Jaromíra Dufka, Emanuela Kuksy, A. Fialy, Olgy Kvasnicové a Bohumila Marčáka  Leták HIS 1990, Miloš Štědroň: Josef Berg - monografie. Masarykova univerziva v Brně 1992, Vladimir Lébl: Zpráva o večeru Josefa Berga. Konzerva-Na hudbu č. 4 (1992), Petr Kofroň: Josef Berg předvádí happening. In: Třináct arialýz, H&H 1993, str. 53-60

    Odkazy:

    www.musica.cz
    Wikipedia


  • Ilja HURNÍK

    (* 25.11.1922 Ostrava - † 7.9.2013 Praha)

    český skladatel, klavírista, spisovatel a pedagog


    skladatel, klavírista, spisovatel a pedagog

    Studium klavírní hry začal v Ostravě, pokračoval v Praze u V. Kurze a dovršil je u I. Štěpánové na mistrovské škole konzervatoře (1945-48) a na AMU (1948-52). Ve skladbě byl žákem J. Řídkého a V. Nováka (1941-44). Spolu s P. Štěpánem a s chotí J. Hurníkovou koncertně oživil čtyřruční klavírní hru; vzešly z ní i jeho skladby Domácí hudba pro klavír na čtyři ruce (1962), Valčíky pro klavír na čtyři ruce (1971), Variace na Pergolesiho téma (1984) a další, vydal i školu čtyřruční hry. V letech 1972-88 učil klavír a kompozici na pražské konzervatoři, 1974-79 působil také na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Skladatelsky vyšel z Novákovy školy a z impresionismu s folklórní inspirací - balet Ondráš (1950), kantátová suita na lidové texty Maryka (1948, přepracovaná 1955), později převládla neoklasická orientace. Nejčastěji jsou provozovány Hurníkovy skladby komorní: Sonata da camera pro flétnu, hoboj, violoncello, cembalo (1952); Písničky s flétnou (1955); Esercizii, pro flétnu, hoboj, klarinet a fagot (1958); Malý faun pro flétnu a klavír (1965); Příběhy jedné kapely, pro vypravěče a komorní soubor, na vlastní text (1967); Slovníček kontrapunktu pro dětský sbor a klavír (1973); Variace na myší téma (1976) a další. Innocenza pro klavír na 4 ruce (1992) zvítězila v japonské soutěži Piano-Duo-Association.

    Obdobné stylové rysy vykazuje méně početná Hurníkova tvorba orchestrální: Čtvero ročních dob (suita pro 12 nástrojů, 1952), Komorní hudba pro smyčce (1962), Nový clavecin (1975), Suita z baletu Faux pas de quatre (1978), Klicperovská předehra (1985), Písně beze slov pro orchestr (1995) a další. Z Hurníkovy operní tvorby uveďme humornou detektivku Dáma a lupiči (1966 Plzeň, 1969 Kiel, 1992 Praha atd.); podobenství Mudrci a bloudi (1968); jednoaktovku Diogenes (1973); komické opery Rybáři v síti (1980); Oldřich a Boženka (1985) a dětskou jednoaktovou operu Co pohádka zatajila (1987). Hurník vynikl i jako osobitý popularizátor s velkým kulturním zázemím; vydal mimo jiné komplet Umění poslouchat hudbu (8 desek). Se svým švagrem Petrem Ebenem realizoval českou verzi Orffovy školy (Schulwerk).

    Rozsáhlé je jeho dílo literární s obdobnými rysy jako dílo hudební: Trubači z Jericha (1965); Kapitolské husy (1969); Cesta s motýlkem (1970); Muzikální Sherlock (1971); knížka pro děti Jak se hraje na dveře (1973); obdobně zacílená knížka Struny, klapky, paličky (1975); vzpomínkové Dětství ve Slezsku (1979); Múza v terénu (1980); společně s M. Horníčkem a V. Preclíkem vydal knihu Trojhlas. Jeho literární produkce posloužila nejednou za předlohu i filmovému či televiznímu zpracování.

    Odkazy:
    http://www.hurnik.cz
    http://www.libri.cz
    http://www.musica.cz/comp/hurnik.htm


  • František Xaver BRIXI

    (* 2.1.1732 Praha - † 4.10.1771 Praha)

    český skladatel a varhaník

    Pocházel z rozvětvené hudebnické rodiny, z níž zvl. význam měl ještě jeho otec, skladatel Šimon Brixi (1693-1735). V letech 1744-49 studoval na renomovaném piaristickém gymnáziu v Kosmonosích. V r. 1749 se stal varhaníkem u sv. Havla a později v dalších pražských chrámech, v r. 1759 získal nejvyšší varhanické místo v Praze jako regenschori v katedrále sv. Víta. Po 12 letech předčasně zemřel. Opisy jeho skladeb se nacházejí na mnoha českých kůrech, hojně i v Bavorsku, Rakousku, Polsku a Maďarsku. Napsal asi 400 opusů, z toho asi 290 církevních (100 mší), hudbu ke školním dramatům a dvěma komickým latinským hrám, jež se dodnes uvádějí (Erat unum cantor bonus, Luridi scholares), skladby komorní, varhanní a několik symfonií. Patří k nejvýznamnějších domácím skladatelům 2. pol. 18. století.


  • Leopold KOŽELUH

    (* 26.6.1747 Velvary - † 7.5.1818 Vídeň)

    český skladatel a pedagog


    český skladatel a pedagog

    Pocházel z hudebnické rodiny. Studoval gymnázium a filozofické ročníky v Praze, hudbě se učil u svého bratrance Jana Antonína K. a u Františka Xavera Duška. Po prvních úspěších s baletní hudbou zanechal studia práva a přesídlil do Vídně (1778), kde se záhy uplatnil ve společnosti a získal jméno jako klavírista, učitel a skladatel. 1792 byl jmenován po Mozartově smrti dvorním skladatelem a komorním kapelníkem. Osvědčil se jako pedagog. Napsal asi 40 klavírních koncertů a 60 sonát, 30 symfonií, serenády, písně, sborové skladby, dvě oratoria a šest oper, většinou nedochovaných. Jeho skladby vycházely jednotlivě v drobnějších sbírkách a sbornících.


  • Břetislav BAKALA

    (* 12.2.1897 Fryšták - † 1.4.1958 Brno)

    český dirigent, klavírista a skladatel

    Studoval dirigování na brněnské konzervatoři u Františka Neumanna, kompozici u L. Janáčka na varhanické škole a 1922-1923 na mistrovské škole konzervatoře. V letech 1920-1925 a 1929-1931 byl dirigentem brněnského Národního divadla, v r. 1925 krátce varhaníkem katedrály ve Filadelfii (Pennsylvania, USA), od 1926 klavíristou a dirigentem Čs. rozhlasu v Brně, od r. 1937 šéfem rozhlasového orchestru. V r. 1951 začal vyučoval na nově založené Janáčkově akademii múzických umění. Od r. 1956 byl uměleckým ředitelem a dirigentem Státní filharmonie Brno. Jeho hlavním zájmem bylo dílo Leoše Janáčka. V r. 1921 uvedl premiéru Zápisníku zmizelého, roku 1930 dirigoval v Brně premiéru opery Z mrtvého domu, kterou s Osvaldem Chlubnou dokončil. Nastudoval i Janáčkovy málo hrané opery Počátek románu (1931) a Osud (1934) a pořizoval klavírní výtahy jeho děl. Vydal úpravy moravských lidových písní. Jeho manželka, sopranistka Marie Bakalová, roz. Šíšová (1904-1992), byla členkou brněnské opery (1918-1925) a koncertní pěvkyní.


  • Karel KOVAŘOVIC

    (* 9.12.1862 Praha - † 6.12.1920 Praha)

    český dirigent a skladatel


    český dirigent a skladatel

    Studoval na pražské konzervatoři hru na klarinet, harfu a klavír, soukromě zpěv, 1879–82 skladbu u Zdeňka Fibicha. V letech 1879–85 byl harfenistou v orchestru Prozatímního (poté Národního) divadla v Praze; jako operní dirigent působil 1885–86 v Brně a 1886-87 v Plzni. 1890 se stal korepetitorem na Pivodově pěvecké škole, 1898–1900 ředitelem školy. 1895 založil a řídil orchestr Národopisné výstavy v Praze, čímž upozornil na své dirigentské kvality. 1900–20 byl šéfem opery Národního divadla v Praze, kde prosadil řadu moderních interpretačních zásad a vytvořil soubor vynikajících kvalit. Jako dirigent i skladatel se orientoval spíše na francouzskou a italskou tvorbu. Hojně pěstoval českou hudbu (Smetana, Dvořák, Fibich, Foerster, Ostrčil, Novák, Křička ad.). 1916 nastudoval ve vlastní úpravě s instrumentačními retušemi (se souhlasem skladatele) Janáčkovu operu Její pastorkyně, čímž pomohl Janáčkovi ke skladatelskému prosazení. Řídil české premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda, Parsifal, Zlato rýna, Valkýra, Straussovu Elektru a Růžového kavalíra, Charpentierovou Louisu a Juliena, Musorgského operu Boris Godunov ad. 1919 podnikl velký zájezd orchestru Národního divadla do Londýna a Paříže. Vedle orchestrálních skladeb, scénických hudeb, baletů a dalších kompozic napsal několik úspěšných oper, provedených vesměs v Praze (Ženichové, 1884), Cesta oknem (1886), Noc Šimona a Judy (1892), Psohlavci (1898), Na Starém bělidle (1901) aj. Jeho operní parodie Edip král (1894) se hrála v mnoha ochotnických souborech.


  • František VAJNAR

    (* 15.9.1930 Strašice - † 9.12.2012 Praha)

    český dirigent


    český dirigent.

    Studoval na pražské konzervatoři, hru na housle, později dirigování u Aloise Klímy. Od 1951 byl houslistou orchestru Národního divadla v Praze, 1953–55 dirigentem Armádní opery, 1955–60 Hudebního divadla v Karlíně, 1960–62 působil v ostravské opeře, 1962–73 byl dirigentem a šéfem opery v Ústí/L. (zde mj. dirigoval v r. 1964 Vostřákův Rozbitý džbán, 1969 premiéroval Leoncavallovy Cikány, českou premiéru v r. 1972 Wagnerova Tristana a Isolda, první české provedení po 1945). V letech 1974–80 a 1985–92 působil v Národním divadle v Praze. V letech 1979–85 vedl orchestr českého rozhlasu, 1992/93 byl šéfdirigentem Státní opery Praha. Věnoval se též koncertní činnosti jako umělecký vedoucí souboru Collegium musicum Pragense (1968–94) a šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové (1991–2001). Je všestranným operním a symfonickým dirigentem s rozsáhlým repertoárem. Hostoval u orchestru České filharmonie a u operních divadel v Německu, Rakousku, Itálii, Švýcarsku, Irsku, Austrálii. Od r. 1974 vyučuje na pražské Akademii múzických umění.


  • Jiří TICHOTA

    (* 18.4.1937 Točná)

    český kytarista, zpěvák a muzikolog


    kytarista, zpěvák a muzikolog

    Pochází z muzikantské rodiny (prapraděd, A. Liehmann, byl prvním učitelem hudby A. Dvořáka). Studoval chemii na Vysoké škole chemicko-technologické a hudební vědu na FF UK, kterou absolvoval r. 1965, titul PhDr. získal r. 1968. Na muzikologické katedře působil od r. 1963 jako asistent a odborný asistent, v polovině 80. let z fakulty odešel a věnoval se profesionálně činnosti ve Spirituál kvintetu; po listopadu 1989 se na katedru vrátil jako externí vyučující (přednáší hudební paleografii, speciálně renesanční a barokní tabulatury). V muzikologické práci se jeho raná orientace na strunné drnkací nástroje projevila zájmem o historickou literaturu tohoto typu, svoji pozornost věnoval především loutně, její historii a literatuře. Souborně zpracoval u nás dochované památky francouzské loutnové hudby, která počátkem 17. století v mnoha ohledech ovlivnila zrození samostatného instrumentálního stylu, publikoval soubornou práci o dochovaných památkách české loutnové literatury renesance. Téměř dvacetileté úsilí, věnované nejstarším památkám české loutnové literatury, shrnul v kritické edici tzv.Kodexu Jacobides(zatím nevydáno). Ve hře na klasickou kytaru byl samoukem, Koncem 60. let se zúčastňoval evropských seminářů pro starou hudbu v Belgii, podílel se na řadě zahraničních turné se soubory staré hudby. Sólistické koncertní činnosti v oborech kytara a loutna se věnuje průběžně, i když spíše příležitostně (pravidelněji spolupracoval s Pražskými madrigalisty), a to vedle své vědecké a jiné umělecké činnosti. Z nahrávek loutnové literatury:Hudba na Pražském dvoře Rudolfa II, Anglická vokální hudba 11.–16. století, Musica antiqua Slovaca, Čtveročasí básnictví českého, Hudba na zámku v Jaroměřicích,C. Monteverdi:Madrigaly válečné a milostné,G. Carissimi:Jefta,P. Eben:Suita d-moll pro barokní loutnu(na desce k uctění památky J. Palacha; náklad 1970 zničen). Z nahrávek kytarové literatury: P. Eben: Písně k loutně, Elce pelce,O. Korte:Trobadorské zpěvy. V r. 1960 založil skupinu, jež byla původně zaměřená na zpěv spirituálů, z čehož vychází její jménoSpirituál kvintet.Často působil jako člen porot folkových atp. přehlídek, soutěží, festivalů (Porta ap.). Za své zásluhy byl oceněn označením folková osobnost roku 1973 a cenou České hudební rady (1996); se Spirituál kvintetem získal četná další uznání.

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz


  • Milan SLAVICKÝ

    (* 7.5.1947 Praha - † 18.8.2009 Praha)

    český skladatel


    skladatel

    Pochází z rodiny s velkou hudební tradicí. Vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě v Praze (1965-70, PhDr. 1972), skladbu na JAMU v Brně u J. Kapra (1968-73) a postgraduálně hudební teorii na pražské AMU u K. Janečka a K. Risingera (1970-72). Působil jako režisér a poté vedoucí hudební režisér vážné hudby v gramofonové firmě Supraphon (1973-81), jako rozhlasový dramaturg elektro-akustick0 hudby (1981-82), od začátku osmdesátých let pak jako skladatel, režisér a publicista ve svobodném povolání. Od r. 1990 vyučuje na pražských vysokých školách (FFUK, FAMU), od r. 1994 je učitelem skladby na hudební fakultě AMU (doc. 1997, prof. 2001). Kromě vyučování na FFUK, HAMU a FAMU přednášel i na Prague Mozart Academy v Dobříši (1993/4), byl Artist-In-Residence na North-eastern University v Bostonu (1989), od r. 2001 je hostujícím profesorem New York University v Praze. Od r. 1990 zastával řadu veřejných funkcí – spoluzakládal Evropský kulturní klub, byl členem výboru Pražského jara, ČHF, SEAH, výboru hudebního odboru Umělecké besedy, Ateliéru ´90. V letech 1992-95 působil v České filharmonii jako dramaturg, zástupce ředitele a místopředseda správní rady. Zasedal v porotách – dirigentská soutěž MK ČR (1989), mezinárodní klavírní soutěž „Vianna da Motta“ (Macau, 1997), hobojová soutěž PJ (předseda, 1991), rozhlasová soutěž Concertino Praga 1993, skladatelské soutěže Národního divadla v Praze a Pražské komorní filharmonie (2000). V jeho tvorbě převažují skladby instrumentální. Od počátku sedmdesátých let důsledně uplatňovat metodu intervalového výběru spolu se sekvencovitě gradovaným využitím tematického materiálu. Mnoho Slavického skladeb zaznělo na festivalech a často bylo vytvořeno přímo na objednávku, ať už od představitelů hudebních festivalů či interpretů. Řada jeho skladeb získala ocenění ve skladatelských soutěžích tuzemských (4 vítězství v soutěži mladých skladatelů „Generace“ Ostrava v letech 1978-81, 2. cena v soutěži MK ČSR 1980) i mezinárodních (1976 a 1979 1. cena a 1978 čestné uznání v soutěži mladých skladatelů o cenu Carl Maria von Webera v Drážďanech, 1985 cena města Brasília.Porta coelizískala Cenu české hudební kritiky za nejlepší skladbu provedenou v r. 1992,Dvě kapitoly z Apokalypsyse umístily na 3. místě v r. 1995). Z jeho tvorby uveďme: Výběr z tvorby:Hommage à Saint-Exupéry pro velký orchestr(1971);Diptych pro velký orchestr(1973);Země lidí, symfonický triptych(1979-83);Studna života(1986);Ad fontes, úvaha pro smyčcový orchestr(1989);La voce soave II, l´omaggio a Mozart(1991);Porta coeli, symfonická vize pro velký orchestr(1991);Dvě kapitoly z Apokalypsy pro velký orchestr; „Ich dien“, meditace pro komorní orchestr(1995);Synergie pro dechové kvinteto a smyčcový orchestr(1996);Requiem per soli, pro mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr(2000/2001);Jitřní díkůvzdání pro komorní orchestr(2002);Concertino pro klavír a komorní soubor(1969);Cesta srdce, příběh pro housle, dechové a bicí nástroje, celestu a harfu(1978); Řada komorních skladeb: např.Prosvětlení II pro basklarinet, klavír a bicí(1978);Dialogy s tichem, smyčcový kvartet(1978);Prosvětlení II, verze pro Martenotovy vlny, klavír a bicí(1979);Prosvětlení IV pro hoboj a smyčcové kvarteto(1985);Sblížení II, dvojportrét pro housle a klavír(1997);Adventní rozjímání pro smyčcový kvartet(2002);Sblížení III pro flétnu, violu a kytaru(2004); skladby pro sólové nástroje, vokální skladby:Kniha Kazatel, komorní kantáta pro komorní sbor, recitátora a instrumentální soubor na biblický text(1970);Kyvadlo času pro smíšený komorní sbor a instrumentální soubor na texty J. Hejdové (1979);Zůstaň s námi, lásko!, cyklus pro soprán, flétnu, klarinet, violu a klavír na texty M. Procházkové(1979);Beatus vir per quatro voci ed organo(1984);Šest sonetů pro střední hlas a klavír na texty W. Shakespeara(1989);Media vita I pro soprán a violu(1989);Veni, Sancte Spiritus pro soprán a komorní soubor(1997);Regina coeli pro dětský nebo dívčí sbor(1999); Je také autorem elektroakustické hudby:Chvála cembala, konkrétní hudba(1977);Variace na laserový paprsek(1982);Prosvětlení V aneb Pražský podzim, elektroakustická imprese(1999);Adventus, elektroakustická kontemplace(1992);L´Avent, méditation eléctroacoustique(1992);Contrapunctus I per oboe / corno inglese e nastro magnetico(1992) a instruktivních skladeb.

    Odkazy:
    http://www.musica.cz


  • Zuzana RŮŽIČKOVÁ

    (* 14.1.1927 Plzeň)

    česká klavíristka, cembalistka a pedagožka


    cembalistka a pedagožka

    Její studia klavírní hry v rodišti přerušila okupace. V letech 1941-45 byla vězněna v koncentračních táborech, 1945-47 pokračovala ve studiu na Městské hudební škole v Plzni a poté 1947-51 v Praze na AMU (u F. Raucha, cembalo u O. Kredby). Od 1951 sama na AMU vyučovala (profesorka od 1990), 1978-82 též externě na Vysoké škole múzických umění Bratislava. Ve svém oboru vychovala vedle domácích i řadu zahraničních umělců. Stala se u nás průkopníkem stylově poučené interpretace cembalové hudby barokní a klasické éry. V letech 1979-90 byla sólistkou České filharmonie. Od r. 1960 podnikla četné zahraniční koncertní cesty, vystoupila na mnoha významných festivalech (Salcburk, Edinburgh, Berliner Festwochen, Dubrovník ad.). Nahrála celkem 65 dlouhohrajících desek, a to u firem Supraphon, Erato (pro ni nahrála kompletní cembalovou tvorbu J. S. Bacha), Ariola, Philips, Columbia Nippon a dalších. V r. 1995 nahrála potřetí celý BachůvTemperovaný klavír, tentokrát pro firmu Panton. Je chotí skladatele V. Kalabise, jehož skladby také interpretuje.

    Odkazy:
    http://www.libri.cz


  • Petr KOTÍK

    (* 27.1.1942 Praha)

    český flétnista, skladatel a dirigent


    flétnista, skladatel a dirigent

    Na pražské konzervatoři vystudoval flétnu u F. Čecha (1956–62), poté pokračoval na AMU Praha ve studiu skladby u J. Rychlíka (1962–63, 1966–69). Na vídeňské Hudební akademii studoval flétnu u H. Reznicka a skladbu u K. Schieskeho, H. Jelinka a F. Cerhy (1963–66). V Praze založil a řídil soubory Musica viva Pragensis (1961–64) a QUAX (1966–69) . Od r. 1969 žije a trvale působí v USA, od roku 1983 v New Yorku. Nejprve vyučoval flétnu na Státní univerzitě v Buffalu (1966–76), poté kompozici na York University v Torontu (1976–77). V r. 1970 založil S. E. M. Ensemble, s nímž vystupuje v USA i v Evropě. V letech 1978–82 navštívil jako skladatel a interpret třikrát Jižní Ameriku. V r. 1999 založil Ostrava Center For New Music (OCNM), zaměřené na hudbu moderních autorů (Earle Brown, John Cage, Alvin Lucier, Pauline Oliveros, Martin Smolka, Karlheinz Stockhausen) ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava. OCNM pořádá Ostravské dny (Ostrava Days), letní institut pro mladé skladatele a interprety nové hudby. Jeho kompoziční metoda vychází z grafických vizuálních podkladů, jeho skladebná koncepce se zakládá na náhodě, která se střídá s přímými kompozičními zásahy. V šedesátých letech pracoval s grafickými nákresy, které si sám vytvářel. V r. 1971 začal používat záznamy z pokusů reakcí nervového systému na drogy, které dokumentoval ve své laboratoři na univerzitě v Buffalu Jan Kučera. R. 1982 vypracoval s pomocí Charlese Amese počítačový program, vytvářející postupy založené na kontrolované náhodě. Tyto postupy uplatňuje na všechny hudební parametry. Z hlediska instrumentace jsou jeho partitury volné, hlasy je možno interpretovat v paralelních intervalech v libovolné poloze. Výběr skladeb: Kontrapunkt II. (1963), Hudba pro tři (1964), Spontano (1964), Kontrabandt (1967), Alley – Alej (1960/970), There is Singurarly Nothing (1971/973), John Mary (1973/974), If I Told Him (1974/975), Many Many Women (1975/1978), Drums (1977–81), Exploration in the Geometry of Thinking (1978–82), Music for Winds (1981–82), Commencement (1981), Apperent Orbit (1981/1984–85), Solos and Incidental Harmonies (1983–85), Integrated Solos I, II, III (1986–88), Wilside Bridge (1986–87), Dopisy Olze, text Václav Havel (1989–91), Quiescent form (1996), Adagio (1980/1997), Music forCcello and Piano (2000–2001), Music in Two Movements (1998–2002) .

    Odkazy:
    http://www.pkotik.com
    http://www.musicologica.cz


  • Ivan ŠTRAUS

    (* 13.2.1937 Teplice)

    český houslista a pedagog


    houslista a pedagog

    Houslovou hru studoval na Státní konzervatoři v Praze u N. Kubáta a Z. Kolářského (1951–57), na AMU v Praze u J. Pekelského (1957–63) a na Čajkovského konzervatoři v Moskvě u G. Barinové (1966–68). Působil krátce jako houslista v Hudebním divadle v Karlíně, v Laterně magice (1959–63) a v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (1963–66). Byl sólistou Východočeského státního komorního orchestru Pardubice (1975–79) a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1979–91), byl členem Českého tria (1969-79), v současné době je primáriem Sukova kvarteta (od roku 1979) a se svou dcerou Michaelou působí v houslovém duu. Jako vynikající sólový i komorní hráč se podílel na mnoha premiérách skladeb soudobých autorů domácích i zahraničních (Lubor Bárta, Luboš Fišer, Klement Slavický, Evžen Zámečník ad.). Roku 1964 získal 1. cenu na soutěži Pražského jara a roku 1966 byl finalistou na soutěži v Montrealu. Za nahrávku Komorního koncertu pro klavír, housle a 13 dechových nástrojů A. Berga získal Grand Prix du Disque Akademie Charlese Crose v Paříži. Koncertoval v Evropě, Japonsku, USA, Indii. Pedagogicky působil na hudební fakultě AMU od roku 1968 do roku 1975, kdy s ním byl z politických důvodů přerušen pracovní poměr. Poté vyučoval na konzervatoři v Pardubicích (1979-88), nyní opět působí na AMU (od roku 1990, profesor 1991). Vede mistrovské třídy v různých zemích světa. Je častým členem národních a mezinárodních porot, předsedou Kociánovy houslové soutěže (od roku 2000), dále předsedou Společnosti Josefa Suka (od roku 1995), předsedou Správní rady Nadace Bohuslava Martinů (od roku 2003) a od roku 1990 prezidentem ESTA (Sdružení učitelů smyčcových nástrojů při České hudební společnosti).

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz


  • Zdeněk CHALABALA

    (* 18.4.1899 Uherské Hradiště - † 4.3.1962 Praha)

    český dirigent


    český dirigent.

    Začal studovat práva ve Vídni a filozofii na univerzitě v Praze, obrátil se však k hudbě. Na brněnské konzervatoři navštěvoval kurzy Františka Neumanna, poté Leoše Janáčka (1925–26). V Brně získal velké zkušenosti v opeře a našel svůj romantický až expresivní dirigentský styl (1925–36 nejprve druhý kapelník, pak dirigent a dramaturg); vybudoval zde také tradici českého a ruského repertoáru (Rimskij-Korsakov, Musorgskij, Borodin ad.). V letech 1936–45 působil jako dramaturg v pražském Národním divadle, dirigoval však poměrně málo. V letech 1945–47 byl šéfem opery v Ostravě a po malé pražské epizodě vedl znovu 1949-51 jako šéf opery a dramaturg brněnskou scénu. 1951–53 byl šéfem opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. 1956–59 působil ve Velkém divadle v Moskvě a hostoval v Leningradě. Nastudoval zde řadu českých děl, mj. 1958 v Moskvě Janáčkovu operu Jenufa, 1959 v Leningradě Dvořákovu Rusalku. Byl též výtečným koncertním dirigentem. V české opeře byl jednou z největších osobností své generace.


  • Vítězslav DRÁPAL

    (* 20.12.1937 Brno)

    český flétnista


    český flétnista

    Absolvoval brněnskou konzervatoř (1959), JAMU v Brně (1963). V letech 1959-93 byl členem orchestru Československého rozhlasu v Brně. Působil také krátce ve Státní opeře Brno (1968) a filharmonii v Bejrútu (1968-75). S harfenistkou H. Müllerovou-Jouzovou vytvořil Duo di Praga, dále v Brně skupinu Trio camerale (fl., vn., vcl.). Umělecky spolupracuje také s kytaristou L. Brabcem. Byl profesorem na libanonské Národní hudební konzervatoři v Bejrútu (1968-75), Konzervatoři Brno (1979-80) a JAMU v Brně (1979-93). Nahrál přes stovku skladeb v Českém rozhlase, řadu premiér českých soudobých skladatelů.

    Odkazy:
    musicologica.cz


  • Milan KUNA

    (* 19.3.1932 Zdice)

    muzikolog a publicista


    muzikolog a publicista

    Studoval na FF UK v Praze hudební vědu a národopis (1950–55); historik. Stal se hudebním referentem v Ústředním domě lidové tvořivosti v Praze, od r. 1958 byl vedoucím redaktorem časopisu Lidová tvořivost a po třech letech se mu podařilo transformovat tento časopis ve dva nové, v nichž byl prvním vedoucím redaktorem: Melodie (se zaměřením na populární hudbu) a Taneční listy (se zaměřením na společenský tanec a balet). Od r. 1964 byl výkonným redaktorem časopisu Hudební věda, vydávaného v ČSAV, po r. 1970 z politických důvodů nesměl v této práci pokračovat. Šéfredaktorem tohoto muzikologického čtvrtletníku se stal v r. 1991, a v této funkci setrval až do odchodu do důchodu (1998). V r. 1994 obhájil svou knihu Hudba na hranici života v původní a německé verzi jako doktorskou disertaci a získal titul DrSc. R. 1969 publikoval knihu Zvuk a hudba ve filmu, v níž se vůbec poprvé zabýval dramaturgií zvukových prostředků filmu. Až do r. 1974 publikoval v časopise Hudební rozhledy; zabýval se především soudobou hudbou, sborovým zpěvem, filmovou hudbou a orchestrální tvorbou. Stal se průkopníkem tzv. kvantitativní analýzy hudebně interpretačního výkonu. Spolu s akustikem ing. M. Bláhou uskutečnil celou řadu experimentálních výzkumů, v nichž definoval časové parametry hudební interpretace. Většinu těchto poznatků uložil r. 1982 spolu s M. Bláhou do knihy Čas a hudba. Bojoval za rehabilitaci Václava Talicha, napsal celou řadu závažných studií (Václav Talich a Lublaň, Václav Talich a SSSR, Václav Talich a Národní divadlo, Václav Talich a nacistická okupace, Václav Talich a problém národní očisty, Oloupení Václava Talicha na sovětských hranicích); připravil Katalog pozůstalosti Václava Talicha i edice Talichovy korespondence s B. Martinů, J. Sukem, A. Hábou ad. Knižně vydal Talichovy Úvahy, projevy a stati, jeho souborná edice Talichovy korespondence, ač přijatá do tisku, nesměla v normalizační době vyjít. Přes Talichovu osobnost se Kuna dostal i ke studiu skladatelské osobnosti Karla Boleslava Jiráka, o němž připravil do tisku knihu Exulantem proti své vůli. Zabýval se studiem hudebních aktivit politických vězňů v koncentračních táborech a napsal hudebně historické dílo Hudba na hranici života, která získala absolutní cenu v soutěži vědeckých prací Svazu protifašistických bojovníků, čímž byla otevřena cesta k jejímu vydání (1990). Kniha vyšla i v zahraničí - 1993 a 1998 pod názvem Musik an der Grenze des Lebens (nakladatelství Zweitausendeins, Frankfurt a. M.). Poté se vrátil i k původnímu záměru vydat speciální knihu o hudebním životě a tvorbě v židovském ghettu Terezín Hudba vzdoru a naděje. Terezín 1941-1945 (2000). Autorsky se podílel i na vzniku reprezentativní knihy o stálých expozicích Památníku Terezín Kultura proti smrti (2002). Širokého rozšíření se dočkala jeho kniha Skladatelé světové hudby(1993). Ve stejné edici vyšla i jeho kniha Osobnosti české hudby (2001). Popularizující knihou na vyšší úrovni byla výpravná publikace o hudbě v Praze, jež vyšla v roce 1997 ve francouzské (Prague dans l´histoire de la musique) a anglické verzi (Prague in History of Music). Hlavním tématem Kunova badatelského zájmu se už od dob jeho univerzitních studií stala osobnost Antonína Dvořáka – publikoval o něm řadu studií. Pod jeho vedením vznikla monumentální edice o deseti svazcích Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty. Kuna získal celou řadu cen, uznání a prémií např. od ČSAV, Českého hudebního fondu, Literárního fondu aj., 1991 se stal Mezinárodním čestným občanem města New Orleans v USA a 1997 byl za své muzikologické dílo vyznamenán prestižní cenou České hudební rady.

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz


  • Jan PÁLENÍČEK

    (* 11.2.1957 Praha)

    violoncellista


    violoncellista

    Vystudoval konzervatoř a AMU v Praze (Večtomov, Sádlo). Komorní hudbu studoval u J. Vlacha - primária Vlachova kvarteta. Stal se laureátem mezinárodních soutěží (Concertino Praga, Markneukirchen - Německo, Soutěž O. Ševčíka v Písku, Beethovenova soutěž v Hradci u Opavy) . Vystupoval s řadou českých i zahraničních orchestrů. R. 1982 založil ARS trio (od 1992 České trio). Dosáhl s ním několika ocenění (Cena Českého komorního spolku, Cena Českého hudebního fondu za kompletní nahrávku trií A. Dvořáka) . V současné době je členem Smetanova tria spolu s houslistkou Janou Novákovou a klavíristkou Jitkou Čechovou, která je také jeho partnerkou při sólových recitálech. Realizoval řadu nahrávek pro české i zahraniční gramofonové společnosti, rozhlas a televizi např. pro Bohemia Music (Čajkovskij, Dvořák, Haydn, Beethoven), BNL - Francie (souborná nahrávka Dvořákových trií), Supraphon (Smetana, Dvořák, Korngold), Lotos (souborná nahrávka Rachmaninova, Dvořák, Breiner), Cube Bohemia (souborná nahrávka Martinů) a další. Je pedagogem na Konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze.

    Odkazy:
    http://www.triartmanagement.cz/palenicek/index.asp


  • Vladimíra KLÁNSKÁ

    (* 9.9.1947 České Budějovice)

    česká hráčka na lesní roh


    Hornistka

    Studovala na Konzervatoři (1965-69), a na HAMU v Praze (1969-73), v r. 1976 absolvovala mistrovské kurzy u prof. Baumanna. Od roku 1965 je činná jako sólistka a komorní hráčka v souborech České dechové kvinteto, Pražské dechové kvinteto a České noneto, se kterými absolvovala koncerty téměř po celém světě (USA, Japonsko, Brazílie). V r. 1973 se stala laureátkou mezinárodní hudební soutěže ARD v Mnichově. V letech 1968-76 byla členkou Symfonického orchestru FOK v Praze. Od r. 1997 je pedagožkou na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, vyučuje v rámci mistrovských kurzů v České republice i v zahraničí (Francie, USA, Brazílie). V letech 1989-95 byla předsedkyní České hornové společnosti J. V. Sticha-Punta. Jako hostující umělec vystupovala Vladimíra Klánská v mezinárodních workshopech IHS (Mnichov, Kansas City), je členkou porot mezinárodních hudebních soutěží. Od roku 1994 je dramaturgyní komorního cykluHudba mezi obrazy. Mezi nejvýznamnější sólové nahrávky Vladimíry Klánské patříKoncerty pro lesní rohJ. V. Sticha-Punta. Její CD s komorními díly Leoše Janáčka obdrželo ocenění Choc du Monde de la Musique 2000.

    Odkazy:
    http://www.akaska.cz
    http://www.nonet.cz


  • Marta JIRÁČKOVÁ

    (* 22.3.1932 Kladno)

    skladatelka


    skladatelka

    Studovala na pražské konzervatoři obor dirigování a skladbu u E. Hlobila, její absolventskou prací byla Suita pro symfonický orchestr (1958). V letech 1962–64 studovala soukromě u A.Háby, ve skladbě se dále zdokonalovala na brněnské JAMU v postgraduálním studiu u C. Kohoutka a A. Piňose (1976–78). Po absolvování konzervatoře nastoupila jako hudební režisérka do Československého rozhlasu, nyní je skladatelkou ve svobodném povolání. Její inspirací v době studií bylo dílo J. S. Bacha, J. Suka a A. Brucknera, významnými lidskými momenty manželství s tragicky zesnulým dirigentem V. Jiráčkem a vztah ke skladatelce S. Vorlové. Jiráčková sleduje novodobé trendy v hudební skladbě, její dílo zahrnuje různé hudební druhy a žánry včetně scénické hudby pro rozhlas a televizi. Důležité je zapojení vokální složky, kde prezentuje lidský hlas jako hudební nástroj. Z orchestrálního díla jmenujme Konfesi Slávy Vorlové, symfonickou skladbu se sólovou trubkou a sopránem (1973), Symfonii č. 1 Nanda Devi (1979), Ave Seikilos (1983), Motýlí efekt (1984), Symfonii č. 2 Silbo (1986–87), Hodina skladby (1988). Věnuje se také tvorbě komorní - Čtyři preludia, interludium a postludium pro klavír (1972–73), Variace na ukradené téma pro komorní soubor (1975), Tři písně beze slov, pro soprán, dechové nástroje, violoncello, celestu a bicí (1977), Imago vitae, suita pro varhany sólo (1989), Variace na politiku královny Hatšepsovet pro dva klavíry (1989), Dodekaria I. pro housle a klavír (1990), Dodekaria II. pro cimbál a flétnu (1992), Dodekaria tristis III. pro basetový roh a klavír (1992), Těžiště lidskosti, pro 8 dvojplátkových dechových nástrojů (1993), Olbramovy Evy, suita pro hoboj, housle a klavír (1995), Pár s hlavami plnými oblaků pro basklarinet a klavír (1998), Tři obrazy Edvarda Muncha, smyčcový kvartet (2000), Růžová pivoňka pro violu a klavír (2000), i vokální – Lók Gít, cyklus ženských sborů na indickou poezii (1972), Jen tak, pět duet pro soprán a flétnu, slova Jacques Prévert (1972), Já, Charles Lounsbury, pro baryton a klavír (1973), Osm divů světa, pro hlasy, harfu a bicí (1976), De corde, pro soprán, klavír a zvon, slova Jan Tausinger (1982), Svatý Václave, pro soprán, violu a klavír (1991), Svatý Václave, pro mezzosoprán a varhany (1992), od 70. let se věnuje elektroakustické hudbě: Ukolébavka (1978), Loď bláznů (1991), Výhledy z balkonu (1991), Včely a slunečnice (1992), Pětkrát žena (1992), Pura sub nocte (1998), Letní slunovrat (2000), Sedm pyramid (2001).

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz
    http://www.musica.cz/comp/jirackov.htm
    http://www.musica.cz/comp/jirackov.htm


  • Václav RIEDELBAUCH

    (* 1.4.1947 Dýšina)

    český skladatel


  • Otakar MAŘÁK

    (* 5.1.1872 Ostřihom - † 2.7.1939 Praha)

    český operní pěvec - tenor


    český tenorista.

    Studoval v Praze na malířské akademii, zpěv u Olgy Paršové-Zikešové, později v Paříži (1907). 1899 debutoval v Brně (Faust, Gounod: Faust). 1899–1901 a 1903–07 angažován v Národním divadle v Praze, 1909–34 tu byl stálým hostem. Většinu své kariéry prožil v zahraničí a 1918 se stal americkým občanem. Jako vyhledávaný tenorista hostoval ve většině velkých evropských center, zvl. ve Frankfurtu n. M. (1901/02), 1903 na pozvání Gustava Mahlera ve dvorní opeře ve Vídni, v berlínské Komische Oper an der Weidendammer Brücke (1906–12), 1910–12 také v Městském divadle na Král. Vinohradech, 1911 v berlínské Kurfürstenoper (Gennaro ve Wolf-Ferrariho I gioielli della Madonna, prem.) a v Londýně (mj. 1913 Bakchus ve Straussově Ariadně na Naxu, angl prem.). Vytvořil řadu wagnerovských postav v Americe (zvl. 1914, Parsifal v Chicagu). V Národním divadle spolupracoval s šéfdirigenty Karlem Kovařovicem a Otakarem Ostrčilem a nastudoval asi 75 úloh českého a světového repertoáru (Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě, Lukáš v Hubičce, Dalibor, Šťáhlav v Libuši; Tamino v Mozartově Kouzelné flétně, Don Ottavio v Donu Giovannim; Radames ve Verdiho Aidě, Alfréd v La Traviatě, Manrico v Troubadourovi; z Wagnerských rolí Tannhäusera a Lohengrina; Dimitrije v Dvořákově Dimitrijovi, Florestan v Beethovenově Fideliovi, Hoffmann v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Werther v Massenetově Wertherovi, Don José v Bizetově Carmen, Cavaradossi v Pucciniho Tosce). Od r. 1934 žil jako učitel v Chicagu, po onemocnění 1937 raněn mrtvicí se za pomoci krajanů vrátil do Prahy.


  • Josef (Jožka) ČERNÝ

    (* 14.3.1942 Čejč)

    český zpěvák lidových písní

    Původním povoláním mechanik šicích strojů, automechanik, umělecký kovář. Lidovou hudbu zpíval od 4 let. Patří k nejznámějším zpěvákům lidových písní, pochází z Hodonínska.

    Získal Zlatou a platinovou desku Supraphonu

    Odkazy:
    Wikipedia


  • Miroslav VENHODA

    (* 14.8.1915 Moravské Budějovice - † 10.5.1987 Praha)

    český sbormistr


    český sbormistr.

    Studoval hudební vědu v Praze na Karlově univerzitě, hudbu soukromě (mj. skladbu u Josefa Bohuslava Foerstra). 1938/39 pobýval v Itálii. V Praze působil jako varhaník, ředitel kůru a učitel. 1939-50 vedl chlapecký (později smíšený) sbor Schola cantorum, s nímž prováděl díla z období vokální polyfonie a lidové hry. Působil jako sbormistr dětských sborů Hlaholu a redaktor hudebních časopisů. V r. 1956 založil soubor Noví pěvci madrigalů (od 1965 Pražští madrigalisté), specializovaný na starou hudbu; řada soudobých evropských skladatelům věnovala souboru své skladby. Napsal Úvod do studia gregoriánského chorálů (1946), vydal několik sbírek staré hudby (Monteverdi, Hand-Gallus, Harant) a s Pražskými madrigalisty pořídil mnoho gramofonových a rozhlasových nahrávek.


  • Zdeněk ZOUHAR

    (* 8.2.1927 Kotvrdovice - † 18.11.2011 Brno)

    český skladatel, pedagog a muzikolog


    skladatel, pedagog a muzikolog

    Studoval hudební a výtvarnou výchovu na Filozofické a po reorganizaci na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ve skladbě byl soukromým žákem J. Kunce, dále u A. Moyzese na VŠMU v Bratislavě (1950–51). Později studoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, titul PhDr. získal v r. 1967. Své vzdělání završil studiem kompozice u Th. Schaefera na JAMU v Brně, kterou absolvoval v r. 1967. V letech 1953–61 působil v hudebním oddělení Univerzitní knihovny v Brně, kde v jeho redakci vyšly speciální bibliografie Wolfganga Amadea Mozarta (1955), Františka Vincence Kramáře (1959) a Jana Ladislava Dusíka (1960). Ve spolupráci s B. Fialovou pak vypracoval bibliografii Písně národů celého světa (1960). K 75. narozeninám svého prvního učitele skladby napsal jeho monografii Skladatel Jan Kunc (1960). Od r. 1961 byl redaktorem umělecké hudby v Československém rozhlase. Vedl postupně několik pěveckých těles (1954–56 ženský pěvecký a smíšený sbor OPUS, 1956–60 Ženský komorní sbor „Vítězslava Kaprálová“ aj.). Premiéroval několik skladeb Bohuslava Martinů (Petrklíč – cyklus napsaný na Zouharovo přání, Pět českých madrigalů, Tři legendy, Tři zpěvy pro šest ženských hlasů). Na přání autora provedl světovou premiéru Otvírání studánek (1956). V centru jeho zájmu jako muzikologa stojí tvorba a osobnost Bohuslava Martinů. Je autorem první české knihy o tomto skladateli, sborníku vzpomínek a studií Bohuslav Martinů (1957). V r. 2001 pak vyšla jeho monografie Sborové dílo Bohuslava Martinů. Byl jedním ze zakladatelů Mezinárodního hudebního festivalu v Brně (1966). Spolu s J. Mihule stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů (1977, Praha) a v letech 1991–99 byl jejím předsedou. Jako skladatel směřoval k melodice modálních tónových terénů, k zahušťované akordice a uvolněné metrice. Novátorsky se představil ve svých dílech „151“ Hudba pro dechové kvinteto I (1958); Tři etudy pro 4 lesní rohy (1963); Trio pro flétnu, alt a basový klarinet (1962); I. smyčcový kvartet (1966); Trojkoncert pro klarinet, trubku, trombon a instrumentální soubor (1970) ad. Svoji pozdější kompoziční techniku nazývá modulovou. Rozhlasová opera Proměna (1971) vznikla na libreto K. Tachovského podle Ovidiových Metamorfóz a její zkrácenou verzi vydalo nakladatelství Panton v Praze (1980). Druhou operou je Velká láska (1986) také na libreto K. Tachovského podle frašky Hanse Sachse v překladu R. Mertlíka. Dalším velkým Zouharovým vokálně-instrumentálním dílem je oratorium Plameny kostnické (1988). Jako skladatel se také zabýval hudebními rekonstrukcemi děl jiných autorů. Zejména kompletací Symfonie nedokončené Pavla Haase (1996) a rekonstrukcí Žarošické mše pastýřské (premiéra 1996). Krátce působil na brněnské konzervatoři (1961–62) a poté na katedře dirigování a skladby JAMU v Brně (1962–97). Od roku 1997 je vedoucím katedry dirigování a kompozice na AMU v Banské Bystrici.

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz


  • Naděžda KNIPLOVÁ

    (* 18.4.1932 Ostrava)

    česká operní pěvkyně - soprán, pedagožka


  • Leoš FALTUS

    (* 21.7.1937 Jablonné nad Orlicí)

    český skladatel


    skladatel

    Absolvoval Státní konzervatoř v Brně (klavír, kompozice). V letech 1958–62 studoval kompozici na JAMU, poté ještě dvouleté studium na téma „Experimentální hudba“ tamtéž, doktorská práce má téma „Systém hudebního díla“ (1977). Od r. 1968 vyučoval hudební výchovu na PF v Brně, od r. 1990 vyučuje též kompozici, dirigování a sémiotiku na JAMU, profesorem v r. 1998. Od konce 70. let je s M. Štědroněm editorem děl L. Janáčka v Souborném kritickém vydání jeho díla. Od začátku devadesátých let byl předsedou Ediční rady této edice v Supraphonu, poté členem Ediční rady Editia Janáček. Od 90. let členem řady uměleckých, vědeckých a správních rad, od r. 2003 předsedou Správní rady Nadace Leoše Janáčka. Výběr z díla: 6 sonát pro klavír (1958-99), 2 smyčcové kvartety, řada dalších komorních děl, 4 symfonie (1962-1986), Pět studií pro velký orchestr (1966); Il giuoco (Hry). Koncert pro klavír, komorní smyčcový orchestr a bicí nástroje (1971); Koncert pro kontrabas a 13 dechových nástrojů (1972, revize 2002); Hudba pro smyčce Mundstockiana (1987); Concerto lirico per fagotto ed archi (1988); Il giuoco (Hra) II pro koncertní klavír a 11 hráčů (1997); Il giuoco (Hra) III pro basklarinet a 9 hráčů (2001); Je skladatelem také instruktážních orchestrálních skladeb, vokálních skladeb: např. Tři sbory na texty Ch. Morgensterna pro ženský sbor a klavír (1968); Tančící Sokrates. Cyklus pro mezzosoprán a klavír na slova Juliana Tuwima (1989); Cornelius dixit. Cyklus pro ženský sbor a bicí nástroje (1990); Jméno růže pro 4 skupiny bicích nástrojů a hlas (1991); jevištních děl: Orfeus. Komorní opera balet pro solo, smíšený sbor, dechový sextet, harfu a bicí nástroje (1981); Pan Theodor. Opera na námět Ladislava Fukse (1984); Balet macabre podle námětů B. Brechta (společně s Milošem Štědroněm, pro Divadlo na provázku) (1986); Setkávání a míjení. Baletní scéna pro komorní soubor (týmová práce) (1995).

    Odkazy:
    http://www.jamu.cz/rektorat/vedeni/faltus.html
    http://www.musica.cz/comp/faltus.htm


  • Pavel NOVÁK (ZEMEK)

    (* 14.10.1957 Brno)

    český skladatel a pedagog


  • Václav HUDEČEK

    (* 7.6.1952 Rožmitál pod Třemšínem)

    český houslista


    houslista

    Hru na housle vystudoval na HAMU v Praze, v letech 1970–74 byl žákem Davida Oistracha. Ve svém oboru patří k nejvýznamnějším umělcům v České Republice. Svoji světovou kariéru zahájil r. 1967 vystoupením s Royal Philharmonic Orchestra v Londýně. Jeho koncertní činnost zahrnuje vystoupení na prestižních pódiích (Carnegie Hall, Royal Festival Hall, Osaka Hall) a festivalech (Salzburg, Istanbul, Perth, Helsinky) s vynikajícími světovými orchestry (Berliner Philharmoniker, Cleveland Symphony Orchestra aj.). V letech 1980–89 byl sólistou České filharmonie. R. 1976 byla jeho umělecká činnost oceněna státním titulem zasloužilý umělec. V. Hudeček vystupuje jako interpret na celé řadě nahrávek pro firmy Supraphon, Panton, JVC, Multisonic a Ex Libris; jeho snímky byly třikrát oceněny zlatou a stejně tak platinovou deskou. Jako pedagog působil na interpretačních kurzech v Kanadě, Japonsku a Německu. Od r. 1998 pravidelně vyučuje na letních kurzech v Luhačovicích.

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz
    Bibliografie:
    Jiří Margolius:Čtyři struny(Praha 1973)


  • Jan ROZEHNAL

    (* 12.5.1957 Prostějov)

    sbormistr


    sbormistr

    Absolvoval Konzervatoř v Kroměříži a brněnskou JAMU. Působil jako dirigent opery v Českých Budějovicích, poté jako hlavní sbormistr Brněnského filharmonického sboru. Spolupracoval též s Pražským filharmonickým sborem, vedl Pěvecké sdružení moravských učitelů a Sbor hudební mládeže v Brně. Od r. 1990 je hlavním sbormistrem Slovenského filharmonického sboru, s nímž nastudoval množství zajímavých děl, jako Musorgského Borise Godunova a Verdiho Othella, Mahlerovu 8. symfonii, Bethovenova Fidelia, Requiem B. A. Zimmermanna, Schönbergovu operu Mojžíš a Áron (pro hostování v pařížském divadle Chatelet) a mnoho dalších. V r. 1994 inicioval vznik komorního vokálního sdružení Camerata Bratislava, které se věnuje interpretaci renesanční a barokní hudby. Se Slovenským filharmonickým sborem realizoval nahrávky pro renomovaná světová vydavatelství (Decca, Harmonia Mundi, Marco Polo, Naxos a další) a absolvoval s ním početná zahraniční turné v téměř všech státech Evropy, v Japonsku a v Izraeli.

    Odkazy:
    http://www.volny.cz/bfs-bb/bb_soubory/roz.htm


  • Vlastimil LEJSEK

    (* 21.7.1927 Brno - † 12.10.2010 Brno)

    český klavírista, skladatel a pedagog


    klavírista, skladatel a pedagog

    Klavírní oddělení brněnské konzervatoře ukončil u F. Schäfera v roce 1950, dále studoval u F. Maxiána na AMU v Praze a u J. Ermla na JAMU v Brně. Získal ceny na mezinárodních soutěžích - Bedřicha Smetany v roce 1951 v Praze a Franze Liszta v roce 1956 v Budapešti. Bohatá je jeho koncertní činnost jak sólistická, tak zejména v klavírním duu s jeho ženou, Věrou. Účinkovali na koncertních pódiích i v nahrávacích studiích téměř všech zemí Evropy, spolupracovali s četnými orchestry, měli osobní kontakty se světovými skladateli, např. B. Brittenem, D. Milhaudem, W. Lutoslawskim a dalšími. Vlastimil Lejsek rovněž komponoval převážně pro klavír či klavírní duo - mnohé skladby byly vydány tiskem, pedagogicky působil na JAMU v Brně. Byl zakladatelem Mezinárodní Schubertovy soutěže pro klavírní dua a členem mezinárodních porot. Věnuval se publicistické činnosti, je členem Klubu moravských skladatelů. V r. 2002 byla vydána monografie o Věře a Vlastimilu Lejskových Rozmluvy bez klavíru, kterou uspořádal dr. Jan Trojan.

    Odkazy:
    http://www.jaroska.cz


  • Jiří STIVÍN

    (* 23.11.1942 Praha)

    český multiinstrumentalista a skladatel


    multiinstrumentalista, flétnista, saxofonista, skladatel

    Studoval hru na flétnu (1961-63 a 1965-68) a FAMU (1960-65). Už od svých muzikantských začátků se zabýval širokou škálou hudebních stylů: rock´n´roll (ve skupině Sputnici, 1961-62), avantgardní vážná hudba (soubor QUAX) a jazz (skupiny Jazz Q, 1963-67; SHQ, 1967-68). V době svého pobytu v Londýně (1968) studoval na Royal Academy of Music a spolupracoval mimo jiné se skladatelem experimentální hudby Corneliem Cardewem. Po návratu natočil v r. 1970 se skupinami Jazz Q a Blue Effect albumConiunctio, snažící se o prolnutí jazzových a rockových přístupů. Záhy se s Jazz Q opět rozešel a založil vlastní soubor Stivín & Co. Jazz System (album5 ran do čepice, 1972). S kytaristou Rudolfem Daškem vytvořil duoSystem Tandem(1971-75), patřící k nejpodnětnějším formacím v našem jazzu (albaSystem Tandem, 1975,Koncert v Lublani, 1976). Kromě saxofonu a flétny virtuózně ovládá řadu dalších nástrojů (některé si i sám vyrábí) a stále přichází s novátorskými hudebními postupy. Pro jeho tvorbu je typická radostná spontaneita, intelektuální a emocionální složka jeho hudby je ve vzácné jednotě. V 70. a 80. letech upřednostňoval sólové hraní, sestavoval krátkodobé formace a nahrával desky s různými interprety – např. albaZvěrokruh(1977),Rozhovory(1978, s Tonym Scottem a Rudolfem Daškem),Výlety(1981, s bubeníkem Pierrem Favrem),Zrcadlení(1984, se zpěvačkou Mirkou Křivánkovou),Status Quo Vadis(1987) a další. Objevila se na nich řada různorodých stylových prvků - jazzrock, free jazz, minimální hudba atd. Prosadil se i jako interpret vážné hudby, natočil například albaG. P. Teleman: Koncertní skladby se zobcovou flétnou(1981),A. Vivaldi: Šesť koncertov op. 10(1983). V jeho repertoáru se často objevují i ohlasy lidových písní. Hostoval na řadě desek interpretů z oblasti jazzu a rocku. Od roku 1985 je pedagogem na pražské konzervatoři (hra na zobcovou flétnu).

    Odkazy:
    http://www.stivin.cz
    http://www.libri.cz
    http://www.musicologica.cz

    Bibliografie
    Ivan Poledňák:Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi(Praha 1990)


  • Vadim PETROV

    (* 24.5.1932 Praha)

    český skladatel


    Skladatel

    Zakladatel a první ředitel Konzervatoře Jaroslava Ježka (dříve Lidová konzervatoř) Praha. V letech 1976–92 byl profesorem skladby a hudební teorie na Konzervatoři v Praze. Je držitelem Platinové desky Supraphon (2003). Ve své kompoziční práci se postupně specializoval na hudbu scénickou k divadelním a rozhlasovým hrám, filmovou k televizním inscenacím a filmům. Během své tvůrčí umělecké činnosti vytvořil na 1 285 hudebních titulů.

    Odkazy:
    http://www.prof-vadim-petrov.cz
    www.dilia.cz


  • Zdena HOLOVSKÁ

    (* 28.10.1927 Lomnice nad Popelkou)

    česká klavíristka


    Klavíristka

    V letech 1946–50 studovala Právnickou fakultu Karlovy univerzity (nedokončila z politických důvodů), titul Dr. jí byl udělen v roce 1991. Ve hře na klavír se vzdělávala soukromě u F. Maxiána, komorní hru studovala u L. Černého. Složila zkoušky opravňující k veřejnému vystupování (1950), roku 1951 vykonala státní zkoušky před komisí pro učitele hudby a pohybového umění v Praze. V letech 1968–76 vyučovala na Střední hudební škole pro mládež s vadami zraku v Praze, byla externí korepetitorkou na Fakultě zpěvu a operní režie pražské AMU (1976–78). Její koncertní činnost zahrnuje vystoupení s českými i zahraničními sólisty (barytonista Jiří Joran, sopranistka Ivana Ročková, švýcarská flétnistka Brigitte Buxtorf) a více než 5.000 koncertů pro děti s vlastní dramaturgií a průvodním slovem. R. 1973 založila se sopranistkou Marií Urbanovou a altistkou Libuší Salabovou komorní soubor Canto Camerale. Byla interpretkou a často též podněcovatelkou premiér skladeb českých soudobých skladatelů: Jaroslav Křička –Šípková růže(1963), Jan Hanuš (1965), Václav Felix (1974), Josef Boháč (1980), Sláva Vorlová (1968, 1971, 1974), Lukáš Matoušek –Preludium na padesát tónových výšek – Zdeně Holovské k padesátinám(1996), Jan Tausinger (1969, 1970), Václav Riedlbauch (1977). Je držitelkou medaile Ministerstva kultury k Mezinárodnímu roku dítěte za dětské pořady (1979) a ceny Senior Prix 2000 za celoživotní činnost.

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz


  • Marek KOPELENT

    (* 28.4.1932 Praha)

    český klavírista a skladatel


    skladatel a klavírista

    Skladbu studoval na pražské AMU v letech 1951-55 (J. Řídký). Po r. 1959 začal objevovat skladebné principy Druhé vídeňské školy a evropské poválečné avantgardy let padesátých, které integroval do svého osobitého moderního stylu. První skladbou, která mu otevřela cestu na zahraniční pódia byl jeho Třetí smyčcový kvartet (1963) díky interpretaci Novákova kvarteta, které provedlo skladbu na svých koncertech po celé Evropě. V šedesátých letech na sebe Kopelent výrazně upozornil jako skladatel v mezinárodním kontextu; jeho skladby zněly na festivalech jako Varšavská jeseň, Donaueschingen, Witten a dalších. Byl také členem mnoha porot v mezinárodních skladatelských soutěžích. V letech 1965-73 společně se Z. Vostřákem umělecky vedl soubor Musica viva pragensis, pro který napsal řadu komorních skladeb. Soubor sehrál významnou roli v pražském hudebním životě 60. let a hostováním na evropských festivalech soudobé hudby napomáhal šířit českou soudobou tvorbu v zahraničí. V r. 1967 se kolem souboru zformovala neoficiální skupina skladatelů, interpretů a muzikologů pod názvem Pražská skupina nové hudby. V r. 1969 Kopelent získal stipendium Deutsche Akademie (DAAD) k jednoročnímu tvůrčímu pobytu v Západním Berlíně v rámci programu Berliner Künstlerprogram. Po návratu do vlasti se stal jednou z obětí tzv. normalizace. Byl vyloučen ze svazu skladatelů, což v důsledku znamenalo neprovozování jeho hudby ve vlasti a propuštěn z místa, souboru Musica viva Pragensis byla zakázána další činnost. Od r. 1976 Kopelent nastoupil jako korepetitor na tanečním oddělení Lidové školy umění a v tomto povolání setrval po dobu 15 let. Během tohoto složitého období zkomponoval svá nejvýznamnější díla, která obvykle vznikala na zakázky ze zahraničí, aniž by skladatel měl možnost vycestovat, aby slyšel jejich provedení. Po listopadové revoluci v r. 1989 se Kopelent stal na krátký čas hudebním expertem v Kanceláři prezidenta republiky. Od r. 1991 působí jako profesor skladby na pražské AMU. Kopelent byl také předsedou České sekce ISCM, dosud je předsedou skladatelského sdružení Ateliér 90, je pořadatelem a lektorem mezinárodních letních skladatelských kurzů v Českém Krumlově. V roce 1991 mu byl udělen čestný řád francouzské vlády „Chevalier des arts et des lettres“. Z dalších významných ocenění získal např. českou cenu Classic (1999), německou Herderovu cenu (2001) a státní cenu Ministerstva kultury ČR (2003). Výběr z díla: Satanela, symfonická báseň (1954-55); Symphony for orchestra (1982); Pozdravení, předehra pro orchestr (1984); Chléb a ptáci, kantáta (1957-62); Laudatio Pacis, oratorium (1975); Legenda „De passione St. Adalberti Martyris“ (1981); Ona skutečně jest, vokálně symfonická skladba (1985-86); Messaggio della Bonta, oratorium (1987); Lux miraae sanctitatis, oratorium (1994); Arííjah, symfonická píseň pro orchestr (1996); Zastřený hlas nad hladinou klidu (2000); Musique concertante pro violoncello, 12 violoncell a orchestr (1991); Vokální: Modlitba kamene (1967); Žaloby (1969); Regina Lucis (1985); Appels (1996); Cantus de Nativitate Filii (1997);

    Odkazy:
    http://www.musica.cz/kopelent
    http://www.musicologica.cz


  • Věra SOUKUPOVÁ

    (* 12.4.1932 Praha)

    česká operní pěvkyně - alt


    altistka

    Zpěv studovala soukromě u L. Kadeřábka a poté u A. Mustanové-Linkové. V letech 1955-57 účinkovala v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, od r. 1957 v Plzni a od r. 1960 tři sezony v pražském Národním divadle. Po hostování se stala sólistkou Národního divadla znovu v r. 1980. Byla také sólistkou České filharmonie. Zvítězila v několika mezinárodních pěveckých soutěžích. K jejím hlavním úlohám patřila Róza (Tajemství), Martinka (Hubička), Radmila (Libuše), Káča (Čert a Káča), Isabella (Nevěsta messinská), Mešjanovka (Eva). Z cizího repertoáru to byla např. Eboli (Don Carlos), Amneris (Aida), Maddalena (Rigoletto), Carmen. Úspěšné bylo její hostování v zahraničí, např. 1966 ztvárnila Erdu (Prsten Nibelungův) v Bayreuthu. Byla také významnou interpretkou písní (Dvořák, Mahler). Natočila mnoho gramofonových i rozhlasových snímků.

    Odkazy:
    http://operasingers.sweb.cz/nd/soukup.htm


  • Ivana MIXOVÁ

    (* 2.12.1930 Vídeň - † 5.9.2002 Praha)

    česká operní pěvkyně - mezzosoprán


    česká mezzosopranistka.

    Studovala v Brně soukromě u Marie Fialové a na konzervatoři u Bohumila Soběského, v Olomouci u Konstantina Karenina, později v Praze u Renaty Židové. Od 1950 byla angažována v Olomouci, v r. 1953 v Ostravě, 1956–88 v ND Praha. Nastudovala asi 50 rolí rozsáhlého, stylově rozmanitého repertoáru v nižším sopránovém a mezzosopránovém oboru, v nichž mohla využít i atraktivní zjev (Orfeua v Gluckově Orfeovi a Eurydice, Dorabellu v Mozartově Cos? fan tutte, Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi, Ježibabu v Dvořákově Rusalce, Káču v Dvořákově Čertovi a Káče), dále zpívala Kabanichu v Janáčkově Kátě Kabanové, Hraběnka v Čajkovského Pikové dámě; Straussova Oktaviána v Růžovém kavalírovi, Herodias v Salome, Klytaimnestru v Elektře. Účinkovala jako Volumnia v premiéře opery Coriolan od Jána Cikkera (1974). Její životní rolí byla Bizetova Carmen (1966 Národní divadlo, režie Václav Kašlík). Hostovala v Státní opeře Berlín (1964–73), v Hannoveru (1965–70), na festivalu ve Wexfordu (1965), v Moskvě, Frankfurtu n. M. ad.


  • Jiří Antonín BENDA

    (* 30.6.1722 Staré Benátky - † 6.11.1795 Bad Köstritz)

    skladatel a dirigent českého původu

    Studoval na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V r. 1742 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Postupimi ke svým bratrům Františkovi a Janu Jiřímu, kteří hráli v dvorní královské kapele. V r. 1750 se stal kapelníkem Friedricha III., vévody v Gotě, kde bylo uměnímilovné prostředí. Zde komponoval duchovní kantáty, instrumentální skladby a hudbu pro divadlo. Od r. 1774, kdy ke dvoru přijela Seylerova divadelní společnost, začal komponovat scénické melodramy, jež ho proslavily a jichž si cenil i W. A. Mozart (Ariadne auf Naxos, Medea, Der Dorfjahrmarkt, Walder, vše 1775, Romeo a Julie 1776 a Der Holzhauer 1777). Pro vnitřní spory u dvora Benda v roce 1778 na svoji funkci rezignoval, v roce 1779 se však do Gothy vrátil, dostal od vévody doživotní penzi a věnoval se svým dílům. Poslední léta trávil v malých německých městech. Jeho dílo zahrnuje asi 30 symfonií, nástrojové koncerty, komorní skladby, italské jevištní skladby. Jeho melodramy přinesly (po Rouseauových pokusech, kde hudba střídala slovo) zásadní pokrok, protože využívají hudbu dramaticky, k vyjádření vývoje v ději a v psychologii postav.


  • Jiří KOUT

    (* 26.12.1937 Nové Dvory (okr. Kutná Hora))

    český dirigent


    český dirigent.

    Studoval varhany a dirigování na pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění u Bohumíra Lišky. Vítěz dirigentských soutěží v Besançonu (1965) a Bruselu (1969). V letech 1965–70 dirigent plzeňské opery (mj. v r. 1970 Wagnerův Tannhäuser). Od r. 1972 v Národním divadle v Praze, nejprve jako korepetitor, později dirigent (v r. 1973 dirigovalVerdiho Rigoletta, 1975 Mozartovu Figarovovu svatbu, 1977 Straussovu Ariadnu na Naxu, 1978 Verdiho Macbeth ad.). Od r. 1978 působil v zahraničí, nejprve jako hlavní dirigent Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, v letech 1985–90 Generalmusikdirektor v Saarbrückenu, od r. 1990 byl prvním dirigentem Deutsche Oper v Berlíně. V letech 1993–99 byl současně hlavním hudebním ředitelem v Lipsku. Je ceněn zvl. jako interpret oper Wagnerových, Straussových a Janáčkových. Hostoval ve většině významných evropských a zámořských hudebních divadlech, od r. 1991 v Metropolitan Opera v New Yorku (debutoval se Straussovým Růžovým kavalírem). Od r. 1995 opět diriguje v Národním divadle v Praze, kde nastudoval Straussovy opery Elektra (1995, konc.), Růžový kavalír (1996) a Wagnerovo dílo Tristan a Isolda (2000). Věnuje se koncertní činnosti. Od r. 1998 je šéfdirigentem symfonického orchestru v St. Gallen ve Švýcarsku. V r. 2003 absolvoval koncertní turné se symfonickým orchestrem NHK Tokyo. Spolupracoval též s Českou filharmonií. Od r. 2005 je šéfem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Cílevědomou prací rozšiřuje umělecké možnosti souborů, u nichž působí.


  • Jarmila NOVOTNÁ

    (* 23.9.1907 Praha - † 9.2.1994 New York City, NY)

    česká operní pěvkyně - soprán


    sopranistka českého původu

    Již od patnácti let vystupovala v menších rolích v Národním divadle, od šestnácti let žačkou Emy Destinnové, poté Hilberta Vávry, v osmnácti letech excelovala v roli Mařenky v Národním divadle. Od r. 1927 studovala v Itálii. T. G. Masaryk, s jehož rodinou se spřátelila, ji podpořil ve studiu v Itálii, kde debutovala v roli Gildy v Rigolettovi, přijala angažmá v Berlíně. V r. 1931 se provdala za šlechtice Jiřího Daubka a jejím českým domovem se stal zámek v Litni u Berouna. Po nástupu fašismu v Německu pracovala ve Vídni, po jejím obsazení krátce i v Praze. V březnu 1939 emigrovala s manželem do New Yorku, kde se stala sólistkou Metropolitní opery a působila zde až do roku 1956. Inspirovala překlad Prodané nevěsty do angličtiny. V poválečném období vystoupila v Prodané nevěstě opět v Praze. Její sídlo v Litni bylo poničeno a konfiskováno v r. 1948. Od r. 1972 směla opět navštěvovat Čechy. K jejím obdivovatelům patřil např. také A. Toascanini, Fr. Lehár. V r. 1987 obdržela medaili Za zásluhy o rozvoj přátelství a spolupráce s ČSSR, v r. 1991 Řád T.G. Masaryka, stala se čestnou občankou města Prahy, Lázní Toušeň a čestnou členkou Společnosti A. Dvořáka. Vynikla především v roli Mařenky v Prodané nevěstě, Violetty ve Verdiho Traviattě, Mimi v Pucciniho Bohemě, Gildě ve Verdiho Rigolettu. Nejen pro svůj hlas, ale i svůj půvab byla od dvacátých let angažována i ve filmu (celkem 13) např. Vyznavači slunce (1925, režie V. Bínovec, ČR), Požár v opeře (1930, Německo), Prodaná nevěsta (1932, Německo), Frasquita (1934, režie K. Lamač, Rakousko), Poslední valčík (1935, 36, Francie a VB), Velký Caruso (1950, USA). Její památce se věnuje Společnost Jarmily Novotné.


  • Petr POKORNÝ

    (* 16.11.1932 Praha)

    český skladatel a pedagog


    skladatel a pedagog

    Studoval na Pražské konzervatoři hru na klavír u V. Holzknechta (1951–54) a později soukromě u I. Štěpánové-Kurzové. V letech 1954–59 vystudoval na Univerzitě Karlově přírodní vědy (RNDr. 1976). Mezi roky 1959–75 pracoval jako učitel chemie a biologie (1959–62 na základní škole v Unhošti, 1962–75 na Střední průmyslové škole chemické v Praze). Ve skladbě byl nejprve soukromým žákem M. Nedbala, na konzervatoři se učil kompozici u Z. Hůly a poté znovu soukromě u P. Bořkovce. V 60. letech spolupracoval s ansámblem Musica Viva Pragensis, který pravidelně uváděl jeho skladby. Pro jeho kompozice z 60. let je příznačné užití dodekafonie, postupně však Petr Pokorný její striktní pravidla opouští. Po r. 1968 byla jeho tvorba oficiálně ignorována a jeho díla byla hrána převážně v zahraničí. V této době byl zaměstnán jako pracovník Výzkumného ústavu odborného školství (1975–91) a napsal několik učebnic chemie. V 90. letech stál u zrodu dnes již zaniklého mezinárodního festivalu Musica Iudaica, byl členem výboru nadace OSA aj., psal recenze pro Český rozhlas a časopis Hudební rozhledy. Patří mezi zakládající členy sdružení Ateliér 90. Od roku 1990 již jeho skladby zazněly na mnoha koncertech a mezinárodních festivalech. Rekonstruoval, doplnil a nově instrumentoval balet Vojtěcha Jírovce Natalie (1993). Výběr ze skladeb: Sem zavěs ptáka pro klarinet (1961-64); Nacházení těžiště smutku pro basklarinet nabo basetový roh (1969); Umlkání pro klavír (1969); Šest podob večerního nebe pro klavír (1997-98); Osamělý pištec I, II pro basklarinet nebo anglický roh (1999-2000); Hudba k slavnostem jarních návratů pro violu (1999); Uprostřed noci zpěv (Nocturno) pro violoncello (2000); Křehkost motýlích křídel pro flétnu, klarinet, violu, violoncello a klavír (1999); Hadí královna veršů pro soprán, flétnu, klarinet a violoncello (1963); Prosím, sejměte masky pro baryton, klarinet, housle, violu, violoncello a klavír (1998); Libera me pro baryton a bas (1998); Znamení noci, netopýři a mlha pro baryton, violu, violoncello, kontrabas a cembalo, Capriccio oder die Freuden und Leiden des Wolfgang Amadeus Mozart“ pro soprán a orchestr (1991); Zwei Gesange pro baryton a orchestr (1993); Jozefova smrt pro soprán, baryton a smyčcový orchestr (1995); Autumn, pro orchestr (1997); Hommage à Brundibár pro malý orchestr (1999); Lyrická symfonie pro soprán, tenor, violoncello a orchestr (2000-01).

    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz
    http://www.musica.cz/pokorny


  • Jan ZBAVITEL

    (* 31.7.1942 Frenštát pod Radhoštěm)

    český dirigent


    dirigent.

    Studoval na konzervatoři v Ostravě (klavír, hoboj, kompozice, dirigování), na Janáčkově akademii múzických umění v Brně dirigování u Františka Jílka. Od r. 1968 byl angažován v brněnské opeře jako korepetitor a sbormistr, v letech 1979–85 byl dirigentem opery v Ústí/L., 1985–92 opět v Brně, 1992–94 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Od r. 1994 dirigentem brněnské opery, od r. 2005 též v opeře Plzni. Od r. 1988 působí jako pedagog Janáčkovy akademie múzických umění.


  • Miroslav AMBROŠ

    (* 9.5.1987 Košice)

    slovenský houslista

    Festivaly: Talentinum; Sasko-český festival (2002); Europeische Bruno Walter Musiktage (2006); festival Český Krumlov (2007)

    Repertoár: A. Vivaldi, G. Tartini, J. S. Bach, G. F. Händel ad.

    Recenze, články atp.: M. Pokora, Hudební rozhledy 2006, č. 12, s. 3-4

    You Tube: M. Ambroš plays Paganini; M. Ambroš plays Prokofjev

    Diskografie: debutové CD; Miroslav Ambroš a Zuzana Ambrožová; Miroslav Ambroš je virtuoz

    Agentura: ARCO DIVA management, tel.: +420 223 006 934, +420 777 687 797, e-mail: arcodiva@arcodiva.cz; Pražská koncertní agentura, tel. +420 224 142 003

    e-mail: miroslav.ambros@sendme.cz, tel.: +420 603 870 333


  • Ervín SCHULHOFF

    (* 8.6.1894 Praha - † 18.8.1942 Wülzburg)

    český skladatel a klavírista německého původu

    český skladatel, klavírista a publicista německého původu

    Skladatel a klavírista Ervín Schulhoff se narodil v Praze v německy mluvící židovské rodině 8. června 1894. Přestože jeho rodiče nebyli sami hudebníky, talent svého syna od mládí podporovali. Na doporučení Antonína Dvořáka byl Schulhoff již v desíti letech přijat na pražskou konzervatoř jako zázračný klavírista. Ve studiích pokračoval ve Vídni u W. Therna (1906-8), v Lipsku (1908-10, skladba u S. Krehla, krátce i u M. Regera, klavír u R. Teichmüllera). V roce 1910 absolvoval své první jednoroční koncertní turné po Německu. Svá úspěšná studia zakončil v Kolíně nad Rýnem (1911-14) u F. Steinbacha, L. Uzielliho, C. Friedberga, F. Bölsche a E. Strassera. V Kolíně absolvoval také několik lekcí u C. Debussyho. V roce 1913 získal Wüllnerovu cenu, dvakrát také Mendelssohnovu cenu - v roce 1913 jako klavírista a v roce 1918 jako skladatel. Jeho rané skladby jsou většinou psány v pozdně romantickém expresívním stylu. Jako vynikající klavírista představoval klasický repertoár, ale i avantgardní tvorbu své doby - Skrjabina, Schöngerga, Berga, Weberna, Hindemitha, Bartóka a také čtvrttónové klavírní skladby Aloise Háby a jeho žáků. Byl považován za odborníka na jazz. Slibný začátek jeho kariéry přerušilo vypuknutí 1. světové války, kterou strávil na východní frontě jako voják rakouské armády. Po válce žil Schulhoff v letech 1919 až 1923 v Německu. Válečná zkušenost poznamenala jeho pohled na svět i na umění, v Drážďanech se proto připojil k německé levicové avantgardě a založil se svými přáteli-umělci skupinu „Werkstatt der Zeit". Zajímal se o expresionismus a atonalitu, inicioval koncerty představující tvorbu 2. vídeňské školy. Mezi díla napsaná pod těmito vlivy patří Zehn Klavierstücke (1919), Fünf Gesänge mit Klavier (1919), 32 variací na osmitaktové vlastní téma (1919), Musik für Klavier in vier Teilen (1920) nebo Elf Inventionen (1921). Poté se přidal k berlínskému dadaistickému hnutí vedenému malíři Groszem a Dixem, pod jehož vlivem napsal mnoho skladeb inspirovaných jazzem. Ovlivnila jej rovněž tvorba I. Stravinského, využíval, někdy i zároveň, postupů impresionistických, expresionistických a neoklasických. Z tohoto období pocházejí skladby Fünf Pittoresken (1919), věnované Groszovi, třívětá Symphonia germanica (1919) pro zpěv s doprovodem nejmenovaného nástroje nebo jednovětá Sonata erotica (1919) pro ženský hlas, dále Ironies pro klavír (šest kusů pro čtyři ruce,1920), jazzová Suita (1921) pro komorní orchestr nebo taneční groteska Náměsíčná (Die Mondsüchtige, 1925). Schulhoffovo další tvůrčí období začalo v roce 1923, kdy se vrátil do Prahy, již jako úspěšný skladatel a mezinárodně uznávaný klavírista. Stal se klavíristou pražského rozhlasového orchestru, pro rozhlas rovněž komponoval (např. Symfonie No.2 nebo Koncert pro smyčcový kvartet z roku 1932). Právě v této době se stal interpretem Hábových čtvrttónových a dalších soudobých klavírních kompozic. Jako skladatel úzce spolupracoval se Zikovým kvartetem. Zůstal u principů avantgardy, ale navrátil se zároveň k tradici klasické hudby. Byl ovlivněn českým a slovanským folklórem, zvláště Janáčkem. Pracoval rovněž jako publicista. Z této doby je významný jeho Smyčcový sextet (1920-24), balet Ogelala (1922-4), Smyčcový kvartet No.1 (1924), Symfonie No.1 (1924-5), Dvojkoncert pro flétnu, klavír a orchestr (1927) a Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr (1930). Různé hudební styly lze nalézt v hudební tragikomedii (opeře) Plameny (1927-29). Ve třicátých letech se Schulhoff pod vlivem nastupujícího nacistického režimu, který způsobil konec jeho kariéry v Německu (kvůli jeho židovskému původu) a vyvolal v něm vzpomínky na válku, ideologicky i umělecky obrátil k socialismu. Zavrhl všechna svá dosavadní díla a v roce 1932 dokonce zhudebnil Marxův a Engelsův komunistický manifest jako kantátu Manifest pro čtyři sólisty, dva smíšené sbory, dětský sbor a dechový orchestr. Začal psát plochou hudbu bez představivosti ve stylu socialistického realismu (Symfonie No. 3-6, 1935-42, No.6 z let 1940-1 nazývaná Symfonií svobody). V kariéře jazzového klavíristy však pokračoval nadále - 1933-35 v jazzovém orchestru Jaroslava Ježka v avantgardním Osvobozeném divadle, 1935-39 v ostravském rozhlase. Z jazzových kompozic následovalo ještě jazzové oratorium H.M.S. Royal Oak (1930) pro vypravěče, jazzového zpěváka, smíšený sbor a jazzový orchestr nebo slavná Hot Sonate (1930) pro altový saxofon a klavír. Po tragických událostech v roce 1939 (okupace Československa) se Schulhoff rozhodl emigrovat do Sovětského svazu. Získal sovětské občanství, během čekání na vízum však byl v Praze zatčen a deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel. Jeho dvě poslední symfonie (No. 7 a 8), na nichž začal pracovat již ve vězení, zůstaly nedokončeny.
    Biblografie:
    J.Bek: Erwin Schulhoff: Leben und Werk (Hamburg, 1994)
    J.Bek: Erwin Schulhoff: Musik in Theresienstadt (Berlin, 1991)

    Odkazy: www.musica.cz www.musicabona.com www.shott-online.com perso.club-internet.fr/claudet/Schulhoff/


  • Pavel BOŘKOVEC

    (* 10.6.1894 Praha - † 22.7.1972 Praha)

    český skladatel a pedagog

    Po maturitě na gymnáziu a studiích filosofie na Karlově universitě byl Bořkovec nucen odejít do armády a strávit tak poslední dva roky 1. světové války. Po návratu se rozhodl pro soukromá studia skladby (J. Křička, J. B. Foerster) ve kterých pokračoval u J. Suka na mistrovské škole pražské konzervatoře (1925-27). První skladby tvořil pod vlivem svých učitelů, vzniká tak například symfonická báseň Stmívání (1920), Smyčcový kvartet č. 1 (1925) nebo Symfonie č. 1 Des dur (1927).

    Na konci 20. let odchází z kariéry úředníka a věnuje se výlučně hudbě. Pod vlivem Stravinského, Honeggera, Hindemitha a dalších nastupuje cestu avantgardy a píše věcnou, zvukově současnější hudbu. V tomto období tvorby převládá rytmus a rytmika, polytonální diatonika a klasická vyváženost formy (2. smyčcový kvartet 1928, Symfonické allegro Start 1929, Sonáta pro sólovou violu 1931, Koncert pro klavír a orchestr č. 1 1931, cyklus písní Stadion 1931). Stal se významným členem Hudební skupiny Mánesa (J. Ježek, I. Krejčí, V. Holzknecht, ad.), která udržovala živé kontakty se soudobou výtvarnou modernou a která se silně orientovala na francouzskou hudební avantgardu.

    Za doby okupace reaguje Bořkovec citlivě ve svých dílech na události 2. světové války, přibližuje se tvorbou české melodičnosti a obohacuje svůj hudební výraz o lyrické prvky.

    Vrchol jeho tvorby představuje balet Krysař (1939 na vlastní libreto), opery Satyr (1938) a Paleček (1945-47), Concerto grosso (1941-42). Nejosobitějším hudebním projevem z doby okupace je Nonet (1941), který symbolicky používá ve volné větě úryvek svatováclavského chorálu "Nedej zahynout nám ni budoucím".

    Po válce se stal Bořkovec profesorem skladby na AMU (1946-64) kde vychoval řadu významných českých skladatelů (P. Blatný, R. Drejsl, P. Eben, L. Fišer, J. Klusák, M. Rajchl a další). V 50. letech zjednodušil svůj hudební výraz (2. klavírní koncert, 1950, 2. a 3. symfonie, 1955 a 1960, vokální Madrigaly o čase, 1958), aby se v 60. letech znovu zapojil do nejnovějšího slohového vývoje (Smyčcový kvartet č. 5, 1961, Silentium turbatum - symfonická věta pro orchestr, sólový alt a elektrickou kytaru na verše Hany Proškové, 1964-65). Zajímavá je jeho tvorba písňová, ve které se orientuje na soudobé básníky (Sedm písní na básně V. Nezvala, 1932-33, Pět písní na B. Pasternaka, 1935, Rozhovor na básně J. Seiferta, 1937, Sny na poesii Hany Proškové, 1962).

    Biblografie:
    J. Kasan: Pavel Bořkovec osobnost a dílo (Praha, Bratislava, 1964)
    V. Holzknecht: Hudební skupina Mánesa (Praha 1968)
    J. Havlík: Česká symfonie 1945-80 (Praha 1989)
    A. Burešová: Pavel Borkovec život a dílo (Olomouc 1991)


  • Václav KAPRÁL

    (* 26.3.1889 Určice - † 6.4.1947 Brno)

    český skladatel, klavírista a pedagog

    Klavír studoval u brněnských pianistek M. Kuhlové a Kl. Schäferové. Zdokonalil se v Praze u A. Mikše (1920) a na interpretačních kurzech A. Cortota v Paříži (1924). Sólově se uplatňoval málo, vynikl ale jako interpret v koncertech pro dva klavíry s L. Kunderou.

    V letech 1908-1910 byl žákem Leoše Janáčka na varhanické škole v Brně. Po 1. světové válce kterou strávil částečně v Albánii, prošel mistrovskou třídou V. Nováka (1919-20).

    V roce 1911 založil hudební školu v Králově Poli, v jejímž čele stál až do roku 1934, kdy místo ředitele převzal Th. Schaefer. Od roku 1936 působil jako profesor skladby na brněnské konzervatoři, kde s přestávkou let 1942-45 působil až do své smrti. Účastnil se příprav založení JAMU v Brně a byl činný v hudebních organizacích (místopředseda české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, člen ČAVU, inspektor hudebního školství). Za okupace byl internován do tábora ve Svatobořicích, což mu podlomilo zdraví.

    Z období pražských studií a Kaprálových skladeb v novoromantickém duchu uveďme skladby Suita romantica pro klavír (1918) a Tři písně (1918), které provedla veřejně jeho dcera Vítězslava Kaprálová, pozdější skladatelka. Ve výrazových prostředcích navázal na Janáčka a po setkání s hudební modernou (Schönberg) dospěl až k expresionismu (klavírní Miniatury 1922, klavírní sonáty č. 2 a 3, 1921, 1924, písňový cyklus Pro ni 1927).

    Lidová poesie ho inspirovala ke kompozici písňového cyklu Uspávanky pro střední hlas a malý orchestr (1932), z velkých forem jmenujme alespoň klavírní sonátu č. 4 (1939), která byla symbolickým protestem proti okupaci i násilí vůbec. Ohlasy Dvořákovy tvorby jsou čitelné zvláště ve dvojzpěvech Milodějné kvítí (1942). V koncentračním táboře ve Svatobořicích složil Českou mši (1943) a Klavírní sonatinu (1944).

    Biblografie:
    L. Kundera: V. Kaprál (Brno)
    J. Racek: Leoš Janáček a současní moravští skladatelé (Brno 1940)

    Odkazy:
    www.kapralova.org


  • Petr EBEN

    (* 22.1.1929 Žamberk - † 24.10.2007 Praha)

    český skladatel, varhaník a klavírista

    Jeho hudební studia v počátcích přerušila válka (vězněn v Buchenwaldu), po návratu studoval na AMU u F. Raucha (1948-52), soukromě u P. Bořkovce. V letech 1955-90 byl hudebním asistentem na katedře hudební vědy Karlovy univerzity, posléze profesorem kompozice na AMU (1990-94). Jako klavírista koncertoval po celém světě. Ebenovy skladby byly mnohokrát oceněny v mezinárodních soutěžích. Od francouzské vlády obdržel řád Chevalier des art et des lettres (1991), je držitelem několika čestných doktorátů. Ve své tvorbě se věnoval všem druhům a žánrům: varhannímu - Laudes a cyklus Job (1987), orchestrálnímu - Vox clamantis (1969), Šestero písní milostných (1951) a sborovému; typická je pro něj inspirace středověkou a renesanční hudbou (kantáta Pragensia), religióznost (opera Jeremiáš, 1997), lyričnost a humanistické poslání jeho děl.

    Odkazy:
    www.musica.cz


  • Otakar ŠEVČÍK

    (* 22.3.1852 Horažďovice - † 18.1.1934 Písek)

    český houslový pedagog


    český houslový pedagog

    Základní hudební vzdělání získal od otce, dále se učil zpěvu, hře na klavír a na housle. V Praze studoval nejprve na gymnáziu a poté na konzervatoři, kde v roce 1870 absolvoval u houslisty Antonína Bennewitze. Stal se z něj úspěšný houslový virtuos. Koncertoval po celé zemi, také v Polsku a Rusku. Za studií působil jako první houslista v horažďovickém orchestru, v letech 1870-73 byl koncertním mistrem salcburského Mozartea, v roce 1873 krátce také Prozatímního divadla v Praze a 1873-4 Komické opery ve Vídni. Od roku 1875 působil jako hudební pedagog v Charkově a v Kyjevě. Do Čech se vrátil v roce 1892. V letech 1892-1906 vyučoval na pražské konzervatoři, 1909-18 vedl mistrovskou třídu na Akademii hudby ve Vídni, 1919-21 houslovou třídu pražské mistrovské školy. Vedle toho měl mnoho soukromých žáků z celého světa, kteří za ním přijížděli nejprve do Prachatic a poté do Písku, kde od roku 1907 trvale žil. Z Písku se vydával za svými pedagogickými povinnostmi do Vídně i do Prahy, vyučoval také v Anglii a v Americe, vedl mistrovské kurzy v Mondsee. Mezi nejvýznamnější Ševčíkovy žáky patří houslisté Jan Kubelík, Jaroslav Kocian nebo Ševčíkovo kvarteto. Světového významu dosáhl rovněž svými četnými pedagogickými pracemi ze všech oblastí houslové techniky, jsou to např. Škola houslové techniky a Škola smyčcové techniky. Napsal jedinou skladbu České tance, jejichž součástí je populární Holka modrooká.


  • František LÝSEK

    (* 2.5.1904 Proskovice - † 16.1.1977 Brno)

    sbormistr, folklorista a hudební pedagog


    český sbormistr, folklorista, hudební pedagog

    Je žákem V. Helferta a J. Racka. Věnoval se problematice dětského sborového zpěvu, hudební výchově. V r. 1929 založil pěvecký sbor Jistebničtí zpěváčci, po r. 1945 Brněnský dětský sbor, pro který upravoval lidové písně. Působil v něm do r. 1977 a dovedl jej ke světovému věhlasu. Je autorem tzv. nápěvkové intonace a řady monografií např. Cantus choralis infantinum (1969), Vox liberorum (1976). Jako folklorista zapsal 1250 lašských a slezských lidových písní.
    Odkazy:
    http://www.musicologica.cz
    http://www.nadace.sky.cz


  • Miloš ŠAFRÁNEK

    (* 23.1.1894 Lechovice - † 28.4.1982 Praha)

    český hudební spisovatel, autor monografie o B. Martinů


    český hudební spisovatel a publicista, první životopisec Bohuslava Martinů

    Vystudoval filosofickou fakultu, od roku 1919 byl pracovníkem ministerstva zahraničních věcí. V letech 1927-38 působil jako diplomat v Paříži, kde se zasadil o propagaci české kultury (uvedl sem například Smetanovu Prodanou nevěstu a Vycpálkovu kantátu O posledních věcech člověka). Pomohl B. Martinů prosadit se v USA, kde sám strávil léta 1939-45. 1946 se vrátil do Prahy, podílel se na založení Divadla hudby. Jako blízký přítel Martinů o něm sepsal desítky statí a studií, publikoval dvě monografické práce (Bohuslav Martinů - The Man and his Music, 1944; Bohuslav Martinů - Život a dílo, 1961) a uspořádal a vydal literární odkaz Martinů v knize Bohuslav Martinů - Domov, hudba a svět, 1966.


  • Jan CZECH

    (* 1.12.1992 Nymburk)

    český klarinetista

    Studium: Po absolvování gymnázia v Nymburce přešel do Gymnázia Jana Nerudy v Praze s hudebním zaměřením (Milan Polák). Nyní (2014) je posluchačem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (Milan Polák).

    Soutěže: Mezinárodní soutěž Czech Clarinet Art, Hořice, 1. cena, 2013; soutěž Pro Bohemia, Ostrava (čestné uznání, 2011); soutěž v Markneukirchenu (2. cena, 2008 a 2. cena, 2010); soutěž v Carlinu v Itálii (2. cena 2010); soutěž Marco Florindo v Torinu v Itálii (2. cena, 2009); soutěž konzervatoří v Ostravě (1. cena, 2009); Národní soutěž Concertino Praga (1. cena, 2008)

    Repertoár: C. M. von Weber, O. Kukal, F. Poulenc, J. Brahms, Leo Smit a další.

    YouTube: C. M. von Weber: Koncert F dur pro klarinet a orchestr, s PKF - Prague Philharmonia; O. Kukal: Clarinettino (www.repeat.com)

    Články, recenze apod.: "Z opačného pólu k nám svým technicky suverénním projevem promlouval ve Weberově Klarinetovém koncert F dur Jan Czech (nar. 1992), jemuž jakoby tento raně romantický koncert v důsledku prožívané radosti z virtuozity, při níž mu nezbývalo příliš prostoru na mazlivou kantilénu, vycházel trochu věcně.“"(Miloš Pokora: Josef Suk uváděl mladé talenty, Hudební rozhledy 06/14).

    tel.: +420 728 474 603, e-mail: jendaczech@centrum.cz


  • Pavel SVOBODA

    (* 1.1.1987 Opočno)

    český varhaník

    Životopis: Je členem souboru Barocco sempre giovane. Jako sólista účinkoval s předními symfonickými a komorními tělesy. Je rovněž dramaturgem a pořadatelem hudebních festivalů. Od roku 2011 je ředitelem festivalu F. L. Heka v Dobrušce. Natočil snímky pro rozhlas a televizi

    Studium: Konzervatoř v Pardubicích (J. Rafaj a V. Rabas). Mistrovské kurzy u Suzan Landale, R. Smitse, Martina Sandera, Theo Jellemy a dalších. Akademie múzických umění v Praze (Jar. Tůma); souběžně Universität der Kunste v Berlíně.

    Soutěže: 1. cena Mezinárodní varhanní soutěže Opava (2004); 1. cena a titul laureáta Mezinárodní interpretační soutěže v Brně (2007; 2. cena v Mezinárodní soutěži Petra Ebena (2008); 3. cena v interpretační soutěži Pražského jara (2013).

    Festivaly: Vystupoval na hudebních festivalech (mj. v Německu, Belgii, Slovensku, Rakousku, Španělsku). Vystoupil na četných koncertech včetně festivalu Pražské jaro (se souborem Barocco sempre giovane). Je ředitelem festivalu F. L. Heka v Dobrušce.

    Repertoár (výběr): J. S. Bach, G. F. Händel, G. Tartini, J. Brahms, J. J. Benda, J. Pachelbel, M. Duruflé, F. Lisz, J. G. Rheinberger, Luboš Sluka.

    YouTube: J. S. Bach: Preludium a fuga e moll, BWV 548; Koncert podle Vivaldiho, BWV 593; Ch. M. Vidor: Toccata ze symfonie č. 5; Luboš Sluka: Vigilie per organo.

    e-mail: svoboda@varhanik.cz; svoboda@seznam.cz

    web: www.barocco.cz; www.varhanik.cz

    Facebook: https://www.facebook.com/svoboda.varhanik


  • Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ

    (* 16.2.1684 Nymburk - † 5.2.1742 Štýrský Hradec/Graz)

    skladatel, varhaník, představitel české barokní hudby

    Narodil se v Nymburku, kde byl 16. 2. 1684 pokřtěn. Pocházel z hudební rodiny. V letech 1700-02 studoval filosofii na univerzitě v Praze, jeho učitelem v hudbě byl zřejmě lexikograf T. B. Janovka. V r. 1704 byl přijat do řádu minoritů, roku 1710 byl vypovězen na 10 let z českých zemí, protože bez povolení představených odešel na studia do Itálie. V letech 1710-15 působil jako první varhaník v bazilice sv. Františka z Assisi, kde pravděpodobně vyučoval mj. G. Tartiniho kontrapunktu, poté byl varhaníkem v Padově v bazilice sv. Antonína. Po vypršení zákazu se vrátil v r. 1730 do Prahy, kde mu byla udělena hodnost magistra teologie. V letech 1727-30 byl opět pro své kritické postoje vůči řádu vykázán k pobytu do Horažďovic. V r. 1731 se tedy opět usadil v Padově. Pro zhoršující se zdraví se vracel r. 1741 do Prahy, cestou v únoru téhož roku v Grazu zemřel.

    Z jeho varhanního díla jsou autentické zejména fugy D dur, c moll a gis moll. Z prvního období vokální tvorby jsou ceněny zejména nešpory Vesperae minus solemnes, z období vyhnanství antifona Regina coeli (1712). K vrcholným skladbám patří ofertorium Laudetur Jesus Christus (1729). Četná díla shořela při požáru chrámu sv. Jakuba v Praze r. 1754.

    Černohorský byl díky svému vynikajícím polyfonnímu stylu a osobitému výrazu nazýván "Českým Bachem" (H. Kretzschmar) nebo za svého pobytu v Itálii "Padre Boemo". Ovlivnil vývoj hudby v Čechách (pravděpodobně byl učitelem J. Zacha, F. Tůmy ad.) i v Itálii.

    Literatura:
    K. Šulcová: B. M. Černohorský, životopis, diss. University of Brno, 1979
    K. Šulcová: Impulsy studio o hudbě baroka, Opus musicum 1988, ss. 161-178.


  • Tereza STOLZOVÁ

    (* 2.6.1834 Kostelec nad Labem - † 22.8.1902 Milán)

    česká operní pěvkyně - soprán


    česká sopranistka

    Studovala zpěv v Praze a od 1855 v Itálii, kde působili její sourozenci. 1857-63 byla primadonou italské operní společnosti v Tbilisi. V r. 1867 seznámila s Verdim. Stolzová vystupovala téměř výlučně v jeho operách. 1876 se v Petrohradě zhoršilo její chronické onemocnění hlasivek, které zanedlouho ukončilo její uměleckou dráhu. Žila v Miláně a vedla vyhledávaný společenský salón. Po smrti Verdiho manželky G. Strepponiové (1897) pečovala o nemocného skladatele až do jeho smrti (1901). Je pohřbena v Miláně mezi velkými osobnostmi italské kultury. V Čechách zpívala pouze jednou v roce 1855, o třicet let později však byla úspěšným prostředníkem mezi Verdim a Národní divadlem.


  • Andrew Yin SVOBODA

    (* 4.2.1977 Burlington (Ontario) - † 29.12.2004 Burlington (Ontario))

    skladatel česko-čínského původu


    skladatel česko-čínského původu

    Více informací zde.


  • Matej ARENDÁRIK

    (* 8.12.1982 Banská Bystrica)

    slovenský klavírista

    Festivaly: Beethovenfest Saint Ettiene; Pražské jaro; New Master on Tour, Holandsko; World of Jewish Music, Londýn ad.

    Repertoár: Fr. Liszt, L. Janáček, E. Suchoň, I. Zeljenka ad.

    Recenze, články apod.: "…Dlouho jsem neslyšel, aby nějaký pianista tak procítil každý tón, vyhrál si s úhozem, barvou jednotlivých částí skladby…" (Milan Bátor, Ostrava.cz, 29. 3. 2014, o Stereofonietě Milana Báchorka)

    Diskografie: profilové CD (E. Suchoň, L. Janáček, I. Zeljeka, J. Brahms, Fr. Liszt, (vydavatelství Diskant)

    Odkazy: 
    www.muzikus.cz/arendarik-matej
    www.facebook.com/events/178954815587987/

    Agentura: PRESTO, tel. +420 604 283 745, +420 566 127 601, e-mail: agenturapresto@volny.cz


  • Martina BAČOVÁ

    (* 1.1.1982 Ostrava)

    česká houslistka

    Životopis: Vystupovala v České republice, na Slovensku,v Maďarsku, ve Francii a v Španělsku. Její kompaktní disk Elegantní provokace získal několik ocenění v zahraničí. Za tento snímek získala stipendium v Clevelandu. Je členkou klavírního tria (s Terezií Fialovou a Mikulášem Houskou) a členkou souboru Baborák Enbsemble. V roce 2009 vystoupila na festivalu Pražské jaro.

    Studium: Janáčkova konzervatoř v Ostravě a Fakulta umění v Ostravě (Zdeněk Gola, absolvovala 2008); Pražská konzervatoř a Hochschule für Musik C. M. von Weber v Drážďanech (Ivan Ženatý, 2008-2010); Encore School for Music, Cleveland (Linda a David Caroneovi; mistrovské kurzy u Phillipe Graffina, Charlese Neidicha a Jamese Buswella.

    Soutěže: Kocianova houslová soutěž v Ústí n. Orlicí (1. cena); Prague Junior Note (absolutní vítězka); Cena POROTY MISTROVSKÝCH KURZŮ V Meissenu (1999); Beethovenův Hradec (1. Cena a cena za nejlepší provedení díla L. van Beethovena, 2002); vítězství v prestižní soutěži International Review – Outstanding Recording časopisu International Record Review.

    Repertoár: G. Ph. Telemann, A. Vivaldi, J. S. Bach, W. A. Mozart, L. van Beethoven, A. Dvořák, J. Suk, S. Bodorová ad. Recenze, články apod.: “Martina Bačová is a strong, highly communicative player, unnerwingly passionate at times, feirly individual too and plainly deserving of the numerous prius and accolades that have been awarded to her…“ (Rob Cowan, Gramophone, Semptember 2009).

    Diskografie: CD Elegantní provokace; CD Mendelssohn-Bartholdy: Koncert d moll; CD Ja Ra Laj.

    Agentura: ARCODIVA, Jaromírova 42, Praha 2, tel. +420 777 687 797; e-mail: martina.bacova@centrum.cz


  • Erich Wolfgang KORNGOLD

    (* 29.5.1897 Brno - † 29.11.1957 Los Angeles, CA)

    rakouský skladatel z českého původu


    rakouský skladatel

    Syn vlivného vídeňského kritika Julia Korngolda (1860 Brno–1945 Hollywood). Erich byl zázračným dítětem (již v r. 1910 byl ve Wiener Hofoper proveden jeho balet Der Schneemann). Studoval ve Vídni kompozici a klavír (mj. do r. 1911 u Alexandera Zemlinského), v letech 1927–34 vyučoval na vídeňské Akademie für Musik. Od r. 1934 působil v USA, kde se v r. 1938 usadil definitivně a věnoval se zvl. kompozici a dirigování hudby pro film. Světový úspěch měly jeho jednoaktové opery v pozdně romantickém slohu Ring des Polykrates a Violanta (Mnichov 1916, v Praze 1916, dir. Alexander Zemlinsky), později Die tote Stadt (Hamburk 1920, v Praze 1922, dir. Zemlinsky) a Das Wunder der Heliane (1927). Napsal též symfonii, houslový koncert, komorní a klavírní skladby. Měl výjimečný smysl pro divadlo a spolu s režisérem Maxem Reinhardtem upravil několik Strassových a Offenbachových operet.


  • Jakub HRŮŠA

    (* 23.7.1982 Brno)

    český dirigent

    Životopis: Dirigovat začal v průběhu gymnaziálních studií.  Vedl Český studentský orchestr; řídil ho při slavnostním závěru festivalu mladých orchestrů Young Euro Classic 2003 v Berlíně. V letech 2002-2003 byl asistentem Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala v České filharmonii. Věnuje se rovněž opeře. Od sezóny 2005-2006 byl šéfdirigentem Filharmonie B. Martinů Zlín a stálým dirigentem Pražské komorní filharmonie; zároveň byl asistentem šéfdirigenta Orchestra Philharmonique de Radio France Myung–Whun Chunga. V Národním divadle uvedl Dvořákovu Rusalku a Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. V roce 2009 poprvé vystoupil v USA. Od sezóny 2008-2009 do konce sezóny 2013-14 byl šéfdirigentem PKF – Prague Philharmonia.

    Studium: Hudební fakulta AMU (J. Bělohlávek, R. Eliška, L. Svárovský). V roce 2005 byl stážistou na Universität der Künste v Berlíně (Lutz Köhler).

    Repertoár: W. A. Mozart, J. Haydn, R. Wagner, R. Strauss, H. Tomasi, B. Smetana, A. Dvořák, J. Suk, I. Hurník, D. Imeri ad.

    Soutěže: Soutěž Pražského jara (2000, čestné uznání poroty a dvě a ceny pro nejmladšího a nejúspěšnějšího českého kandidáta; Mezinárodní soutěž dirigentů Lovro von Matačić v Záhřebu (laureát, 2003).

    Festivaly: Young Euro Classic (Berlín, 2003); Festival Bohuslava Martinů (Praha 2004); Pražské jaro; festival v Rheingau (s Pražskou komorní filharmonií); Glyndenbourn Festival Opera (2008, 2010, 2011).

    YouTube: B. Smetana: Má vlast, J. Hrůša a PKF, křest CD

    Diskografie: CD B. Smetana, Má vlast, snímek z Pražského jara 2010, PKF, J. Hrůša, Bonton 2010; CD H. Berlioz, Fantastická symfonie a četná další CD.

    Agentura: IMG Artists; http://www.imgartists.com


  • Jaroslav KŘIČKA

    (* 27.8.1882 Kelč - † 23.1.1969 Praha)

    český skladatel, dirigent, pedagog, organizátor a publicista


    českého hudební skladatel, dirigent, organizátor, pedagog a publicista

    Vystudoval gymnázium v Havlíčkově Brodě a na pražské konzervatoři byl žákem K. Knittla a K. Steckra. Zde se přátelil s V. Novákem i jeho žáky. Studia hudby dokončil jednoročním pobytem v Berlíně (1905-1906). Poté žil tři roky v Rusku (Dnepropetrovsk), kde se přátelil s Glazunovem a Taneyevem a všemožně tu propagoval českou hudbu. Založil zde například symfonický orchestr který dirigoval a do místních novin psal české hudební aktuality. Po návratu do Prahy v roce 1909 se stal sbormistrem Hlaholu, se kterým prováděl mimo jiné i premiéry sborových děl Janáčka, Nováka a Jeremiáše. V roce 1918 byl jmenován profesorem skladby na pražské konzervatoři a v těžké době okupace byl jejím rektorem. Po roce 1945 se věnoval výhradně kompozici. V raných skladbách je patrný ruský vliv, během pobytu v Rusku na něj zapůsobilo dílo Rimského- Korsakova i Musorgského (1.smyčcový kvartet "Ruský" (1907), Severní noci (1910), Tři bajky pro soprán a klavír (1917), Elegie na smrt Rimského-Korsakova (1918). Do povědomí širší veřejnosti se dostala díla Modrý pták - orchestrální ouvertura k Maeterlinckově pohádkové hře (1911), Písně rozchodu na slova Ot. Theera (1916) a hlavně opera Hipolyta (1910-16) provedená v Národním divadle Karlem Kovařovicem a opera Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší podle Oscara Wilda (přepracovaná 1930 a hojně provozovaná v zahraničí i díky dedikaci paní Rose Newmarch, která propagovala českou hudbu zvláště v Anglii). Křička obsáhl svými díly všechny hudební druhy a žánry od písní (Naše paní Božena Němcová - 1959), symfonií (Symfonietta op.77 - 1942, Sinfonietta semplice - 1962), oper (Král Lávra - 1940, Psaníčko na cestách - 1944) až k filmové hudbě (Cech panen Kutnohorských). Jeho odkaz je patrný i ve tvorbě pro děti. Opery Ogaři (1919) - z ní známý Bábinčin maršovský valčík, Dobře to dopadlo, aneb tlustý pradědeček, lupiči a detektivové (1932), Oživlé loutky (1943) a instruktivní skladby pro mladé klavíristy (Cirkus v pěti tónech - 1934) a houslisty (Malý Kubelík - 1933). Silný vliv měla na skladatele atmosféra domova a rodiny (Klavírní trio Doma 1923 - 24). Vydal několik popularizačních a informačních publikací a ke konci života byl jmenován zasloužilým umělcem.


  • Marek ŠEDIVÝ

    (* 1.1.1987 Praha)

    český klavírista a dirigent

    Agentura: Armstrong Music, Hong Kong

    e-mail: marek.sedivy87@gmail.com


  • Lukáš BAŘÁK

    (* 1.1.1992 Valašské Meziříčí)

    český operní pěvec - baryton

    Životopis: Působí v Českých Budějovicích. Hostování – Jihočeské divadlo. Spolupráce - Moravská filharmonie Olomouc, Ženský pěvecký sbor Bohuslava Martinů, skladatel Milan Báchorek ad.

    Studium: Gymnázium v Ostravě; Janáčkova konzervatoř v Ostravě (Zdeněk Krulikovský); Akademie múzických umění v Praze (Ivan Kusnjer); mistrovské kurzy u Bernda Weikla, Reginy Köbler, Margit Klaushofer.

    Repertoár: W. A. Mozart, A. Dvořák, B. Smetana, G. Donizetti,  L. Janáček, B. Martinů, P. Eben ad.

    Soutěže: Spevácká sútaž Rudolfa Petráka (2009, 1. místo), Písňová soutěž Bohuslava Martinů (2010, 1.místo, titul absolutní vítěz), Soutěž konzervatoří (2010, 3. místo).

    Festivaly: Janáčkův máj (2010).

    Recenze, články apod.: "Jako velký komediální talent se představil Lukáš Bařák coby zemitý Papageno, který vyvolával bouře smíchu v hledišti – a zároveň skvěle zvládl své árie i ansámbly, zejména tu poslední, v níž si stýská nad tím, že ne a ne najít nějakou čupr holku." (Operní panorama Heleny Havlíkové, 8.4.2014).

    YouTube: W. A. Mozart: Se vuol ballare /Le nozze di Figaro (2014); P. Eben: Písně z Těšínska (2014) ad.

    Kontakt:  
    e-mail: Barak14@seznam.cz


  • Ivan VOKÁČ

    (* 19.6.1987 Strakonice)

    český violoncellista

    Repertoár: J. S. Bach, J. Haydn, A. Dvořák, J. Brahms. S. Rachmaninov, C. Saint-Saëns, G. Cassadó, G. von Einem a další.

    Soutěže: Heranova soutěž v Ústí nad Labem (2. cena, 1997; 2. cena, 2003); Dotzauerova cena (Drážďany, 3. cena, 1997); soutěž v Liezen (Rakousko, 1. cena, 2002); Concertino Praga (v duetu s houslistou Jakubem Junkem, absolutní vítězství v kategorii duet, 2006); soutěž B. Martinů (Praha, 1. cena, 2008); společně s Taras Piano Triem: soutěž J. Brahmse v Pörtschachu (Rakousko, 1. cena, 2008)

    Festivaly: Talichův Beroun; Mladá Praha; Mladé pódium; festival l´Été Musical on Bergerac (Francie); Music Home Alive Festival (Holandsko) a další.

    YouTube: B. Martinů: Duo for violin and cello No. 2, H. 331 (s Jakubem Junkem - housle)

    Agentura: Tanja Classical Music Agency, +420 224 920 542, +420 608 982 995, e-mail: office@koncertniagentura.cz

    http://www.muzikus.cz/taras-piano-trio/
    http://www.nod.roxy.cz/


  • Kateřina KNĚŽÍKOVÁ

    (* 1.1.1982 Bohumín)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Životopis: Působení - Národní divadlo Praha.
    Spolupráce - Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Národní divadlo Brno, Le théâtre de Caen, L'opéra royal du château de Versailles, Le Théâtre de la Monnaie Brusel, Opéra de Dijon, BBC Symphony orchestra, Camerata Salzburg, Collegium 1704, Česká filharmonie, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu ad.

    Studium: Pražská konzervatoř (Jiřina Přívratská); Akademie múzických umění v Praze (Jiřína Přívratská).

    Repertoár: J. S. Bach, M. Báchorek, F. M. Bartholdy, L. Boccherini, B. Britten, G. Donizetti, A. Dvořák, G. Fauré, Ch. Gounod, G. F. Händel, G. Mahler, B. Martinů, W. A. Mozart, J. Mysliveček, J. Offenbach, C. Orff, J. J. Ryba, G. Scarlatti, K. Slavický, B. Smetana, R. Strauss, G. Verdi, J. D. Zelenka, ad.

    Soutěže: Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2005, 1. místo v kategorii Junior, cena Národního divadla Praha a Národního divadla moravskoslezského), Soutěž konzervatoří ČR (2004, 1. místo), Duškova pěvecká soutěž (2002).

    Festivaly: Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha (2010, 2012), Janáčkův máj (2011, 2013), Pražské jaro (2008, 2009, 2010, 2012), Smetanova Litomyšl (2007, 2008, 2009, 2013), Svatováclavský hudební festival (2009, 2010, 2011, 2012, 2014), Hudební léto Kuks (2013), Struny podzimu (2013), Festival de La Chaise-Dieu (2009), Festival Rencontres Musicales de Vétzelay (2009), Festival Baroque de Pontoise (2011), Music Bridge Prague–Dresden (2009, 2014), Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg (2010).

    Diskografie:
    CD - B. Smetana: Prodaná nevěsta / Esmeralda (Harmonia Mundi 2012);
    DVD - G. Scarlatti: Dove è amore è gelosia / Vespetta (Opus arte 2013).

    Ceny: Cena Komerční banky za nejlepší jevištní výkon v roce 2010; cena Thálie 2007 – širší nominace za roli Barče / B. Smetana: Hubička; cena Thálie 2008 – širší nominace za roli Nannetta / G. Verdi: Falstaff.

    Recenze, články apod.:
    "Sopranistka Kateřina Kněžíková čaruje hlasem i velkým kouzlem osobnosti. Stačí, abyste ji jedinkrát zažili na jevišti, a nezapomenete, ba víc, budete chtít poznat další její role." (Hudební rozhledy, 2013, č. 2).
    "Čtveřice sólistů - Lenka Máčiková, Kateřina Kněžíková, Aleš Briscein a Jaroslav Březina nejen skvěle zpívala a se zjevnou znalostí obsahu italského textu si brilantně 'povídala' v recitativech, ale také dodala svým rozverným postavám člověčí komiku. Jejich pojetí obstojí i v tvrdé konkurenci dnešních specialistů na historicky poučenou interpretaci." Lidové noviny 12. 9. 2011 - G. Scarlatti: Dove è amore è gelosia).
    "...tak rozsáhlou roli /Aristei/ v přesně definovaném a na herectví založeném jevištním tvaru předvedla poprvé. Part zazpívala stříbrným hlasem technicky precizně, s přirozenou muzikálností a citem pro interpetační styl a jemné valéry výrazu. Ten byl ostatně tím nejdůležitějším, co propojilo zpěv s jevištním jednáním a na čem stojí celá inscenace." (Divadelní noviny, 29. května 2013).

    YouTube:
    G. Verdi: Tutte le feste al tempio... Si vendetta / Rigoletto, 2013 https://www.youtube.com/watch?v=DgX9j9GM49k
    G. F. Händel: La resurrezione, 2012 https://www.youtube.com/watch?v=CzdzFBUR7HA
    W. A. Mozart: La Finta giardiniera, árie Serpetty, 2010 https://www.youtube.com/watch?v=shZXUEe_qDw
    G. Scarlatti: Dove è amore è gelosia, 2012 https://www.youtube.com/watch?v=n8Img1KDtPU

    Informační zdroje:
    www.katerinaknezikova.com, production@camerata.cz

    Agentura: Camerata s.r.o.

    Kontakty:
    e-mail: production@camerata.cz


  • Lívia OBRUČNÍK VÉNOSOVÁ

    (* 1.1.1982 Košice)

    slovenská operní pěvkyně - soprán

    Životopis: Působení - Divadlo F. X. Šaldy Liberec.
    Spolupráce - Národní divadlo Praha, Štátne divadlo Košice, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Opera Mozart Praha, Czech Ensemble Baroque, Symfonický orchestr hl m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Český národní symfonický orchestr, Karlovarský symfonický orchestr, Filharmonie Hradec Králové ad.

    Studium: Pražská konzervatoř (Brigita Šulcová), Akademie múzických umění v Praze (Ivan Kusnjer, Helena Kaupová).

    Repertoár: L. van Beethoven, V. Bellini, G. Bizet, S. Bodorová, P. I. Čajkovskij, G. Donizetti, A. Dvořák, G. Fauré, J. B. Foerster, J. Haydn, G. F. Händel, I. Hurník, L. Hurník, Ch. W. Gluck, L. Janáček, T. Johnson, F. Lehár, R. Leoncavallo, P. Mascagni, J. Massenet, S. Moniuzsko, E. Morricone, W. A. Mozart, G. B. Pergolesi, F. Poulenc, G. Puccini, H. Purcell, B. Smetana, R. Straus, M. Steigerwald, E. Suchoň, M. S. Trnavský, P. Trojan jr., P. Trojan, M. Vacek, G. Verdi, A. Vivaldi, R. Wagner, C. M. von Weber.

    Soutěže: Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2003, cena Divadla Karlovy Vary, 2004, 1. cena Českého rozhlasu, 1. místo v kategorii Píseň, 3. místo opera Junior, 2005, Cena Ostravského divadla, Cena Libereckého divadla); Mezinárodní pěvecká soutěž Imricha Godina (2003, 1. místo); Mezinárodní pěvecká soutěž M. Sch. Trnavského 2004, 3. místo); Soutěž českých konzervatoří (2004, 1. místo); International Stanislaw Moniuzsko Vocal Competition (2007, semifinále); Veronica Dunne International Singing Competition (2013).

    Festivaly: Hudební festival Znojmo (2006, 2008, 2009, 2010), Smetanova Litomyšl (2009, 2010), Prague Proms (2008, 2011), Pražské jaro (2013).

    Ceny: Cena Thálie 2011 - širší nominace za roli Lisa / V. Bellini- La sonnambula, Cena Thálie 2013 - širší nominace za roli Violetta / G. Verdi- La traviata.

    Diskografie: M. Steigerwald, P. Forest- Antigona, Rock Opera - Kněžka (2008); Bohuslav Martinů- Den dobročinnosti (ArcoDiva, Český rozhlas Plzeň a HAMU, 2010).

    Recenze, články apod.: "Do libereckého angažmá vstoupila jako atraktivní a vášnivá Cizí kněžna ve Dvořákově Rusalce, následovaly další typově i hlasově odlišné postavy, v nichž se precizoval její hlas od lyrického k mladodramatickému sopránu … Santuzza byla jednou z prvních postav, v níž Vénosová modelovala svůj typ vášnivé, horoucí ženy, prožívající do poslední části své duše i těla lásku, štěstí i milostné zklamání. Tyto postavy se v jejím repertoáru posléze objevují stále častěji… V této řadě velkých osudových hrdinek je jejím zatím posledním velkým ziskem titulní postava Foersterovy opery Eva… strhující ve své ženskosti, smyslnosti, opravdovosti prožitku, tragičnosti a pěveckém rozvržení sil – její závěrečné rozhodování k sebevraždě stoupá po opeře, v níž prakticky neopouští jeviště, do křehkých, pianissimových nadpozemských výšin – 'Já vidím ráj!'" (Hudební rozhledy, 2014, č. 11).

    Youtube: Antonín Dvořák- Te Deum, op. 103 (Hudbou k výročí sametu, 2009, 1. a 2. část, 3. a 4. část); Pavel Trojan jr.- Julie - Jane (2014, 1st movement, 2nd movement, 3rd movement); Ennio Morricone- Once Upon A Time In The West (2011).

    Informační zdroje: Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Národní divadlo Praha

    Kontakt:
    e-mail: livia@obrucnik.cz


  • Petr NEKORANEC

    (* 25.2.1992 Nové Dvory u Polné)

    český operní pěvec - tenor

    Životopis: Působení - Bayrische Staatsoper / Opernstudio.
    Spolupráce – Dětská opera Praha, Coro Filarmonico Veneto a Orchestra Regionale Filarmonia Veneta, Teatro Nuovo di Torino, Barocco sempre giovane, Česká filharmonie, Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

    Studium: Základní umělecká škola v Polné (Arnoštka Zemanová); Střední odborná škola pedagogická v Čáslavi; Konzervatoř Pardubice (Jarmila Chaloupková); soukromě a mistrovské kurzy Antonio Carangelo.

    Repertoár: G. Rossini, F. X. Brixi, A. Dvořák, B. Smetana, A. Scarlatti, G. Caccini, G. Verdi, W. A. Mozart, R. Straus, B. Britten, O. Respighi, F. Schubert,  G. Donizetti, V. Bellini, A. Vivaldi, G. F. Händel, C. Monteverdi, M. P. Musorgskij, P. I. Tchaikovskij, L. Janáček, B. Martinů ad.

    Soutěže: Pěvecká soutěž Olomouc (2012, absolutní vítěz a laureát festivalu); Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2012, 1. cena v kategorii Píseň a 2. cena v kategorii Junior; 2013, 2. cena v kategorii Junior, cena Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro ad.); Concours international de chant / Toulouse (2014, 2. místo); Mezinárodní pěvecká soutěž Ljuba Welitsch /Wien (2014, vítěz).

    Recenze, články apod.: "Dvacetiletý český tenorista je předurčen hlasem i zjevem k lyrickému oboru, zpívá lehce a lahodně s ojedinělou kultivovaností i s citlivou hereckou vlohou. Bude-li se dál pilně věnovat přesnosti koloratur a střežit si svůj obor, může se brzy propracovat mezi skutečnou elitu." (Hudební rozhledy, 2013).
    "Nekoranec fascinuje příjemně posazeným hlasem, perfektně zvládnutou technikou i plným nasazením, pěvec dává najevo, že dobře ví, o čem je text, a přizpůsobuje tomu své vystupování včetně působivé mimiky. Po zásluze byl jeho výkon oceněn dlouhotrvajícím potleskem. Kdo ví, možná se pardubičtí posluchači stali svědky počátků kariéry budoucí slavné hvězdy." (Opera Plus, 2014).

    Informační zdroje:
    www.petrnekoranec.com, www.nachtigallartists.cz

    Agentura: Nachtigall Artists Management

    Kontakty:
    e-mail: petr.nekoranec@gmail.com


  • Jana ŠREJMA KAČÍRKOVÁ

    (* 24.6.1982 České Budějovice)

    česká operní pěvkyně - soprán

    Životopis: Působení - Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Národní divadlo Praha, Jihočeské divadlo České Budějovice, Národní divadlo Brno.

    Studium: Pražská konzervatoř (Libuše Domanínská); Ostravská univerzita v Ostravě (Eva Dřízgová-Jirušová).

    Repertoár: W. A. Mozart, V. Bellini, G. Donizetti, Ch. Chounod, J. Offenbach, R. Leoncavallo, G. Puccini, G. Verdi, B. Smetana, A. Dvořák, R. Strauss ad.

    Soutěže: Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2005, 2. cena v kategorii Junior, cena za interpretaci Mozarta, cena za interpretaci Straussových písní); Concorso lirico di Ottavio Ziino, Roma (2014, účast ve finále).

    Festivaly: Ercolano festivale d'estate (2007), Pafos Afrodite festival / Kypr (2011), Pražské jaro (2011), Smetanova Litomyšl (2009), Mezinárodní hudební festival Český Krumlov (2012).

    Ceny: Cena Thálie 2008 - širší nominace za roli Zerbinetta / R. Strauss: Ariadne auf Naxos; Cena Thálie 2012 za roli Julie / Ch. Gounod: Romeo et Juliette; Cena Thálie 2013 za roli Anna Bolena / G. Donizetti: Anna Bolena.

    Recenze, články apod.:
    "...Jana Šrejma Kačírková pôsobila tak, akoby sa Bolenou priam narodila...." (Opera Plus, červen 2013)
    "Koloraturní soprán stříbřité lehkosti, hbitosti a pružnosti, který dokáže Jana Šrejma Kačírková rozvinout do dramatické síly, získává na homogenitě, s níž obsáhne celý rozsah partu Anny Boleynové až po tříčárkovanou oktávu a probarvuje se i v hlubší, mezzosopránové tessituře. Pěvkyně také přesně ví, o čem zpívá." (Magazín Ceny Thálie 2013).

    YouTube:
    G. Donizetti: Deh! Tu di un’mile preghiera / Maria Stuarda (2014).

    Informační zdroje:
    www.janasrejmakacirkova.com

    Agentura: agentura Camerata s.r.o.

    Kontakt:
    e-mail: opera@centrum.cz


Chcete se zapsat, nebo opravit data?
Napište nám na: lenka.dohnalova@institutumeni.cz.

Institut Umění logo logoMUSICA NOVA
2016
logo logo Kdy? Kde? logo
logo
logo logo