česká hudba | czech music


osobnosti

stránky: [1 ... 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23]

270 záznamů

Zdeněk Zouhar

(*8.2.1927 Kotvrdovice u Blanska)


skladatel, pedagog a muzikolog

Studoval hudební a výtvarnou výchovu na Filozofické a po reorganizaci na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ve skladbě byl soukromým žákem J. Kunce, dále u A. Moyzese na VŠMU v Bratislavě (1950–51). Později studoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, titul PhDr. získal v r. 1967. Své vzdělání završil studiem kompozice u Th. Schaefera na JAMU v Brně, kterou absolvoval v r. 1967. V letech 1953–61 působil v hudebním oddělení Univerzitní knihovny v Brně, kde v jeho redakci vyšly speciální bibliografie Wolfganga Amadea Mozarta (1955), Františka Vincence Kramáře (1959) a Jana Ladislava Dusíka (1960). Ve spolupráci s B. Fialovou pak vypracoval bibliografii Písně národů celého světa (1960). K 75. narozeninám svého prvního učitele skladby napsal jeho monografii Skladatel Jan Kunc (1960). Od r. 1961 byl redaktorem umělecké hudby v Československém rozhlase. Vedl postupně několik pěveckých těles (1954–56 ženský pěvecký a smíšený sbor OPUS, 1956–60 Ženský komorní sbor „Vítězslava Kaprálová“ aj.). Premiéroval několik skladeb Bohuslava Martinů (Petrklíč – cyklus napsaný na Zouharovo přání, Pět českých madrigalů, Tři legendy, Tři zpěvy pro šest ženských hlasů). Na přání autora provedl světovou premiéru Otvírání studánek (1956). V centru jeho zájmu jako muzikologa stojí tvorba a osobnost Bohuslava Martinů. Je autorem první české knihy o tomto skladateli, sborníku vzpomínek a studií Bohuslav Martinů (1957). V r. 2001 pak vyšla jeho monografie Sborové dílo Bohuslava Martinů. Byl jedním ze zakladatelů Mezinárodního hudebního festivalu v Brně (1966). Spolu s J. Mihule stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů (1977, Praha) a v letech 1991–99 byl jejím předsedou. Jako skladatel směřoval k melodice modálních tónových terénů, k zahušťované akordice a uvolněné metrice. Novátorsky se představil ve svých dílech „151“ Hudba pro dechové kvinteto I (1958); Tři etudy pro 4 lesní rohy (1963); Trio pro flétnu, alt a basový klarinet (1962); I. smyčcový kvartet (1966); Trojkoncert pro klarinet, trubku, trombon a instrumentální soubor (1970) ad. Svoji pozdější kompoziční techniku nazývá modulovou. Rozhlasová opera Proměna (1971) vznikla na libreto K. Tachovského podle Ovidiových Metamorfóz a její zkrácenou verzi vydalo nakladatelství Panton v Praze (1980). Druhou operou je Velká láska (1986) také na libreto K. Tachovského podle frašky Hanse Sachse v překladu R. Mertlíka. Dalším velkým Zouharovým vokálně-instrumentálním dílem je oratorium Plameny kostnické (1988). Jako skladatel se také zabýval hudebními rekonstrukcemi děl jiných autorů. Zejména kompletací Symfonie nedokončené Pavla Haase (1996) a rekonstrukcí Žarošické mše pastýřské (premiéra 1996). Krátce působil na brněnské konzervatoři (1961–62) a poté na katedře dirigování a skladby JAMU v Brně (1962–97). Od roku 1997 je vedoucím katedry dirigování a kompozice na AMU v Banské Bystrici.

Odkazy:
http://www.musicologica.cz

Chcete se zapsat, nebo opravit data?
Napište nám na: lenka.dohnalova@institutumeni.cz.

Institut Umění logo logoMUSICA NOVA
2017
logo logo Kdy? Kde? logo
logo
logo logo