česká hudba | czech music


osobnosti

stránky: [1 ... 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 ... 23]

270 záznamů

Ervín SCHULHOFF

(*8. 6. 1894 Praha — †18. 8. 1942 Wülzburg)

český skladatel, klavírista a publicista německého původu

Skladatel a klavírista Ervín Schulhoff se narodil v Praze v německy mluvící židovské rodině 8. června 1894. Přestože jeho rodiče nebyli sami hudebníky, talent svého syna od mládí podporovali. Na doporučení Antonína Dvořáka byl Schulhoff již v desíti letech přijat na pražskou konzervatoř jako zázračný klavírista. Ve studiích pokračoval ve Vídni u W. Therna (1906-8), v Lipsku (1908-10, skladba u S. Krehla, krátce i u M. Regera, klavír u R. Teichmüllera). V roce 1910 absolvoval své první jednoroční koncertní turné po Německu. Svá úspěšná studia zakončil v Kolíně nad Rýnem (1911-14) u F. Steinbacha, L. Uzielliho, C. Friedberga, F. Bölsche a E. Strassera. V Kolíně absolvoval také několik lekcí u C. Debussyho. V roce 1913 získal Wüllnerovu cenu, dvakrát také Mendelssohnovu cenu - v roce 1913 jako klavírista a v roce 1918 jako skladatel. Jeho rané skladby jsou většinou psány v pozdně romantickém expresívním stylu. Jako vynikající klavírista představoval klasický repertoár, ale i avantgardní tvorbu své doby - Skrjabina, Schöngerga, Berga, Weberna, Hindemitha, Bartóka a také čtvrttónové klavírní skladby Aloise Háby a jeho žáků. Byl považován za odborníka na jazz. Slibný začátek jeho kariéry přerušilo vypuknutí 1. světové války, kterou strávil na východní frontě jako voják rakouské armády. Po válce žil Schulhoff v letech 1919 až 1923 v Německu. Válečná zkušenost poznamenala jeho pohled na svět i na umění, v Drážďanech se proto připojil k německé levicové avantgardě a založil se svými přáteli-umělci skupinu „Werkstatt der Zeit". Zajímal se o expresionismus a atonalitu, inicioval koncerty představující tvorbu 2. vídeňské školy. Mezi díla napsaná pod těmito vlivy patří Zehn Klavierstücke (1919), Fünf Gesänge mit Klavier (1919), 32 variací na osmitaktové vlastní téma (1919), Musik für Klavier in vier Teilen (1920) nebo Elf Inventionen (1921). Poté se přidal k berlínskému dadaistickému hnutí vedenému malíři Groszem a Dixem, pod jehož vlivem napsal mnoho skladeb inspirovaných jazzem. Ovlivnila jej rovněž tvorba I. Stravinského, využíval, někdy i zároveň, postupů impresionistických, expresionistických a neoklasických. Z tohoto období pocházejí skladby Fünf Pittoresken (1919), věnované Groszovi, třívětá Symphonia germanica (1919) pro zpěv s doprovodem nejmenovaného nástroje nebo jednovětá Sonata erotica (1919) pro ženský hlas, dále Ironies pro klavír (šest kusů pro čtyři ruce,1920), jazzová Suita (1921) pro komorní orchestr nebo taneční groteska Náměsíčná (Die Mondsüchtige, 1925). Schulhoffovo další tvůrčí období začalo v roce 1923, kdy se vrátil do Prahy, již jako úspěšný skladatel a mezinárodně uznávaný klavírista. Stal se klavíristou pražského rozhlasového orchestru, pro rozhlas rovněž komponoval (např. Symfonie No.2 nebo Koncert pro smyčcový kvartet z roku 1932). Právě v této době se stal interpretem Hábových čtvrttónových a dalších soudobých klavírních kompozic. Jako skladatel úzce spolupracoval se Zikovým kvartetem. Zůstal u principů avantgardy, ale navrátil se zároveň k tradici klasické hudby. Byl ovlivněn českým a slovanským folklórem, zvláště Janáčkem. Pracoval rovněž jako publicista. Z této doby je významný jeho Smyčcový sextet (1920-24), balet Ogelala (1922-4), Smyčcový kvartet No.1 (1924), Symfonie No.1 (1924-5), Dvojkoncert pro flétnu, klavír a orchestr (1927) a Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr (1930). Různé hudební styly lze nalézt v hudební tragikomedii (opeře) Plameny (1927-29). Ve třicátých letech se Schulhoff pod vlivem nastupujícího nacistického režimu, který způsobil konec jeho kariéry v Německu (kvůli jeho židovskému původu) a vyvolal v něm vzpomínky na válku, ideologicky i umělecky obrátil k socialismu. Zavrhl všechna svá dosavadní díla a v roce 1932 dokonce zhudebnil Marxův a Engelsův komunistický manifest jako kantátu Manifest pro čtyři sólisty, dva smíšené sbory, dětský sbor a dechový orchestr. Začal psát plochou hudbu bez představivosti ve stylu socialistického realismu (Symfonie No. 3-6, 1935-42, No.6 z let 1940-1 nazývaná Symfonií svobody). V kariéře jazzového klavíristy však pokračoval nadále - 1933-35 v jazzovém orchestru Jaroslava Ježka v avantgardním Osvobozeném divadle, 1935-39 v ostravském rozhlase. Z jazzových kompozic následovalo ještě jazzové oratorium H.M.S. Royal Oak (1930) pro vypravěče, jazzového zpěváka, smíšený sbor a jazzový orchestr nebo slavná Hot Sonate (1930) pro altový saxofon a klavír. Po tragických událostech v roce 1939 (okupace Československa) se Schulhoff rozhodl emigrovat do Sovětského svazu. Získal sovětské občanství, během čekání na vízum však byl v Praze zatčen a deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel. Jeho dvě poslední symfonie (No. 7 a 8), na nichž začal pracovat již ve vězení, zůstaly nedokončeny.
Biblografie:
J.Bek: Erwin Schulhoff: Leben und Werk (Hamburg, 1994)
J.Bek: Erwin Schulhoff: Musik in Theresienstadt (Berlin, 1991)

Odkazy: www.musica.cz www.musicabona.com www.shott-online.com perso.club-internet.fr/claudet/Schulhoff/

Chcete se zapsat, nebo opravit data?
Napište nám na: lenka.dohnalova@institutumeni.cz.

Institut Umění logo logoMUSICA NOVA
2017
logo logo Kdy? Kde? logo
logo
logo logo